Bohumil Belada

Z Pražský pantheon
Přejít na: navigace, hledání
Specialista na vodní stavby, stavěl je doma a v Rakousku: Kárané, vodárny v Praze a v dalších městech, Trenčanské Teplice aj. S bratrem vedli stavební firmu: ČTK, Státní zdravotní ústav aj. V roce 1926 věnovali s prof. V. Listem Praze projekt pražského metra, jež bylo postaveno až za 41 roků.
Narození a úmrtí
  • 15. 11. 1874 (Křivsoudov u Benešova)
  • 30. 10. 1964 (Praha)
Památníky
Odkazy
  • -

Postavil si vilu nad domky košířských cihlařů a kameníků, jež si chudina, aniž by jeden druhého napodobil, postavila do šikmé skály Buďánek. Arbes z jejich života vytěžil drama povídky rváč. Snad se v Beladovi podvědomě ozvala kopcovitá zeleň rodiště na Benešovsku, kde vyrůstal ze dvanácti dětí rolníka a pekaře. Jeho studium zřejmě inspiroval strýc, který měl v Praze na Vinohradech stavařskou firmu a proto asi přestoupil z jihlavského gymnasia na gymnasium v pražské Ječné ulici, kde jej dějepisu učil A. Jirásek. Techniku absolvoval v roce 1898 a na praxi byl u strýce.

Ještě zažil v roce 1893 soudní proces s českou "omladinou", jež si volala po českém státním právu a 67 z nich skončilo od jednoho do dvou a půl roků ve věznici na Borech. Beladovi bylo tehdy dvacet, rovněž "rebeloval" a stonal básnickou múzou. Když se stavěl po visutém mostě proti Národními divadlu nový most Balšánka a Soukupa, maďarská firma, u níž pracoval, jej vyslala na stavbu na statistické výpočty.

Pak zamířil za zaměstnáním ve vodohospodářské firmě "C. Korte" ve Vídni a v císařském městě, kde existovaly dva vlastenecké spolky krajanů "Sv. Čech" a "Komenský", zůstal jakoby doma. Jenže firma ho poslala na zkušenou do ciziny. Po příchodu zpátky pro něj připravili práci, jež ho hnala z místa na místo, čili stěhoval se stále jako jako Nomádi. Od hory k dolině a od města k městu po celém Rakousku. Celých deset roků jezdil po vodohospodářských stavbách, projektoval je a řídil: vodárna v lázních Baden-Reichenau, první čistička odpadních vod v Rakousko-Uhersku, lázeňské vrty v Trenčinské Teplé, rval se s horskými skalisky po celém Rakousku-Uhersku.

V roce 1910 mu firma nabídla příležitost k návratu do Prahy, kde měl pracovat ve filiálce. Je zákon v lidském životě a jmenuje se cit příslušnosti k národu. Belada jej měl v krvi a také z toho důvodu v Praze razil zásadu, že ve filiálce by měli pracovat především Češi. Ono to bylo samozřejmé i ve prospěch firmy. Co je logické pro život, nebývá často logické byznysu. Navršili na Baladu hora klepů, pomluv, intrik, až jej otrávili tak, že firmu opustil.

Jenže kdo se mohl rovnat jeho zkušenostem, rozhledu, rozhněván na intrikáře, rozhodl se pro vlastní firmu. Někdy přijde čas, který si přímo žádá, aby se učinilo to, či ono. A ten čas právě přišel, protože se ve městech zakládaly vodohospodářské systémy. Ve své knížečce k padesátce si v roce 1925 v textu i obrázcích srovnal, co firma za patnáct roků dokázala, přestože v tom čase, kdy on budoval zásobárny vody, válka lidí zemi pro lidi ničila. V ČSR nebylo města, v němž by po válce nepostavil vodárnu, od pražské po artézské studny v Káraném a vodovodní systémy i mimo republiku. Později se spojil s bratrem Karlem v jednu firmu, která prováděla vodní stavby, ale stavěla i domy. Do výčtu práce přiřadil kolonie rodinných obydlí i významných institucí jako jsou Československá tisková kancelář v Opletalově ulici nebo Státní zdravotní ústav na Vinohradech.

V roce 1928 odvodňoval a upravoval terén pro stavbu sokolského stadionu na Strahově a v době ohrožení republiky fašismem stavěl opevňovací systémy podél státních hranic s Německem.

V půli 20.let se mu ozval brněnský prof.elektrotechniky Vladimír List, který připravoval elektrifikaci nové Republiky a právě se vrátil z cesty po západních metropolích. Někdejší mistr u Křižíka, vlastenec, který chtěl studovat málem všechno v cizině zjišťoval, jaká je tam situace v městské dopravě. Usoudil, že budoucnost nemá podzemní tramvaj, jakou měl Berlín, ale podzemní metro. Belada prozkoumal v Praze podloží. Oba skvělí odborníci a velcí vlastenci se lehce shodli. List vyprojektoval čtyřproudovou síť podzemní dráhy tam, kde Belada zjistil vhodné podloží. Metro mělo odlehčit tramvajové dopravě a učinit z Prahy moderní velkoměsto.

V roce 1926 obdržel pražský primátor dr. Baxa obálku, v níž našel 47 stránek textu a 13 stran nákresů. V průvodním dopise četl: "Starobylé zlaté Praze, hlavnímu městu Republiky československé s přáním, aby její krásy byly doplněny vymoženostmi moderní techniky, věnují ctitelé." Prof. V. List a ing. B. Belada.

Čeští odborníci začali polemizovat, přít se a intrikovat. Jedni chtěli metro, druzí podzemní tramvaj. Masarykův "objev" českého Kocourkova a Hulvátova přinesl rekordní polemiku na 41 roků, což není v Guinessově knize rekordů. Česká malost se nadýmala, čoudila a nebyla schopna činu. Rvačku uťali fašisté a po válce se koncem 60. let rozjelo pražské metro. Podle příkladu moskevského metra z roku 1935 šlo se na "befel".

Čtyřiadevádesátiletý prof. Liszt se spuštění pražského metra dočkal, Belada se dočkal hmatatelné naděje, že metro bude. Oba nepotřebovali argumentace, že v cizině to je tak či onak. Cizina jim byla inspiračním zdrojem pro vlastní rozum a vlastní čin.