František Xaver Šalda

Z Pražský pantheon
Přejít na: navigace, hledání

22.12.1867 Liberec 4.4.1937 Praha Pohřben v Hostivaři

PD s bystou,K.Němec 1978 U Kanálky 4



Český kritik umění,který uměleckou kritiku povýšil na umění,spisova- tel.Mluvčí moderny a vůdčí duch české literární kritiky.Z umělecké kritiky: "Boje o zítřek","Duše a dílo","Šaldův zápisník" (časopis). Dramata: "Zástupové","Dítě","Tažení proti smrti".Povídky:"Dřevoryty staré a nové","Život ironický a jiné povídky".


 "...soudit není pomlouvat a klevetit,soudit je funkce rytířská a

ne babí".

                                         F.X.Šalda


     Malíř zrůměnělé vlnitého Rakovnicka Václav Rabas vzpomínal na Šal-

dovu kritičnost: "Cítili jsme,že i když kosti láme,narovnává nějak člově- ka a osvobozuje".A básník Josef Hora,důvěrný Šaldův přítel,zaveršoval: "Tak jako učeň s dílem svým/jsem chodil plaše ke Tvým dveřím".Šalda byl autoritou pro své obrovské znalosti,odvahou říci "mýlil jsem se",jak to učinil u hodnocení díla např.Vrchlického nebo Jiráska,jež nedocenil. V tom byl nesmlouvavě charakterní.

     Pocházel z rodiny poštmistra,do školy začal chodit v Čáslavi a gym-

nasium absolvoval v Praze a práva nedokončil.Příliš silně jej strhla vá- šeň k umění a byla tak silná,že zcela živelně si osvojil jazyky a přenesl se lehce přes jejich útesy do evropského rozhledu.V roce 1891 mu v brněn- ském časopise Vesna zveřejnili povídku "Analýza".Neměla valného úspěchu ani v Herbenově "Času".Šalda reagoval posvém - teoreteoretickou statí "Syntetismus v novém umění" (1892),v níž vyložil svůj umělecký program a rozebral vývoj současných uměleckých směrů.Jakoby se v něm probudila stará

Dobrovského zásady,že rozhoduje důkaz,nikoli domněnky.

     V letech 1894-98 měl Šalda už takové renomé,že mu zadali hesla

pro Ottův naučný slovník o české,francouzské,anglické a německé literatu- ře,ale rovněž o symbolismu,o malířství a teorii umění vůbec.Byla to úcty- hodná řeka zájmů sedmadvacetiletého literáta,který v roce 1895 zformuloval manifest "České moderny" a rozčeřil tím hladinu dobových zásad a tabuizo- vaných představ autorit.

     Dva stejně staré básníky Šaldu a Bezruče postihla málem ve stejný

čas smrtelná choroba - Šaldu míšní nemoc až k ochrnutí,slezského barda tu- berkulóza.Ale jakoby je sevřela krutá vášeň vyslovit nedořečené,Bezruč vykřikl verše a Šalda chrlil glosy,úvahy,eseje,básně,povídky,spoluredigo- val "Volné směry","Novinu","Kmen" a různé knižnice i almanachy.Oba zakřik- li smrt.Bezručovi Herben anonymně v roce 1903 "Slezské číslo později písně, Šalda v roce 1905 shrnul uměnovědné eseje do knihy "Boje o zítřek",v níž jedním dechem říká: "Vidět stále znova a nové,vidět každý den tytéž před- měty znova a jinak..a nežít z včerejšího okoralého a plesnivého chleba mi- losti a klamu...znamená být opravdu umělcem".Bylo to burcující vyznání, které provokovalo dosavadní stereotyp.Oba křikli včas a jinak.

     Šalda se jakoby vrátil k požadavku Škroupova libretisty,obrozenecké

ho kritika Chmelenského,který vyžadoval,aby se o umění psalo jazykem umě- leckým.Šaldova "kritika pathosem a inspirací",jak nadepsal esej v knížce "Boje o zítřek"(1905),to vrchovatě naplnila.V pozoruhodné přednášce "Moder- ní literatura česká" vysledoval vývojovou logiku písemnictví a zdůrazňoval, že "..v soutěži světové obstojí jen ta literatura,která pochopí tyto nové kladné podmínky svého života a dovede jich naplnit".Zalomcoval starou sa- molibostí i ve výtvarném umění,o jehož moderních tendencích napsal studii do "Volných směrů".

     V roce 1913 vydal knihu životopisů významných českých a cizích spi-

sovatelů a umělců "Duše a dílo". Už byl autoritou par excelence,ale to neznamenalo,že žije v blahobyt,ba naopak se potykal s existenčními staro- stmi neustále.Jeho žáci,např.Z.Nejedlý,vzpomínají,jak ztěžka se tento idol mladých odhodlával k habilitaci,protože neustále měl pocit odborného va- kuum.K získání titulu docenta se odhodlal až v roce 1916 a ve zkušební ko- misí tiše jako kuřata seděli žáci.Hleděl na ně stísněně a oni na něj bá- zlivě a pak jen podepsali,co bylo pro ně samozřejmé jak slunce či déšt.

     Vysokoškolští docenti mohli obdržet profesuru až po válce v roce

1919 a mezi prvními jmenovali profesorem Šaldu.Studovat u nebojácného a kritického Šaldy bylo předností a jeho hlasu se mnohdy strachoval Masaryk, co nepříjemného řekne.V letech 1925-29 Šalda vydával časopis "Tvorba" a od roku 1928 až do konce života svůj "Šaldův zápisník",který psal sám a všímal si všeho,co vycházelo.Objevil Wolkera,ba i dělnický talent Půlpá- na,byl u zrodu jemné dikce Pujmanové,vypravěčství Benešové,probojoval ce- stu Sovovi,Macharovi,Březinovi,Horovi,Neumannovi,Halasovi a jeho tvrdá lo- giku měla krásu mluvy a myšlenky.Šalda nesmlouvavě komentoval i veřejný život,kritizoval příkoří na chudých v hospodářské krizi.

     Do jeho bytu v Kanálce na Vinohradech se chodilo po špičkách úcty.

Ke konci života se přestěhoval do domu Emanuela z Lešehradu na smíchovské Santošce a přátelé za nim jezdili i do vilky v Dobřichovicích.

     Ve sbírce "Strom bolesti",v románu "Loutky a dělníci boží",v povíd-

kových knížkách "Dřevoryty staré a nové","Život ironický a jiné povídky" či v dramatech "Zástupové","Dítě" či "Tažení proti smrti" nesmlouvavě kri- ticky soudil čas,který plodil nešťastné osudy lidí.Hledal odpověď na otáz- ku - jednotlivec a kolektiv a v knížce "Tažení" oslavil lidskou tvořivost.

     Literární teoretik Bedřich Václavek o Šaldovi napsal,že "...boju-

je bezohledně za lidství a lidskou tvorbu...".Šalda byl jako Goethe "..vpředen všemi svými nejjemnějšími vlákny do vášnivého života společen- ského,sociálního a politického".

     Po celý život měl přání mít na zdi originál M.Alše.Snad se toho do-

čkal do své smrti těsně před válkou ve Státním sanatoriu.Pohřbili jej za zvuku teskné melodie "Skřivánčí písně" k rodičům na hřbitov v Hosti- vaři.