František Langer

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Český spisovatel, dramatik. Mnohá díla měla ohlas ve světě. Drama: „Periferie“, „Jízdní hlídka“, komedie: „Velbloud uchem jehly“, „Obrácení Ferdyše Pištory“. Z prózy: „Pes druhé roty“, „Pražské legendy“, „Bratrstvo Bílého klíče“, „Předměstské povídky“, „Děti a dýka“. Mnohé bylo zfilmováno.
„Tak vlastně vidím, že mi mé rodné město dalo na mou literární cestu docela vydatnou výslužku. Možná, že leccos, co jsem mu přičetl, je z těch třpytů a lesků, kterými si člověk vždy přikrášluje své rodné město, aby je povýšil nad všecka ostatní...takové prosté lidské svědomí, vnitřní měřítko, jaké má mít každý člověk.“
— František Langer
Frantisek Langer.jpg
Narození a úmrtí
  • 3. 3. 1888 (Praha)
  • 2. 8. 1965 (Praha)
Památníky
  • Preslova 5; Polovina postavy, 1995
  • Pohřben na Vyšehradský hřbitov
Odkazy

Rodiče ho museli zvednout vysoko nad ramena, aby se mohl podívat z rodné Karlovy ulice přes vysokou zeď do zeleně Eichmanky, kterou zakrátko rozparcelovali pro vily a činžáky. Na Vinohrady se přivalila bůhví odkud chudina i se svým babylonem nářečí. Grázlíky vinohradské periferie vedl Ferda Pištora, který velel své partě slangem. Fratišek Ferdu znal od čtyř let, kdy mu rodiče koupili divadélko a on si vymýšlel hry. Jednou mu bratranec půjčil nějakou hru od „Čestmíra“ (Shakespeara), jak si autora překřtil a přečetl hru jedním dechem.

Na gymnáziu už psal do novin a na medicíně se stal literárním elévem na konci stolu v hospodě „U Zlatého litru“ na Vinohradech a běhal Arbesovi pro cigáro. Poznal Haška, kterého si oblíbila nahluchlá Františkovo maminka, protože to s ní pěkně uměl, a za to mu vždycky cosi uchystala. V roce 1911 o volbách do Říšského sněmu byl František v hospodě „Kravín“ u toho, jak štamgasti bouřlivě tleskali Haškově volební řeči za vlastní „Stranu mírného pokroku v mezích zákona“. Strana obdržela plných 20 hlasů se vším souhlasících štamgastů.

V tom volebním čase třiadvacetiletý Langer napsal pro Čapky, kteří vedli časopis „Umělecký měsíčník“ nové „Skupiny výtvarných umělců“, zasvěcené eseje o malířské moderně. O rok později mu v Národním divadle J. Kvapil režíroval hru „Sv. Václav“, v níž hráli Vojan, Hubnerová a Vávra. Další hru „Miliony“ s dekoracemi arch. Janáka mu v roce 1915 hrálo divadlo v Plzni.

V tom čase se už císař pán mstil Srbům, kteří mu za anexi své země zastřelili nástupce trůnu Ferdinanda d'Este. Langera odvedli do války, ale přeběhl do ruského zajetí. A když jejich ešalon vysedl z vlaku v Kyjevě, někdo je z plošiny vagonu vášnivě přemlouval ke vstupu do řad České družiny, která se na Rusi ustavila. Byl to Hašek.

Osudy rozhodnou za lidi a Langera zařadili do l. střeleckého pluku čsl. armády jako lékaře. Bojoval u Zborova a prošel celou sibiřskou anabázi až do Vladivostoku a lodí do Evropy. Legionářská armáda vydávala noviny, měla svou kapelu i divadlo, pro něž Langer psal hry. V roce 1918 jej narychlo pozval do Kyjeva Masaryk, aby zajel do Stockholmu na jednání socialistů, ale čas jeho úmysl změnil a k cestě nedošlo. V té době vstoupil Hašek do vojenské skupiny kladeňáka Muny, která působila v Rudé armádě.

V roce 1920 legie pochodovaly za veliké slávy Václavským náměstím. K Langerovi přicupital pomenší, starší člověk a objal ho. Byl to Alois Jirásek.

Langerova důstojnická dráha měla pokračování i doma. Měli pro něho značné porozumění, takže mohl i psát. Z válečných dní si domů přivezl hodně zápisků, ale i hotových knížek a dramat, jež se na vojně hrály. Napsal román „Pes druhé roty“ a soubor povídek „Železný vlk“. Jeho komedie „Velbloud uchem jehly“ takřka znárodněla a oběhla svět. Jeho drama „Periferie“, v níž si našel svou životní roli herec Štěpánek, odlétlo rovněž do světa. Pak vydal ještě další komedie „Grandhotel Nevada“, „Obrácení Ferdy Pištory“, a dramata „Jízdní hlídka“, „Dvaasedmdesátka“. Všechny se hrály i ve světě. I svoje povídky sesbíral do několika knížek a vydal. Co knížka to úspěch, ba obrovskou odezvu měly i jeho knížky pro děti, hlavně „Bratrstvo Bílého klíče“.

Bratři Čapkové ve své vinohradské vile každý pátek pořádali schůzky „Pátečníků“ na něž někdy přišel i prezident Masaryk. Byla to jakási tribuna soudobého myšlení, kde Langer málokdy scházel. Ale svět běžel peripetiemi času k celosvětové hospodářské krizi, po jejíž hladu se prodral do čela Německa fašismus. Hitler zfanatizoval Německo a přichystal světu válku, jakou jeho dějiny ještě nezažily. Do války bylo vtaženo ne 36 zemí, jako ve válce první, ale 61 zemí.

V létě 1939 musel Langer přes Polsko utéci před okupací ČSR do Francie a pak do Londýna. Doma celou válku naslouchali jeho hlasu z BBC. Byl v Londýně lékařem rodící se čsl. armády. V tom obrovské válečném masakru vydal povídku „Děti a dýka“, kterou přeložili v desítkách zemích. A pak se Langer vracel domů podruhé. Fašisté vyvraždili všechny jeho příbuzné. Kdo víc než on si v roce 1947 zasloužil titul národního umělce?

V šedesátce odešel lékař, generál, spisovatel a diplomat Langer na odpočinek a našel si byt v prvním patře domu za kostelem sv. Václava na Smíchově. Tehdy ještě potěšil děti loutkovou hrou „Pivoda, vodník pod vyšehradskou skálou“ a přitom obracel listy hluboce zasvěcených úvah o abstraktních malířích. Mělká ideologická měřítka doby konjunkturálně vypouštěla z jeho díla legionářská témata, jenže Langer, jak potvrdil Werich, si nikdy a nikomu nepostěžoval. Život koneckonců jednou vyvře do pravdy. Posbíral ze svých článků pro vydání knížky pamětí „Byli a bylo“ mnoho pěkného, skromného vzpomínání, v němž dominuje vroucné vyprávění o příteli Jaroslavu Haškovi. Trochu si posteskl, že za ním do Lipnice nezajel, byť měl o něm zprávy od bratrance, že je nemocný.

„Ne, vezmu-li ještě někdy jeho Švejka do rukou, nebude to kniha, nad kterou se budu moci pochechtávat, jako jsem se nad ní smával dřív,“ napsal vážně a se steskem, že život neustále rozhání lidi idejemi, představami a i lží. Ale on měl příliš zmoudřelou vizi lidství, než aby překročil jeho hranice.