Svatopluk Čech

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Básnický mluvčí českého národa v čase návratu jeho sebevědomí ve 2. polovině 19. století. Ironizoval pohodlné bařtipanství českých strejců v kontextu se statečností husitů. Z poezie: „Husita na Baltu“, „Evropa“, „Ve stínu lípy“, „Písně otroka“, „Jitřní písně“, „Lešetínský kovář“. Z prózy: „Pravý výlet pana Broučka do měsíce“, „Nový epochální výlet pana Broučka, tentokráte do XV. století“.
„Jen v srdci zápal, chrabrost bohatýrů, a budem vojsko netušených sil! Sláb jenom ten, kdo ztratil v sebe víru, a malý ten, kdo zná jen malý cíl.“
— Svatopluk Čech
Jan Vilímek - Svatopluk Čech.jpg
Narození a úmrtí
  • 21. 2. 1846 (Ostředek u Benešova)
  • 23. 2. 1908 (Praha)
Památníky
Odkazy

„Bez Čecha by nebylo dneška,“ napsal v roce 1918 Stanislav Sokol, jeden ze 67 mladých Čechů, jež Rakousko odsoudilo v procesu s tzv. „Omladinou“ (1893) na dva roky na Bory. Dovolili si demonstrovat právo Čechů na stát, jež ostří Maďaři vydobyli v roce 1867. Když v roce 1857 Bachův absolutistický režim spěl ke konci, zapěl Hálek ve „Večerních písních“: „Ten národ ještě nezhynul, dokud mu věštec zpívá,“ a roku 1894, po odsouzení české mládeže, Sv. Čech vydal „Písně otroka“. Byla to zžíravá ironie osmačtyřicetiletého Sv. Čecha a národ mu porozuměl. Už nešlo Čechy zahnat bodáky a uzavřít je pod zámek, odsoudit na smrt, doživotí, rozehnat vzdorné a pomocí Schwarzenbergů je držet na uzdě. Čechovy verše se recitovaly po Čechách.

Jeho otec byl z Hálkovy generace a měl doma rozsáhlou knihovnu obrozenecké literatury, v níž Svatopluk listoval. Pak tu také byla otcova paměť, protože zapisoval dění na Kroměřížském sněmu (1848-9). Češi žádali monarchii jako federaci států, ale osmnáctiletý Franz Josef I. rozehnal sněm vojskem a zavedl diktát. A koneckonců citlivý Svatopluk už od dětství sám mohl pozorovat proměny života na otcových pracovních štací hospodářského správce po různých místech Čech, což napovídají - Liteň u Berouna a Obříství u Mělníka, kam se básník nejen v duchu vracel.

Do 1. třídy gymnázia chodil v Litoměřicích a odtud přestoupil na piaristické gymnázium do Prahy. Bydlel v arcibiskupském konviktu a zakrátko se v tisku objevily verše básníka „Nevolného“, pak „Volného“, prostě pseudonymy, jež charakterizují jeho svobodymilovné srdce. Otec však zvedal výstražný prst, aby nejdřív dostudoval práva a pamatoval na obživu. Svatopluk se ocitl ve sváru srdce a rozumu, ale zvládal protějšky oba. Jenom ta nouze, zakopával o ni denně. Ke stáru zavzpomínal, že: „Poznal vše, čím jinoch strádá, jenž se dere k výši chud.“

Debutoval verši roku 1867 v Hálkových „Květech“. Bylo to v čase, kdy si Maďaři vydupali vznik Rakousko-Uherska, čili relativní samostatnost a Čechům zbyla věčná rebelie, pohusitsku na lidových táborech, ale i věčné žehrání drobtů, jimiž chtěli naplňovat svůj program. Svatopluk tehdy poslal do almanachu „Ruch“ mladých básníků dlouhou báseň „Husita na Baltu“ a vykřikl: „Sláva kalicha již zbledla, zhasla, a pěst hnije, Evropou co třásla.“

Neruda okamžitě rozpoznal buřiče a básníka a zanedlouho mu vytiskl v časopise „Lumír“ část eposu „Adamité“ (= radikální sekta, např. v husitství, popírající stanovené společenské normy). V roce 1873 Svatopluk otce uklidnil. Nastoupil do advokátní kanceláře ve Slaném na místo koncipienta a sedm roků úředničil a pěl. Jeho verše tryskaly z husitské statečnosti a české mladí mu tleskalo. Zapaloval ušlapané češství. V majetku zabydlené české strejce zneklidňoval v jejich zbohatlickém pohodlí a z duše jimi pohrdal. Pohrdal českou malostí a hledal ve slovanských dějinách příkladné hrdiny. Našel je ve verších Puškina a Lermontova. Oba básníky carský režim poslal za trest na Kavkaz mezi svobodné Čerkesy. Čech zajel rovněž na Kavkaz a z této divoké země se vydal k jižním Slovanům, kde malý nárůdek Černohorců statečně odrážel lavinu Turků. Tehdy mu v rusko-turecké bitvě padl přítel, spisovatel a voják svobody Bohumil Havlasa.

