Eduard Kohout

Z Pražský pantheon
Verze z 23. 9. 2019, 17:48, kterou vytvořil pantheon>Petronelle
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

v matrice František


6.3.1889 České Budějovice

25.10.1976 Praha

Pohřben


PD,1978

Na Kampě 512/11


Český herec.Představitel Hamleta po Vojanovi.Herec širokého zázemí lidských typů.Lyrik českého jeviště a také mistr monologů. Přivedl poesii,kterou miloval,na jeviště.Hrál v Národním divadle od roku 1916 a jako host až do smrti.


"Život bez divadla to jsou sluneční hodiny bez slunce"

E.Kohout


Přehlídka Shakespearových dramat ke 300.letému výročí geniova úmrtí (l916),kterou léta připravoval režisér J.Kvapil,se stala hereckým koncer- tem Eduarda Vojana.Režisér Hugo Hilar si musel po deseti letech položit "hamletovskou" otázku:Kdo za něj? Sedmatřicetiletý Kohout?H Hrál v Národ- ním divadle od roku 1916 a v Kvapilově přehlídce měl jenom drobné role. Dávno znal Romea,Hamleta,Othela nazpamět.Po kolikáté si říkal - mám či ne- mám,ale pak se odhodlal a napsal Hilarovi :"Neodvážil jsem se ptát,smím-li po něm vztáhnout ruku...".

Hillar myslel víc na herce Štěpánka,ale ten byl zadán na Vinohra- dech,pozval Kohouta jako to dělával k sobě domů k rozhovoru.Pemiéra Ham- leta byla 24.listopadu 1926,čtrnáct dní,co hlediště vypískalo operu Voj- cek za přítomnosti skladatele Berga s chotí.Skandál ještě neoschl a Ha- mlet by mohl přimíchat na další.

Kohout roli obdržel a dřel,třebaže uměl roli do poslední tečky.Měl zasloužený úspěch.Národní divadlo opakovalo Hamleta čtyřicetpětkrát,což divadlo ještě nezažilo.Kohout obdržel v roce 1927 za svou rolu státní cenu.

Odmala si hrával "divadlo" sám pro sebe,sledován z nábytkářské díl- ny otcem a z kuchyně matkou.A jednou spatřil cirkusového klauna a utekl s cirkusema našli jej až po třech dnech.Rodiče pochopili,že lámat takové zanícení zřejmě nepůjde,ale střežili jednináčka na každém kroku,ale on se obrnil tím,že se stáhl do své básnivé samoty.

V sedmácti se mu útěk z domu povedl.Vytratil se z domu s divadelní společností Růženy Šípkové zrovna jako jeho vzor Vojan,který rovněže utekl za divadlem z rodné chalupy v Míšenské ulici pod kavárnou U tří pštrosů. Bylo to v roce 1909,už se znal s hercem V.Vydrou starším a ten jej do- poručil režiséru Vendelínu Budínovi do Plzně.Domov byl co kamenem dohodíš, tesknota na krajíčku - zahrál si v Shakespearovi a zašel domů.Odmalička věděl,že touha něčím být,znamená bezohlednou dřinu a proto se tvrdě učil, studoval klavír,zpěv a si zazpíval si i v operetě.

V roce 1914 zašli s Vydrou mladším k Hillarovi do Vinohradského di- vadla a Kohout do dvou let hrál vedle svého idolu Vojana už v Národním divadle roli Bassania ze Shakespearova Kupce benátského.Zbožštil si Vojana tak,že z Františka ořekřtil na Vojanovo Eduard.Do památného rozhovoru s Hillarem sehrál kolem 150 shakespearovských rolí,mněl tudiž zkušenost a to snad temperamentní režisérem Hillar poznal.Mluvili o intonaci,barvě hlasu při vyslovení okřídleného "být či nebýt".Řekl Hillarovi rovnou,že raději hrát nebude,bude-li nucen namísto civilního projevu tlačen k tra- diční póze.Svou civilnost si ověřil v roli robota Prima v Čapkově hře RUR a ten mu za to přišel stisknout ruku.

Rok po státní ceně jej režisér Dostal obdsadil do něžné role Myškina v Dostojevského Idiotu.Kohout rozehrál lyrické struny tak,že kritik J.Trager na to po letech zavzpomínal: "Vrcholu svého hereckého mistrovství Eduard Kohout dosáhl v Myškinovi". S Dostálem spolupracovali čtvrt století.

Roku 1932 Hilar zalistoval v Sofoklovu Oidipovi a komu jinému by se- děla hlavní role než Kohoutovi.Jeho Oidipus byl tak vemlouvavě přesvědči- vý,že publikum doslova bouřilo.Kouhout modelovala slova něžně a vroucně a pulíroval každdou větu tak jímavě,že režisér Jiří Frejka v něm našel své představy o poetické dikci.Kohout hrál Oidipa a souběžně s Frejkou připravoval Nezvalovy "Milence v kiosku".Prostě uměl rozdávat něhu vět i v Neveuxově hře "Julie aneb Snář".

Tichým snem Kohouta-poety bylo tiché místo na Kampě,kde všechno vo- nělo čarovnou poezií zeleně,ticha a splavu.Našel si minibyteček za domem se dvěma válečky,kde bydlíval malíř a skvělý ilustrátor Kašpar.Vycházel z místnůstky na kamenný plácek balkonu nad řekou.Ještě v roce 1939 bydlel na prvém břehu Vltavy v budově Hlaholu proti Žofínu a tu jeho touhu mu na- plnila sestra,jež mu o prázdném bytečku vedle ní řekla.V tomto bytě bydlel do konce života a byť to bylo místečko jak dlaň,uspořádal je i pro cvičení.

Za německé okupace byly v hledišti Národního divadla zakázány ovace. Ale Kohout si v Calderonově hře "Život je sen" našel okamžik,v němž v roli Sigismunda s chutí zahřměl... "...vyslovit svůj žal a vyběsnit svou nená- vist".A v roce 1942 v Goethově hře "Torquato Tasso" vášnivě vykřikl:"Chci volně myslit!V činech nás svět už obmezuje dost!"

V době zlé se Kohout rozběhl se svými monology po domovině a jeho verše promlouvaly jako Hašlerovy písně nebo jako Talichova taktovka k čes- ké utlačené duši.Po hrozné válce si Kohout přestával s hledištěm rozumět. Drsný realismus života vytlačoval jeho něžný pathos.Zahrál si ještě v Mo- liérovu Filantropovi,ve Svatbě Krečinského Suchovo-Kobylina,ba i Cyrana si 18.11.1949 za bouřlivého uvítání publika znovu zopakoval.Ještě v roce 1956 hrál ve hře přítele Nezvala "Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou". To byl úlek z omezenosti barbarů politických jevišť zneužít hrozné síly objevené člověkem proti člověku.Po roce se blýskl v Leonově "Zlatém kočá- ru" a pak se už na jevišti ukázal sporadicky.Skvěle vyprávěl v Trnkově loutkovému filmu "Staré pověsti české".Pak svou ryzí,vytříbenou češtinou napsal o svém životě v divadle a mimo ně moudře jasnou a češtinou jako z úlomků českých dějin.