Bohumil Hrabal

Z Pražský pantheon
Přejít na: navigace, hledání

28.3.1914 Brno-Židenice

1996 Praha

Pohřben


Malba na zdi,Taťana Svatošová 1999

zeď stanice metra v ulici Na hrázi v Libni


Český spisovatel. Jeho lyrická próza je osobitou koláží střípků odposlouchané reality,oslavou zázraku všednosti.Z díla:Ostře sledované vlaky,Postřižiny,Krasosmutnění,Harlekýnovy miliony,Perlička na dně,Pábitelé.Několik příběhů bylo zfilmováno.


"Jsem jatý touhou žít životem těch druhých,těch,kteří na tom jsou bídněji a hůř než já,jsem jatý touhou dobrotou umenšit zlo, kterého je na světě víc než dost." B.Hrabal


To dávno zapomenuté divadelní představení v roce 1951 mělo pro ku- lisáka a statistu Hrabala životní význam.Přítel Marýsek,celista v Národ- ním divadle,podstrčil jeho povídku spisovateli J.Weilovi a ten byl z ní u vytržení.Hrdina povídky drmolivě slepoval bez ladu a skladu střípky prožitků,jak je odposlouchal tam či onde.Nic nepulíroval,jen tak je jako kamerou snímal ze života kolem.Hrabalovi bylo tehdy sedmatřicet a kone- čně si jej někdo povšiml.

Nic mu však nespadlo jentak shůry jako boží manna,byla to dřina po- znání z přečteného,viděného,prožitého,promýšleno v "dolce formente" (sladkém nicnedělání) ve štěpnici nymburského otcova pivovaru,u klavíru, u řeky,při čtení Kantových "Základů k metafyzice mravů",nu dalo by se po- vídat.Hrabal měl talent na řeči,dokázal po půl roce učení latině číst Ovi- dia v originále.Nic,co se dělo v umění,filosofii,estetice mu neuniklo a kdysi ovanut surrealismem zkusil psát i surrealistické verše.Vzpomínal: "Třicátá léta mně dala téměř všechny umělecké a filosofické podněty".

Za německé okupace studoval v Praze práva,jenže Němci zavřeli české vysoké školy a tak se vrátil k otci do Nymburka a začala jeho odysea hle- dání práce.Dělal advokátovi písaře,na železnici skladníka,kreslil plány vleček,podbíjel pražce,po kursu výpravčího na stanici Dobrovice sloužil na stanici v Kostomlatech.A čím jsem byl,tím jsem byl rád,mohl si zareci- tovat s Nerudou.A právě v Kostomlatech si začal črtat povídku "Ostře sle- dované vlaky" a "Krasosmutnění.

Po válce dostudoval doktorát práv a znovu putoval:pojišťovák,obchod- ní cestující drogerie,hraček,bengálských ohňů,pak brigáda v Poldovce na Kladně.Jack London českého "Klondajku",který z trosek let črtal vizi pěšá- ků života.Fascinovala ho rozmanitost,hltal kaleidoskop mluvy a osudů.Vní- mal jak život šel a vystřihoval jej a slepoval do koláží.Šuplíky se plni- ly a v roce 1951 Weil objevil hotového spisovatele,který chrlil viděné a slyšené po dvacet roků.Nepsal,aby publikoval,ale psal,aby žil.

V roce 1950 u martinské pece v Poldovce mu prskavky železa byly něčím surrealistickým,mimo života.Bydlel na Kladně v brigádnických domo- vech a procházel v davu kolem vrátnice na šichtu.A přišel den osudu. Z kladky jeřábu se utrhlo kolo a rozbilo mu lebku.Pak dlouhé léčení a mar- tinskou pec musel změnit za balírnu papíru ve sběrně,za kulisáka a sta- tistu v libeňském a v Národním divadle.Usadil se na libeňské periferii ve dvoře domu č.24 "U Fialů" v ulici Na hrázi (dům byl zbourán).Bydlel tu s nim i výtvarník Vladimír Boudník,s nimž se znal z Kladna.Padesátá léta mu tak byla léty literární plodnosti.

Umět "vydupat z čtverečního metru celý svět",napsal později,a tím dal teoretikům námět,cože je to u něj za realismus.Nepopisoval,ale jakoby sku- tečnost "vystřihoval" a skládal do literární koláže.Kdysi svůj styl nazval "totální realismus",čili realismus,jaký ještě v české literatuře nebyl. "Uměl jsem se dívat kolem sebe a pak teprve dovnitř sebe a tím teprve na- jít tu jistou fikci,která říká o pravdivosti reality více než všední,ba- nální skutečnost",svěřil se.

I veřejnost jej objevila a stal se v jedné době záležitosti módy,jež křičí a nerozumí.Z ruky do ruky šla jeho radostná,důvěřivě dětská vyprávě- ní "Bambino di Praga" a zejména jeho povídka "Krásná Poldi" o svačinářce Jarmile z ocelárny,osudem podobné Bretonově Nadji.Obraz primitivismu a ošklivosti svobodné matky,v níž jej oslovila krása všednosti a prostoty. "Byla komická tím,že co nevěděla neřekla".

Ze stejného principu "střih a umění koláže" jsou Hrabalovy "Ostře sledované vlaky",jež vyšly v 60.letech a byly Menclovým filmem,za nějž filmář obdržel Oskara,dokonale zpopularizovány.V 70.letech vyšly "Postři- žiny","Krasosmutnění" a "Harlekýnovy miliony".V roce 1963 vyšla jeho první kniha tzv."pabitelských" próz "Perlička na dně" (1959) s titulem "Skřivá- nek na niti".Je to slůvko,jež není ve slovníku,čili ..."pábitel,když se nedává do řeči s lidmi,baví humorem sám sebe,podává informace o případech, jejichž význam je zveličen,přesunut,zpřeházen,protože pábitel cedí skute- čnosti přes diamantové očko inspirací",vysvětloval Hrabal,"je tak posedlý vyprávěním,že to vypadá,jakoby jazyk si vybral pabitele...".

Další Hrabalova knížka vyšla s názvem "Pábitelé".Pabitelem byl Emánek,který bavil lidi v jídelnách libeňského předměstí.Tak trochu auto- biografie.Ale vrcholem byl Hrabalův strýc Pepina,který spřádáním dramat zaháněl handicap svého ubohého postavení.

Hrabal psal jedním dechem,spontánně a najednou,takže vyrostla celá řada knížek,jedna překvapivější než druhá.Jeho oči,vnímání byly podobny malířskému vidění a snad i proto se s malíři tolik přátelil.