František Ladislav Rieger
„Který pak národ nechá se jinými předstihnouti v práci plodné a vzdělanosti, ten brzo musí podlehnouti i hmotné převaze souseda svého… V práci a vědění je naše spasení!“— F. L. Rieger, 13. července 1873 při odhalení základního kamene k Jungmannovu pomníku
Narození a úmrtí
- 10. 12. 1818 (Semily)
- 3. 3. 1903 (Praha)
Památníky
- Palackého 720 (MacNevenův palác); PD, 1905
- Riegrovy sady; Socha, J. V. Myslbek 1913
- Pohřben na Vyšehradě
Odkazy
Na plácku pod kostelem P. Marie Sněžné se dav lidí obrátil k Široké (dnes Jungmannově) ulici, odkud přicházela řada známých tváří v čele s Palackým a Riegrem. Lidé se rozestupovali jak obilí, když do něj zavane vítr. A pak se kolem velkého balvanu vytvořil kruh a uprostřed zůstal, trochu stranou, širokoplecí řečník Rieger. Za ním, hned zkraje Široké (dnes Jungmannovy) ulice, stál vysoký dům, v němž kdysi Jungmann, rodák z podbrdských Hudlic, bydlel.
Rieger se trošku zaklonil do pózy řečníka, který bez ostychu, prostě a samozřejmě, přehlédl dav: „Národe můj! Pravím národe můj, neboť vidím, po čem jsem vždy toužil, co viděti jsem vždy doufal, vidím zástupce všech vrstev národa mého, kteří zde jsou pospolu, vedeni jednou myšlenkou nadšení, jediným duchem vděčnosti a hrdosti nade skutky jednoho duševních velikánů národu.“ Květnatými slovy se vrátil do dějin: „Šlechta národu našemu naprosto odcizena, jazyka jeho neznajíc a neužívajíc jeho leda k pošklepkům, jsouc pohroužena v hnusnou servilnost stranila se národa svého i jazyka jeho z pýchy a nechuti, nemajíc při tom žádného přesvědčení, ani mravního, ani národního, ani politického.“ Mluvil dlouho, aby odkryl všechnu bídu, kterou pobělohorský čas na český národ navalil a z níž se dokázal vzkřísit, neboť národ lze pokořit, ale nelze jej zničit.
Lidé naslouchali, tleskali a Rieger jakoby věštecky ukončil: „Budiž též pomníkem našeho národu zmrtvýchvstání a základním kamenem lepší budoucnosti.“
Byl jediným dítětem mlynáře ze Semil. Jeho otec nepočítal s tím, že se vydá na studia, ale on vystudoval první ročník tajně a pak doma ukázal vysvědčení. Překypoval talenty a hořel češstvím. Jako mladíček s přítelem Vrťátkem zajeli na Slovensko navštívit básníka „Slávy dcera“ Jána Kollára. V Praze byl u všeho, řečnil, psal, zakládal spolky, kamarádil s Máchou a velmi truchlil nad jeho smrtí. Před obhajobou doktorátu jej držela 14 dní policie pro pašování zakázaných knih Polákům. Práva dokončil až 19. června 1847 a u zkoušek mluvil jen česky. I on byl byl obětí tuberkulózy a léčil se roku 1848 v Itálii, ale přesto se přidal k české delegaci za císařem do Vídně.
Osmnáctiletý císař Franz Josef I. vojensky rozehnal Kroměřížský sněm, ale přestože Rieger věděl, že Češi bitvu o federaci národů nevyhrají, řečnil až do konce, ba prohlásil: „Všechna moc vychází z lidu.“ A pak přišlo zatýkání. Rieger utekl do Francie, jednal se státníky, studoval národní hospodářství a napsal několik brožur. Po návratu v ústraní „přežil“ Bachovu diktaturu až do 24. června 1859, kdy Italové císaře porazili u Solferina. Ten rychle národy chlácholil tzv. „Říjnovým diplomem“ (20. 10. 1860), u jehož zrodu byl však i Rieger.
