Ferdinand Maxmilián Brokoff

Z Pražský pantheon
Verze z 31. 5. 2020, 18:35, kterou vytvořil Tomáš Gardelka (diskuse | příspěvky)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Jeden z největších sochařů českého baroka. Vyučen u otce a sochařů Quitainera a Strudela. Z díla: některé sochy na Karlově mostě, sochy pro Morzinský palác v Nerudově ulici, Mariánský morový sloup na Hradčanech, sousoší na Maltézském náměstí, náhrobek J. V. z Mitrovic, aj.
Jan Ferdinand Brokov - Jan Vilímek.jpg
Narození a úmrtí
  • 12. 9. 1688 (Červený Hrádek)
  • 8. 3. 1731 (Praha)
Památníky
Odkazy

Už snad tři století se na Karlově mostě lidé zastavují u sveřepě samolibého Turka, hlídajícího zamřížovanou kobku s uvězněnými křesťany, který je součástí pomníku sv. Jana z Mathy. Je to poslední dílo ze série plastik, jež pro Karlův most vytvořila sochařská dílna Brokoffů. A je ze všech nejpozoruhodnější. Vytvořil ji velmi talentovaný syn Jana Brokoffa, Ferdinand Maxmililián, když mu bylo dvacetšest roků. Je dílem vyzrálým a se všemi znaky sochařova podivuhodného rukopisu. Tímto svým dílem z roku 1714 započal dlouhou řadu plastik, jež patří k vrcholům českého baroka.

Měl na tvrdý zápas s kamenem dost chatrné zdraví, ale vášeň převládla a zůstala v něm jako oheň po celý krátký život. Důkladně se poučil v otcově dílně, kde zpočátku spolupracovali na množství zakázek společně otec a dva synové Michal a Maxmilián.

V dílně, jež si získala renomé, se leckdy sešli umělci různého umění a debatovalo se o sochařství a o umění doby vůbec. Janův třetí syn, Antonín Šebestián, patrně v těchto debatách rozpoznal svůj básnický talent a stal se dvorním básníkem císaře Karla VI.

Ferdinandův talent se záhy zformoval do rozpoznatelné podoby, která má už charakteristické rukopisné znaky. Uměl mistrně vyvážit proporce figury a zachytit její sebemenší duševní hnutí. Spolu se sochami Matyáše Bernarda Brauna, jež rovněž stojí na Karlově mostě, jsou básníky kamene, i když každý po svém. Ferdinand dokonale zužitkoval vědomosti, jež získal u otce i v pražské dílně sochaře Quitainera a hlavně za pobytu ve Vídni u sochaře Strudela.

Pro Karlův most vytvořil ještě další čtyři plastiky. V devatenácti vytesal sousoší sv. Barbory, Markéty a Alžběty (1707), jež stojí jako druhá socha zleva ve směru od Staroměstské věže na Malou Stranu. V pořadí sedmý ve stejném směru je jeho sv. Fr. Borgiáš (1710) a desátí jsou sv. Vincenc Ferrerský a sv. Prokop (1712). Čtrnáctý zprava od Staroměstské mostecké věže stojí proti jeho proslulému Turkovi sv. Vít (1714).

Sochu sv. Ignáce z Loyoly, zakladatele svého řádu, objednali v dílně Brokoffů jezuité v roce 1710 a vydržela na mostě do roku 1890, kdy byla uložena v Lapidáriu Národního muzea. Na jejím místě stojí od roku 1928 sousoší sv. Cyrila a Metoděje od Karla Dvořáka (pátá zprava směrem k Malé Straně).

V dílně Brokoffů v budově „U Salátů“ (strženo) na Národní třídě návštěv přibývalo. Když Ferdinand dokončil poslední plastiku pro Karlův most, objevil se v dílně známý vídeňský architekt Fischer z Erlachu a nabídl Ferdinandovi spolupráci na náhrobku kancléře J. V. Vratislava z Mitrovic v kostele sv. Jakuba Většího v Praze. Spolupráce pokračovala na oltáři v kurfiřské kapli ve Vratislavi, na náhrobku v kostele sv. Alžběty a posléze i ve Vídni, kde Ferdinand sochařsky dotvářel Fischerovo největší dílo, oltář sv. Karla Boromejského. Ferdinand stačil udělat jenom návrh na plastiku stejně jako v případě náhrobku Trautsona v kostele sv. Michala ve Vídni.

V roce 1621 mu náhle zemřel bratr a musel po něm převzít dílnu. V jejím vedení mu pomáhala matka. Ještě stačil dokončit plastiky Mojžíše a Řehoře Velikého pro klášter benediktinů v Křesoboru, ale na alegorie Starého a Nového zákona už dodal jenom náčrty. Dílo realizovali jeho žáci. Na víc mu koncem třicátých let nezbyl čas ani v pražském kostele sv. Tomáše, neboť z velké zakázky plastik a soch na oltář zhotovil jen sv. Moniku, Ludmilu a Augustina.

K obdivu generací Ferdinand postavil dva vynikající morové sloupy, jež symbolizují bezbrannost Pražanů v katastrofálním moru v roce 1713. Jeden morový sloup se sochou sv. Jana Křtitele stojí na Maltézském náměstí na Malé Straně, druhý s nádherným mariánským sousoším na Hradčanském náměstí. Malostranské dílo dokončil, ale na morovém sloupu na Hradčanech pracoval od roku 1726 a práci překazila smrt. Dokončili jej následovníci. Kompoziční skloubení sousoší Madony a apoštolů kolem sloupu je ukázkou mistrného zvládnutí kamene v harmonickou symfonii tvaru v prostoru, charakteristickou pro duchovní obzor doby.

Plastiky F. M. Brokoffa najdeme v kostelích, zámcích, klášterech i na náměstích. Stačil udělat hodně práce za svých 43 roků života. Zemřel deset let po bratrovi na tuberkulózu. Dílnu převzala sestra, která ji z velké části předala svému básnickému bratrovi na dvoře císaře Karla VI.