Antonín Balšánek
Narození a úmrtí
- 6. 4. 1865 (Český Brod)
- 22. 2. 1921 (Praha)
Památníky
- Pohřben na Městském hřbitově v Českém Brodě
- Újezd 596/9; PD s portrétem, Č. Vosmík, J. Fanta 1936
Odkazy
Po reálce v Praze se přihlásil na katedru architektury německé pražské techniky, kde učili dva koryfejové české neorenesance, profesoři Josef Zítek a Josef Schulz. Uznávaní tvůrci Národního divadla a Rudolfina dali svými renesančními skvosty národu pocit, že život národa lze ujařmit, ale nelze jej zničit. Čeství po Bílé hoře prorůstalo i pod kutny českých jezuitů jako byl Balbín, Pešina, Šteyer, Rosenmüller aj. V osvícenství se ukázalo, že jezuité, čili bojovný Řád Tovaryšstva Ježíšova nemohl potlačit lidský rozum, ratio, který osvítil lidský mozek vědou a jezuité byli v roce 1773 zrušeni. Ve slupce z násilí zbývá hořkost a prudce rozkvetou kořínky svobody. Od dřevěné české divadelní „Boudy“ na Koňském rynku (1786-89) vedlo k Národnímu divadlu (1883) Zítka a Schulze stoleté české vzkříšení. Generace Balšánka už sahala na jistotu existence českého národa.
Balšánkovi bylo osmnáct, když se Národní divadlo otevíralo. Nastupoval do českého umění bezprostředně po „generaci Národního divadla“. Českobrodský adept prožíval slavný čas architektury bezpochyby velmi spontánně. Jenže do neorenesance už vtékaly pramínky nového hledání, jež teprve osahávalo realitu. Mladík byl nadán dvojrozměrným talentem – architektektonickým a kreslířským. V šestnácti absolvoval roční kurz kreslířství na Akademii u prof. Lhoty a když se přihlásil na techniku, kde učili koryfejové Schulz a Zítek architekturu, Balšánek studoval u arch. Schulze. Ten u něho zřejmě brzy rozpoznal, že k jeho dvourozměrnému talentu se přihlásila i schopnost teoretického myšlení.
Po absolvování studia architektury si prof. Schulz Balšánka nechal na katedře jako svého asistenta. Jenže ke všem přednostem byl Balšánek mladík velmi praktický. Zajel si se skicákem na jih, hlavně do Itálie, a nalovil do něj to nejkrásnější z architektury, co spatřil. Po návratu ukázal svou úctyhodnou žeň kreseb, hlavně klasické architektury, veřejnosti.
Čas rychle spěl k názorové a tvarové proměně v umění a rozhořívala se divoká polemika, kam se má vydat architektura, jaká bude její podoba a jakým způsobem vyjádří potřeby času? Strhly se nečesané a nekompromisní potyčky nejen v architektuře. Blížící se „fin de siècle“, čili konec století, kladl podobné otázky životu vůbec. Katedra architektury na české technice se stala historicko-teoretickým pracovištěm a sbíhaly se na ní poznatky z celého světa. Zde se konzultovaly nové stavby nejen v Praze, vyhlašovaly se soutěže a uzavíraly jejich výsledky.
Balšánek nescházel v žádné soutěži a nebylo debat, jichž by se nezúčastnil. Získával si autoritu, a tím přicházely i zakázky. A jak to v životě bývá, přicházela i závist. V roce 1895 si mohl dovolit postavit na Újezdě, v místech zbourané Újezdské brány, několikapatrový dům v neorenesančním stylu a bohatě jej vyzdobil ornamenty a freskami. Byl to čas, kdy stavební konjunktura přímo vybuchovala, bouraly se ulice, mnohdy až příliš necitlivě a tvořil se nový urbanisticko-dopravní systém levého břehu Vltavy. Uvažovalo se o levobřežní komunikaci, jež měla protnout zelenou Kampu. V roce 1900 byly zveřejněny podmínky soutěže pro tento úkol, v němž se uvažovalo také o zrušení Čertovky.
Balšánek vypracoval pro Kampu projekt paláců ve stylu Strakovy akademie arch. Roštlapila přímo u hladiny Vltavy. Dnes můžeme mluvit o štěstí, že čas překazil tuto vizi, realizace byla odložena o víc než dvacet roků a nová generace architektů „objevila“ na Kampě nádheru zeleně nad šumem řeky s panoramatem pravého břehu Vltavy. Městu zůstalo zátiší jakých bývá jen zřídka.
Dvojice Balšánek-Janů obdržela zakázku na projekt mostu mezi Národním divadlem a Újezdem, kde se od 40. let 19. století kolébal visutý most ing. Schnircha, strýce známého sochaře. Balšánek aplikoval na barokní podnož starého mostu secesní prvky a provedl nákresy mosteckých lamp, jež dodnes upoutávají pozornost, a do zeleně Střeleckého ostrova se jde po širokém schodišti. V tom čase se realizoval i jeho projekt Muzea hlavního města Prahy na Florenci, jež pojal jako reprezentační budovu klasicizující renesance.
V ateliéru se mu kupily soutěžní návrhy i přímé zakázky. Balšánek je autorem projektu městského divadla v Plzni a v Pardubicích, v Praze projektoval vršovickou spořitelnu a dlouhou řadu soukromých domů, k nimž si zval ke spolupráci sochaře Šalouna, Rouse, Hergesela, Suchardu, Procházku a mnoho malířů. Realizována však mohla být jenom část gejzíru jeho fantazie. S arch. Koulou získal cenu za návrh dostavby Staroměstské radnice, získal 2. cenu za projekt Vinohradského divadla a dokonce ocenili jeho projekt mostu přes Něvu v Petrohradě. Právem v roce 1911 přejal po arch. J. Schulzovi katedru, která jeho zásluhou od roku 1903 vydávala časopis „Architektonický obzor“. Už v roce 1897 vydal knihu „Belvedere“ a o pár let později se na pultech knihkupectví objevily jeho skvělé kresby s výkladem o „Štítech a motivech atikových v české renesanci“. V letech 1913-15 vydal ve dvou svazcích knihu „Architektura střech doby barokové v Praze“, kterou jako obvykle ilustroval sám.
Měšťané Prahy toužili po důstojné reprezentaci, takže se zrodil návrh, aby vedle Prašné brány, čili v místech, kde stával Královský dvůr, byla postavena reprezentační budova. Po šarvátkách, kdo bude měšťanský palác projektovat, stavět a vyšperkovávat, obdrželi zakázku žák arch. Zítka arch. Polívka a žák arch. Schulze arch. Balšánek, čili architekti vyrostlí z české tradice. Jejich zásluhou se secesní Obecní dům stal reprezentantem elity českého malířství a sochařství. V roce 1911 byl Obecní dům za velké slávy i závisti těch, kdo se nepodíleli, slavnostně otevřen.
Balšánek se velkou měrou zasloužil o rozvoj české architektury, a proto byl zvolen prvním děkanem samostatné fakulty architektury v Praze.