V době, kdy jako houby po dešti vyrůstaly české spolky a instituce, např. pěvecký Hlahol, Sokol, Umělecká beseda, Prozatímní divadlo atd., on už žil u Palackého, jehož dceru Marii si vzal. Nebylo nic, u čeho by Rieger nestál. Zasloužil se o vznik Staročeské strany, jejích novin a ve volbách do českého sněmu (1862) se s Palackým stali jeho členy. Vlivem Tyla přilnul k divadlu a zasloužil se o vznik Prozatímního i Národního divadla, jehož byl intendantem (vrchní dozor).
Stal se mluvčím českého národa. Zajímavá byla jeho řeč o školství (4. 3. 1863), v níž zdůrazňoval, že školné mají platit rodiče, aniž si povšiml, že většina kolegů pocházela z chudých rodin a rodiče nebýt mecenášů by na studia neměli. Po smrti rodičů prodal rodný mlýn v Semilech a koupil si od Karla von Auersperga v Malči na Chotěbořsku velkostatek i s vnitřním zařízením, v němž ke stáří odpočíval i Palacký.
V době, kdy řečnil u základního kamene k Jungmannovu pomníku, čeští poslanci na protest proti vídeňské politice odešli na 16 roků do tzv. pasivní rezistence, čili ignorovali sněm. Ale to už se ve staročeské straně projevily rozpory. V roce 1874 se z vnitřní opozice zrodila strana mladočechů v čele s J. Grégrem. Byli to mladí, nacionálně rozhodnější a radikálnější lidé, kteří už kladli Rakousku-Uhersku státoprávní požadavky Čechů. Od roku 1878 se probudilo i hnutí sociální demokracie a přišel Masaryk s „Realistickou stranou“.
Nebylo české instituce, jíž by Rieger nepomohl k životu: Národní divadlo (1882-3), Národní muzeum (1891), česká univerzita (1882) atd. V politice Rieger spolupracoval s historickou šlechtou, která však byla srostlá s rakouskou dynastií. Bylo mu to často vytýkáno, jenže Rieger viděl věci spíše očima víry, že národ povede historická šlechta. Po smrti Palackého (1876) se Rieger postavil do čela staročechů. Tím se stal i hlavním politickým vůdcem českého národa. Mladočeši však získávali příznivce především mezi mladou generací a vytýkali staročechům malou razantnost v jednání s Vídní. Už Palacký dospěl k názoru, že v politice významnější veci nelze prosadit, a proto mluvil o tzv. „drobečkové politice“, čili když to nejde najednou, ulamovat na rakouské politice jen „droby“.
Rieger si neúspěchu české politiky byl vědom. „Bože, kam jsme se dostali od deklarace, od fundamentálek a státoprávní autonomie království. Já se stydím, opravdu!“ povzdechl si v dopise hr. Clamovi roku 1883. Vzpomínal na poslance „deklaranty“ ze dne 22. 8. 1868, kteří žádali stejné vyrovnání, jako mělo Uhersko. Myslel na nezdar vyrovnání Čechů s Němci v tzv. „fundamentálkách“ vypracovaných hr. Clam-Martinicem po císařském reskriptu 18. 9. 1871, v němž císař dokonce přislíbil svou korunovaci na českého krále.
Tečku za Riegrovou vůdčí rolí v české politice učinily tzv. „punktace“. Jednalo se o česko-německé jazykové vyrovnání v různých oblastech české země. Rieger na českém sněmu prohrál ve sporu s Němci v boji o jazyková česká práva. Začátkem ledna 1890 svolala vláda tajné jednání do Vídně. Šlo o rozdělení české země na dva správní celky - německý a česko-německý. Riegrovi se nepodařilo naplnit požadavky na uplatnění češtiny v oborech státní správy v českých oblastech. Přistoupil na kompromis. A když vláda ujednání provedla a vyhlásila, Rieger pořád obhajoval české ústupky. To Riegra smetlo z české politiky a jejího vedení. Českého národa se ujali Grégrovi mladočeši.
Rieger odešel do ústraní rodiny jeho dcery, Libuše Bráfové. Ještě ve dvaaosmdesáti si zajel na výstavu do Paříže a doma se těšil z plánů přestavby svého zámku v Maleči. A nakonec, po Palackém, nebylo většího pohřbu v Čechách. Velkého mrtvého, který symbolizoval půl století české politiky, vynesli z panteonu Národního muzea, a tisíce lidí jej vyprovázely na Vyšehrad.