Po návratu domů mu svěřili redakci časopisu „Květy“, v němž zveřejnil většinu svých děl, ale především kolem něj stmeloval mladé literáty. Vzbudil pozornost mládí dalším vlasteneckým jinotajem, alegorickým eposem „Evropa“. Byla to loď, jež odvážela do vyhnanství pařížské komunardy, kteří se odvážili ustavit vládu lidu. A zanedlouho mládí uchvátil dalším eposem „Slávie“. Je to rovněž loď, jež veze všechny slovanské národy, sdružené myšlenkou slovanské sounáležitosti. Tato poema nadchla české mládí natolik, že si studenti jménem „Slávie“ nazvali svůj spolek. Když zahřmí děla, umlkají múzy, ale stejně tak platí v českých dějinách to, že když se bojí vykřiknout politika, promluví za ni umění. Pro Čecha to byl program. Na jeho verše či prózu se čekalo, protože probouzel sebedůvěru národa. A nic nepomlčel o českých peciválech, zbabělcích a konjunkturalistech, kteří panáčkují před rakušáckým útlakem, před cizotou a ztrácejí svou národní hrdost. Napichoval na ostny nedůstojné, přeuctivě mnohomluvné a napodobivé české strejce.

V roce znovuotevření Národního divadla (1883) vydal známou poemu „Lešetínský kovář“. Byla zkonfiskována. Připomínala Čechům statečnost prostého a hrdého člověka, který se bránil poněmčování německým kapitálem. Poema kolovala v opisech, stala se evangeliem národa. Něco podobného bylo vyprávění „Ve stínu lípy“, jež psal u otce v Obříství na Mělnicku. Z vyprávění promlouvala moudrost prostých lidí stejně jako v „Babičce“ B. Němcové.

Čech vydával literární ozvěny událostí v zemi rok co rok. Verše „Žižka“, „Václav z Michalovic“, „Hanuman“, „Petrklíče“, „Šotek“ atd. se všude po Čechách deklamovaly po celá desetiletí a vrostly do čítanek. Když se v zemi ozvali tzv. „uspavači“, čili lidé, kteří neuznávali české státní právo, vydal Čech hned po sobě „Jitřní písně“ (l887) a „Nové písně“ (1888). Báseň „Hrdina budoucnosti“ se deklamovala po celé zemi a „Písně otroka“ (1895) dlouhá léta, po celou dobu existence Rakousko-Uherska.

Čech dobře znal zabydlený, zbohatle spokojený rub národního života, jemuž stačilo plané vlastenčení. V „Pravém výletu pana Broučka do měsíce“ a v „Novém výletu pana Broučka, tentokráte do XV. století“ se vysmál výstřelkům v umění a konfrontoval rozmařilé pohodlí měšťanostů a jejich národní lhostejnost, sociální hluchotu poměřil s vírou a statečností husitů. Hospoda Vikárka na Pražském hradě, kde opilý bařtipán Brouček spadl sklepem do 15. století a motal se mezi husity jako odulý stín, byla románem proslavena.

Čech byl statečný bojovník, ale nikdy veřejně nevystoupil. „Vím, že ve formě básnické něco dokážu,“ řekl plaše, když jej někdo přemlouval k řeči na veřejnosti a laskavě odřekl. Dokázal nad verši prosedět i celou noc. Příteli MUDr. Thomayerovi se přiznal, že: „Psal se zaťatou pěstí v kapse.“

Ke stáří odešel do Obříství, k soutoku Vltavy a Labe, aby rozehnal deprese, jež ho svíraly po celý život. Jeho tvorbu prostoupily i myšlenky o smyslu života a sociální bídě většiny lidí. Báseň „Do světa širého“ psal na smrtelné posteli a přál v ní národu vzdělání srdce a rozumu pro důstojné místo mezi národy.