Dimitr Blagoev

Z Pražský pantheon
Přejít na: navigace, hledání
Bulharský politik, novinář a literát. Zakladatel Bulharské sociálně demokratické (1891) a potom Komunistické strany (1919). Založil časopis Novoje vremja a přeložil do bulharsštiny I. díl "Kapitálu" K.Marxe.
Dimitar Blagoev.jpg
Narození a úmrtí
  • 14. 6. 1856 (Zagoričana v Makedonii)
  • 7. 5. 1924 (Sofia v Bulharsku)
Památníky
Odkazy

Město Stará Zagora toho památného dne 19.července 1877 doutnalo v troskách. Blagoev na vlastni oči viděl, jak ruská vojska hnala Turky po půltisícileté okupaci z Bulharska a byl plný štěstí. By to den národního vzkříšení. Blagoeva učil dějinám své země na nižší škole i na gymnáziu v Odrinu slavný básník Petko Slavejkov (1827-95). Dvaadvacetiletý mladík nyní nevěděl, kam jej Turci zahnali. Vyrostl jeho přičiněním ve vlastence, který zná a miluje svou zemi.

Stál nad troskami Zagory a rozhodoval se, co má dělat. Zpátky do rodných Zagoričan se už nevrátí, co tam, otcův obchůdek zbankrotoval a ševcovina, jíž se u táty vyučil, jej netěšila. Žíznil po vzdělání. Plný iluzí nastoupil na první černomořskou loď a odplul do Oděsy. Našel tam krajana Tintěrova, který ve městě žil už dlouho a ten mu poradil, aby šel do oděsského bohosloveckého semináře, kde je výuka zdarma. Uposlechl, ale po roce klášter opustil, protože mnišská kutna mu nebyly smyslem života. Chtěl poznávat život, jaký byl a rozjasňovat život svého národa z půltisícileté poroby. Přešel zásluhou finanční podpory přátel na státní gymnasium, ale zanedlouho byl bez prostředků a zamířil k severu do univerzitního Petrohradu, v němž se ruský život od dob Petra Velikého napájel prameny evropské kultury.

V sídelním městě cara vřel sociální nepokoj.Psal se rok 1880 a proticarské brutalitě se zvedal odpor. Blagoevovi se v bezbřehé touze po vzdělání podařilo najít skulinu do auly university a tam poznal lidi stejných ideálů a cílů, kteří pro něj měli porozumění. V tom čase se v Petrohradě ozývalo i dělnictvo požadavky o své lidské právo a na tento hlas Blagoev slyšel, protože byl z nich.

Ruské mládí hledalo způsob, jak zemi zbavit carismu už první půli 19. století vzpourou tzv. "děkabristů" a pak přišel velký nepokoj a s carismem v půli století a carovi odpůrci v tisících táhli na Sibiř a mezi nimi i i Dostojevský. v 80.letech se pokusila zacloumat carisnen organizace "Narodnaja volja" (vůle národa), která 1. března 1881 provedla na cara Alexandra II. atentát. Blagoev viděl popravu, atentátníků Željabova, Perovskou, Michajlova, Rysakova a vynikajícího vědce Kibalčiče a jak táhli na Sibiř další odpůrce carismu. Blagoeva dokonce rovněž policie vyslýchala. Vstoupil do tajné organizace Strany ruských sociálních demokratů v Petrohradě, jež individuální teror odmítala. Chodil do jejich vzdělávací kurzy a pomáhal v ilegálním listu "Rabočij".

V roce 1887 jej policie jako cizince vyhostila ze země a dvaatřicetiletý novinář, politik a literární kritik se rozjel domů. Vezl si knížku "Naši apoštolové", čili svou polemiku s politikem Stojanovem v Bulharsku. Pracoval na ministerstvu veřejných prací, ovšem do chvíle, než zjistili, že se svou ženou Viktorií Žikovou vydává list "Soudobý informátor". Propustili ho a tím jej vehnali do politiky, novináře a uměnovědce z profese.

Založil první Sociálně demokratickou stranu na Balkáně, a v roce l897 začal vydávat její teoretický časopis "Novo vreme". V roce 1908 se objevil v Praze. Zřejmě přišel za výměnou zkušeností s českoslovanskou sociální demokracií. Ubytoval se v zájezdní hospodě "U Valšů" v ulici dnes Karoliny Světlé. V bulharské Sociální demokracií došlo k vytvoření frakce "těsňáci", která se orientovala marxisticky. V roce 1905 Blagoev totiž přeložil do bulharštiny I. díl Marxova Kapitálu a byl jediným politikem strany, který měl široký teoretický rozhled a praktickou zkušenost i z Petrohradu. A nebyl to uzavřený politik, ale i znalec umění a estetiky. I jeho publicistika nebyla žabomyším prakticismem, ale vědou. Proto se stal autoritou jak v politice, tak v umění.

Když vypukla 1. světová válka, Blagoev v bulharském parlamentě vystoupil proti monarchistům, kteří prosazovali účast Bulharska ve válce. Zastánci bulharské neutrality byli přehlasováni a Bulharsko vstoupilo do války. Co to zemi přineslo je zapsáno v tisících mrtvých lidí a v poničené zemi. Jako představitel levého proudu v sociální demokracii Blagoev viděl v ruských obou revolucích 1917 naději na odstranění monarchie a otevření prostoru prostým pěšákům života. I Bulharsko bylo agrární, zaostalou zemí a potřebovalo pokrokové změny středověkých návyků.

V roce 1919 Blagoev převedl Bulharskou sociální demokracii na program Komunistické Internacionály a podporoval v zemi Zemědělský svaz premiéra Stambolijského, který byl předsedou vlády a prováděl agrární a společenské změny v zemi. Jenže Stamolijského se monarchisté zbavilo tím, že zavraždili nejenom jeho, ale i další ministry a v roce 1923 zavedli diktaturu monarchistického premiéra Cankova.

V květnu 1924, kdy diktatura v Bulharsku kulminovala, kráčelo za rakví Blagoeva na 40 tisíc lidí, kteří mu nebojácně vyznali úctu nejenom za to, že bránil zemi proti návratu do středověku, ale i pro jeho vklad do do bulharských politických dějin a dějin umění a estetiky.