Eduard Bass

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Český spisovatel, kabaretiér a novinář. Působil v kabaretech Lucerna, Červená sedma, Rokoko. Přes dvacet roků pracoval v Lidových novinách, které později řídil. Velkou oblibu si získaly jeho knihy "Klabzubova jedenáctka", "Cirkus Humberto", "Lidé z maringotky" i historické "Čtení o roce osmačtyřicátém".
„...jediné opravdové sobectví je to, které lne k životu a chce z něho vysáti jeho krásná a zrádná tajemství...“
— Cirkus Humberto, v proslovu hr. d´Assansonse-Létardaise
Eduard Bass (1888-1946).jpg
Narození a úmrtí
  • 1. 1. 1888 (Praha)
  • 2. 10. 1946 (Praha)
Památníky
  • Pohřben na Vyšehradě
  • Gorazdova 1982/19; PD s portréty, společná s J. Drdou, M. Pangrác 1985
Odkazy

Otec by rád viděl na újezdském domě krásně vypulírovanou ceduli s nápisem "Schmidt a syn ― kartáčnický závod". Byl to jeho drobounký životní sen, kousíček štěstí, jež nosívá v sobě poctivá duše. Ta dílnička mu umožnila poslat syna na obchodní akademii a dokonce jej rok udržel na technice v Curychu. Měkkosrdcatý Eduard to cítil jinak, ale neměl to srdce, aby otce zklamal. Na cestách za obchodem všechno rychle vyřídil a navečer zamířil do nablyštěných lokálů, rozsvícených sálů šantánů, varieté, kabaretů. To byl jeho svět. V Praze potom kamarádům vyprávěl po hospůdkách, co viděl a přidával všelijaké osluněné pikantnosti.

Bohémská společnost Montmatru v Řetězové ulici či v Kravíně na Vinohradech jej už vítala jako štamgasta. Vévodil tu Hašek a lidé šibalských povah přivykli na čiperného Schmidta, který nic nezkazil. Dělal poctivě obchod a stejně poctivě vylezl na kabaretní prkna. V roce 1907 se inkognito objevil na scéně Schnoblova kabaretu v Bílé labuti na Poříčí a protože mu bylo líto zranit otcovy sny, skryl své kabaretiérství za paťatý pseudonym jako bys řekl "a basta" ― "Bass". Schmidt mu zůstalo jenom pro úřady, cenzora, s nimiž často jednal o bytí či nebytí představení.

Otce ale neobelstil, ten tušil, že ze svých snů mu už zbyl jenom malý kvelb v Hybernské ulici, kde i kdyby zrovna chodil za "slepou bábu" musel zahlédnout či uslyšet i spatřit Eduarda už v roce 1913, kdy se objevil v hotelu Central v Červené sedmě Jiřího Červeného. Konferoval, zpíval, recitoval, překládal a psal kuplety, scénky a skeče. Péro se mu rozběhlo lehce, vtipně a bodře, ale neméně bodavě. Obrušoval je do rozverné moudrosti a získával si věhlas. Veřejnost zaujaly především jeho divadelní vtipné "Letáky". Časopisy mu rády otiskovaly jeho příspěvky.

V luxusním paláci Lucerna ve Vodičkově ulici Bass svižně zatrylkoval vtipem s hercem a písničkářem Hašlerem, který si tu otevřel cestu k publiku. Ve válečném roce 1916 dosnil otec svůj nevydařený sen a snad už porozuměl, že jeho syn nabral bůhví z jakého zdroje pokolení rodu trochu jinou mízu života. Osmadvacetiletý syn podědil málo, ale stal se ředitelem kabaretu Rokoko a nestal se o moc bohatším. jinak odkázán sám na sebe, vévodil jevišťátkům Prahy a přitom jeho vypravěčský styl zazářil v novinářských črtách.

V roce 1922 "Červená sedma" zanikla,skončily kabaretní texty a Bass po nedlouhém redigování satirických "Šibeniček" se na 21 roků upsal "Lidovým novinám". Sešel se v nich s bratry Čapky, se Scheinflugem a s řadou výtečných redaktorů, kteří "lidovky" zvedli na novinářský Olymp. Každý redaktor tu hrál svůj part a ten Bassův byl odpočátku opravdu svůj, neopakovatelný. Jeho krédem bylo, že opravdový novinář musí umět napsat pro každou rubriku. Sám psal úvodníky, lokálky, seriály, soudničky, divadelní kritiky, o fotbale, dostizích i o šachu.

Od dubna do prosince 1922 psal v "Lidovkách" na pokračování půvabnou fotbalovou "pohádku", která nadchla malé i velké. Nazval ji "Klabzubova jedenáctka". Nemenší ohlas měly jeho pravidelné tzv. "Rozhlásky" s živým, aktuálním obsahem. Vycházely každou sobotu v příloze po 16 roků. Byl to kaleidoskop veršovaných satir i příběhů na způsob někdejších kabaretních textů. Malíři Lada s Brunnerem text kresebně dovyprávěli. Když je po letech sečetli, dospěli se k číslu 700.

Od roku 1933 se stal šefredaktorem Lidových novin, čili nastala tzv. bassovská éra "lidovek". Jeho lehkému, vypravěčskému peru nic neuniklo z toho, co kolem vnímal, a psal tak, jakoby s někým o něčem prostě mluvil. Zrodily se povídky, anekdoty i reportáže, jež vycházely i knižně. Vybral je z proudu dne a nevynechal ani olympijskou výpravu z roku 1928, španělské bitvy s fašismem a nemlčel, když Hitler otevřel okno Pražského hradu, aby se sebevědomě podíval na pokořenou Prahu.

Za války se Bass vrátil k českým dějinám, aby vyprávěl o českých velikánech, kteří museli zvedat národ k víře v sebe. Vystopoval z knih, novin, archivu vše, čím se rozechvěl rok 1848, kdy se v revoluci zvlnily naděje na řízení věcí národa i Čechům. Bylo to v okupaci živé, až příliš výmluvné téma. Jeho obsáhlé "Čtení o roce osmačtyřicátém" fašisté zakázali. Baas musel odejít z Lidových novin, ale ještě v témže roce vydal svůj slavný "Cirkus Humberto", o lidské odolnosti, poctivosti, hrdosti, příběhy, které vzaly za srdce, neboť ukazovaly "jak se to dělá" a jak se to umí. Ještě mu zbyl materiál na půvabnou knížku "Lidé z maringotek" (1942).

V tom těžkém času promluvil k srdci českých lidí i jeho starý překlad H. Heina "Německo"(1923).