Bohuslav Balbín

Z Pražský pantheon
Verze z 26. 12. 2019, 11:04, kterou vytvořil Tomáš Gardelka (diskuse | příspěvky) (naimportována 1 revize)
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Český historik, jezuitský učitel. Z díla: "Obrana jazyka slovanského, zvláště pak českého", "Směs rozprav o dějinách českých" (12 sv.). "Obrana" a "Učené Čechy" ze Směsi byly zkonfiskovány ještě po sto letech od napsání, tj. v začátcích českého národního obrození.
„Vše, co domácí, nám zapáchá, –my sami na sebe se mrzíme i stejnou vášní hloupou, co krajany svými pohrdáme, nenávidíme též jazyka svého.“
— Bohuslav Balbín: Rozprava na obranu jazyka slovanského, zvláště pak českého. Vydání 1869, strana 9
Narození a úmrtí
  • 3. 12. 1621 (Hradec Králové)
  • 29. 11. 1688 (Praha)
Památníky
  • Pohřben v kostele sv.Salvátora
  • Mariánské nám. 5 (Klementinum); PD s portrétem, J. Bartoš 1988
Odkazy

V září roku 1679 zarachotily na pražském Hradě kočáry vídeňského dvora. Císař Leopold I. utekl před morem z Vídně. Špalír zbohatlých šlechticů se předháněl dary v naději,že by se vrátila sláva rudolfinské Prahy, kdyby císař zůstal natrvalo v Praze. Podstrojovali Leopoldovi, co mu na očích viděli a nějaká naděje tu byla. Jednak pobělohorští zbohatlíci byli Leopoldovou "pokladnou" a za druhé si císař usmyslel, že velikostí a krásou katedrály sv. Víta předčí istambulskou mešitu, v čemž ho podporoval historik Moravy Pešina, který se o katedrálu staral a napsal o ní silnou knihu. Jenže dvorní Vídeň dělala všechno, aby Leopolda udržela v městě, protože by ztratila všechna privilegia.

oblíbené audience, honitba, zábava, nu Praha dělala, co mohla. Hned zpočátku za nim přišel i Babín, aby mu odevzdal dar – dva objemné svazky z desetidílného historického díla o české zemi "Miscelaneae.." (Směs), aby císař poznal zemi, jíž vládne. Balbín bolestně nesl pobělohorský zánik české státnosti. Z úřadů, jednání a listin vymizel český jazyk. Balbín z toho nevinil Habsburky, prostě jenom obecně vytýkal "..že přijímalo se do vlasti množství lidí cizích a přespolních bez rozmyslu".

Jeho rod pocházel ze staré katolické šlechty a otec byl v Hradci Královém krajským hejtmanem. Nepoznal otce, protože měl dva měsíce, když mu zemřel. Matka prodala v Hradci dům a odešla se sedmi dětmi na častolovický zámek Oty z Oppersdorffu. Prý Balbín v devíti několikrát pročetl Hájkovu Českou kroniku a vštípil si tím lásku k rodnému jazyku. Jenže věřil Hájkovu vyprávění nekriticky všechno, i jeho výmysl, že arcibiskupský úředník Jan z Pomuka prý zpovídal císařovnu a protože neprozradil zpovědní tajemství, byl svržen do Vltavy. V 18. století bylo prokázáno, že by královnu musel zpovídat deset roků po její smrti.

Poslali pak Bohuslava na studia do olomoucké jezuitské koleje, kde jej ředitel Mikuláš Leczicki, Polák, získal pro vstup do jezuitského řádu. Balbín studoval výtečně a později byl vynikajícím studentem i v pražském Klementinu, kde se začal zajímat o historii. Psal verše, články, studie a tím na sebe obracel pozornost představených. V tom čase přijel do Čech na inspekci jezuitských škol vzdělaný Španěl, prof. Rodrigues Arriaga. Kdo jiný než Balbín jej mohl provázet! A snad Balbín už s tím počítal, protože si připravil i svůj program cesty. Znal dějiny řádu a leccos z dějin české země, byl nejlepším studentem a už na sebe upozornil rovněž publikační činností.

