Antonín Sova

Z Pražský pantheon
Verze z 11. 2. 2017, 23:09, kterou vytvořil pantheon>Tomáš Gardelka (naimportována 1 revize)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

26.2.1864 Pacov 16.8.1928 Pacov Pohřben v Pacově (popel pod kamenem v městském parku)

PD,J.Lankáš 1984 Široká 97



Český básník.Lyrik jihočeské krajiny impresionistického ladění. Psal verše i prózu. Z díla: "Z mého kraje","Zlomená duše","Ještě jednou se vrátíme","Básníkovo jaro","Sloky děkovné".Z prózy: "I- vanův román","Tóma Bojar","Výpravy chudých".


   "Já navštívil jsem živé
   a přehléd v řadách rovy.
   To všechno,co žil jsem dříve,
   je uzavřeno slovy".
                         A.Sova, Sloky děkovné


     Byl rodákem z Pacova,ale dětsví prožil v blízkém Lukavci,kde otec

učil na škole a hrál na kúru.Osud mu odemkl krůčky poesie i tím,že jej učila Jana Frídová,sestra J.Vrchlického,a na píseckém gymnasiu "pootav- ský slavík",čili básník Adolf Heyduk,který jej učil a v roce 1885 byl u jeho maturity.Vnímavě citlivý chlapec meditoval o kraji,o životě a před- časná matčina smrt i vlekla míšní choroba mu ladila srdce do moll.K tomu- to uzlíčku trápení mu o studiích práva v Praze do života vstoupila i věč- ná nouze.

     Sova miloval rodný kraj až k extázi,probíral se jeho krásou a také

chudobou,jejiž bránou sám vešel do života.Měl velký sociální cit,který zvroucněl v době,když neměl na studia.Vydělával si na živobytí po redak- cích i v Ottově naučném slovníku.Učitelka Fridová požádala bratra Vrchli- ckého (Emil Frida),aby mu nějak pomohl a podařilo se:Sova se dostal na pražský magistrát.

     Sova básnicky debutoval v Sládkově časopise "Lumír" (lumírovci) ver-

ši ze sbírky "Z mého kraje",čili jeho kraje,v němž "...vzduch mírně chla- zen vlnami se houpá" (báseň Jihočeské rybníky).Byl to nevšedně lyrický tón a brdský rodák Sládek mu porozuměl,protože jemu učarovaly rodné Brdy.

Sova nasbíral brzo i na druhou sbírku "Květy intimních nálad" a zakrátko vyšly jeho verše "Realistické sloky".Obklopen ruchem velkoměsta,slyšel ticho rodného kraje,proto mu Praha tolik k srdci nepřirostla.Spíš jej rmoutila svou malostí,pohodlností,shonem a přetvářkou.Vnímal ji v kontra- stu s rodným Pacovskem a večné jeho smutky se proměňovaly až v hořkost.

     V 90.letech revolučních vášní české mládeže,jež zápasila o české

státní právo,zinscenovala v roce 1893 rakouská policie soudní proces s tzv. "omladinou" a poslala 68 českých revolučních mladíků do vězení na Bory.Sova zprvu jemně zapreludoval verši "Soucit a vzdor",ale na to vydal básnické svědectví času ve sbírce "Zlomená duše".Nálady po procesu byly rozporuplné - od anarchie k melancholii.Vyvřela zloba,ironie i skle- slost a Sova zahrál apotheosou češství v básní "Smetanovo kvarteto Z mého života".A byla to také odpověď na polemiku s německým historikem Mommse- nem,který svým krajanům radil,aby rozbíjeli české lebky.

     Sbírkou "Ještě jednou se vrátím",obrátil se Sova ke svému kraji stej-

ně jako po několika desetiletích rovněž ke svému kraji Halas.Ten vroucí návrat "domů" je vždy něco z trpkého prožitku národa v české poesii.Sova vydával sbírky rok co rok.Začátekem 20.století už pociťoval víc důvěry v lepší časy a symbolicky se zvedal až k vesmírnému řádu.Věřil,že přijde "Údolí nového království" plné humanity.

     Rozhodujícím rokem v jeho životě bylo jmenování ředitelem Městské

knihovny v Praze v roce 1928.Oženil se,ale neměl štěstí na souzvuk citů. Zanedlouho zůstal sám se svým duševním i tělesným trápení,jež mu zabraňo- valo v hybnosti.Usídlil se v ulici Široká poblíž Městské knihovny a jeho život se uzavřel na cestu do práce a zpátky.V samotě psal poesii,povídky i romány."Ivanův román" nebo "Výpravy chudých" jsou osobní "zpovědí" zkla- maného studenta z jižních Čech životem v Praze.V románně "Toma Bojar" za- listoval v osudu života vzdělaného zemědělce.

     Po první světové válce se do jeho tvorby vrátila vlastenecká symbo-

lika vlivem zrodu samostatného československého státu.Sbírky "Dobrodruž- ství odvahy" nebo "Zpěvy domova" patří k tomu nejkrásnějšímu,co se v čes- ké literatuře zrodilo za první světové války i po ní.V jeho poesii se usa- dila vyrovnaná lidská moudrost.Sova vydal ve 20.letech zpověď,vyznání zra- lého rozumu a lidské moudrosti ve sbírce "Žně":

                 "Bolesti mé vykoupené/
                 jak zkrotlé šelmy leží/
                 u mých nohou.Nakupené/
                 v okně tříště střech a věží/
                 odhmotněných výší klenou/
                 oblasti.A věčno střeží/
                 chvíli žití pochopenou."
     Pro úplné znehybnění musel Sova opustil svoje ředitelské místo  a

uzavřít se do čtyř zdí.Scházel mu kontakt s lidmi,což jej vhánělo do ha- lucinačních,fantazijních obrazů krajiny,dějů,včetně vizí o budoucí spo- lečnosti.Našel si v podkrkonoší městečko Vysoká nad Jizerou,jež často ho- stilo Raise,O.Thera,R.Jesenskou,A.Staška či Malířovou a Dyka.

     Poslední verše si však Sova jel znovu vyzpívat do svého rodiště,ja-

koby se chtěl opřít o bezpečí a jeho jistotu.Sbírka "Drsná láska" vznik- la v roce 1927 v Pacově,kde také zesnul.Jeho popel byl uložen pod žulový kámen v městských sadech,kde sochař J.V.Dušek postavil básníkův pomník.