Připravil si program cesty, přičemž si zmapoval, kde je kostel, fara, archiv šlechticů, far, města, prostě kde získá bohaté zdroje dějin české země. Koneckonců už se mohl pochlubit publikací z roku 1646 "Apolinovo poslání nebeské vysokým školám pražským", kterou dedikoval císaři Ferdinandu III. za jeho pobytu v Praze.

Získal zkušenost i jako misionář v místech nejzatvrzelejších kacířů ve východních Čechách. Byl prý spíš pokojným kazatelem, než misionářem typu Kravarského, který lidem šlapal na bosé nohy okovanými botami a vyhrožoval peklem. Prý tento misionář za dva dni s pomocí vojska obrátil na katolickou víru na 6 tisíc kacířů.

Balbín měl kantorské sklony a představeni jej v čas jeho předpokládané vyzrálosti poslali učit na jezuitské školy. Učil na několika školách, psal verše, satiru, školské učebnice, podle níž se dlouho vyučovalo. Bůhví, co a jak se stalo, na štaci v Jindřichově Hradci prý "stál na pokraji záhuby". Nadřízení jej ze škol odvolali s odůvodněním, aby "odklizena byla veškerá příležitost k něčemu, co by jemu na škodu a nám pak a celému řádu na pohanu být mohlo". Po dvanácti letech kantorství se upnul k českým dějinám. Psal "..tak,jak se děje vskutku sběhly", poznamenal. Jenže Balbín byl odmala pověrčivý. Věřil v zázraky, o čemž svědčí jeho zápis v knize zázraků na Svaté hoře u Příbrami, v níž děkuje P. Marii, že jej zbavila bolesti zubů. Balbín to byl, kdo napsal tři knížky o poutních místech (Svatá hora, kladská Warta a Tuřany) a podle jeho tlustospisu o Janu Nepomuckém byl domnělý zpovědník královny v roce 1729 kanonizován na svatého.

V roce 1666 vydal "Nástin humanitních nauk" a za dva roky známé dílo "Epitome rerum Bohemicarum (Výtah z dějin českých 1668). Nejvyšší purkrabí hr. Bernard Ign. Bořita z Martinic jej obvinil, že prý v něm "..popírá dědické právo Habsburků na český trůn a popouzí Čechy proti Němcům." Byl z toho sedmiletý Balbínův "exil" v Klatovech, kde tajně napsal rozhořčenou "Obranu jazyka českého", která nemohla vyjít ani po stu letech. V jeho pozůstalosti se našly ironické zápisky na Martinice: "...kdo proti vlasti brojí a ji zrazuje,většího se dopouští hříchu, než kdyby zavraždil mateř svou". Ve 20. století byl objeven i jeho sarkastický spisek na Martinice – "Pamětní nápis".

Knihovník dvora ve Vídni Lambecius napsal na Balbínovu knihu "Epitomae" dobrozdání, že obvinění z pohany Habsburků je "dílem jalové a titěrné, dílem převrácené a neslušné". Balbín se od roku l677 vrátil do Klementina a pracoval na dvacetisvazkovém díle "Miscelanea historica regni Bohemiae" (Rozmanitosti z českých dějin). Stačil vydat od roku 1679 dvanáct objemných svazků, jejich součástí jsou jeho známé knihy "Bohaemia docta" (Učené Čechy) a "Obranu jazyka českého", jež cenzura zkonfiskovala i po stu letech.

Ještě stačil napsat životopis svého učitele Leczického. Nakonec psal upoután nemocí na lůžko. Kolem osmé hodiny večer 28. listopadu 1688 zemřel. K hrobce do kostela sv. Salvátora jej doprovázeli spolubratři a věrný jeho žák hr. Jan M. Lažanský.