Františka Plamínková

5. 2. 1875 Praha

30. 6. 1942 Praha

Popravena v době atentátu na Heydricha 1942

PD, 1945 Staroměstské náměstí 932/6

PD, 1947 Františka Křižíka 490/2 (na průčelí školní zdi, odstraněna při opravě fasády), znovu osazena 1990

Česká učitelka a politička. Zakladatelka a první předsedkyně Ženské národní rady (1923). Senátorka Národního shromáždění ČSR. Působila v mezinárodních ženských organizacích.

„V letech 1914 až 1939 zde žila a pracovala přední bojovnice za práva žen, zakladatelka Ženské národní rady, senátorka F. F. Plamínková. Popravena 30. 6. 1942.“ - Text na PD z 11. 11. 1945

Když se vrátila do Prahy ze svých učitelských štací v Táboře a Soběslavi, a prošla se po Staroměstském náměstím, už u Kinského paláce nestály tři staré domy, ale arch. O. Polívka na jejich místo vyprojektoval moderní Pražskou městskou pojišťovnu. Vyšperkoval ji Šalounovými a Krauzmannovými plastikami a Solertiho mozaikou. Byla z prvních učitelek, svobodná, jak jim přikazoval zákon a šťastná, že je doma. Získala místo učitelky v bubenečské měšťanské škole 7. února 1902.

Narodila se v domě „U Tří vlaštovek“ na Karlově náměstí, kam otec přenesl svou ševcovinu z dědinky u Semil. Kolem Karlova náměstí byla zóna českých žen. Na rohu Ječné a náměstí bydlela Karolina Světla, předsedkyně ženského hnutí a naproti dnešnímu pravoslavnému kostelu stál dům ženského výrobního svazu „Minerva“. Františka tedy vlastně žila v epicentru českých žen. V roce 1891, když bylo Františce šestnáct, Eliška Krásnohorská otevřela dívčí gymnázium a Františka byla z jeho prvních absolventek.

Toužila po tom, stát se učitelkou, jenže učitelky a úřednice se nesměly vdávat. Františka si tudíž vybrala životní samotu a s ní i relativní volnost. Zřekla se manželství, aby mohla vychovávat děti jiných, a pomáhat vdaným ženám v jejich starostech, čili dobývat jejich přirozená lidská práva: mít vzdělání, moci volit a rozvíjet svou osobnost, jako muži.

V Táboře a Písku sice učila, ale ve svém poslání musela rozrušovat poklidnou společenskou navyklost tím, že sdružovala ženy a zasévala v nich „rebelie“ v jejich postavení bůžka a služebnice domácnosti. Už tenkrát vycházely „Ženské listy“, jež od roku 1896 redigovala, po svém příchodu z Litomyšle, spisovatelka Tereza Nováková. Teprve v roce 1901 se stala první žena učitelkou, a o rok později rovněž první „doctor medicinae“, MUDr. Honzáková, jíž slavný internista Thomayer neřekl jinak, než „doktor v sukních“.

Před ženami byla ještě nedobyta kupa ženských práv. Ke konci století se český národ, ještě bez valného úspěchu, musel prát o jazykové právo ve školách a na úřadech. Plamínková byla řečnicí, uměla napsat a neuměla jen tak ustoupit. Věci veřejné byly mužským hájemstvím, ale když se Františka vrátila do Prahy moudřejší o poznání těžkého postavení venkovských žen, nemohla mlčet. V úředních fasciklech už bylo její jméno zapsáno s červeným vykřičníkem. Sáhla nejdříve na profesní rakouské tabu, čili žádala zrušení celibátu učitelek a úřednic. Jenže těch ženských tabu mělo rakouské zákonodárství bezpočet. Když se hájí žena, musí se hájit i práva dětí, které musely pracovat na polích i ve fabrikách, aby rodině přilepšily. Proto Plamínková se svou mladší spolupracovnicí Františkou Zemínovou (1882-1962), iniciovaly vznik dětských institucí, jež uvolňovaly matkám ruce. Ve volbách do sněmu v roce 1911 poprvé v dějinách kandidovaly dvě ženy: učitelka Plamínková a spisovatelka Viková-Kunětická (1862-1934). Byla zvolena feministka Viková, která se stala první poslankyní v Českého zemského sněmu.

Po kruté kalvárii 1. světové války, v níž statisícům žen ztěžkly ruce a ztvrdlo srdce starostmi o děti, o chléb a nejpotřebnější, když musely převzít na svá bedra všechny starosti za muže, kteří hynuli v zákopech, byla Plamínková v roce 1918 mezi prvními, kdo na dolním konci Václavského náměstí vítal pád Rakousko-Uherska. Plamínková byla i v Obecním domě při vyhlašování samostatné Republiky a vstoupila se Zemínovou do České strany národně sociální.

Táhlo jí k padesáti, pracovala v pražském zastupitelstvu, kde se bila za ženy a chudé rodiny v sociálních svízelích. A pak přišla v roce 1923 s návrhem na založení Ženské národní rady. Pamínkovovu si ženy zvolily za první předsedkyni. V roce 1925 se stala poslankyní parlamentu, kde působila celou existenci ČSR. Dlouhý čas byla senátorkou zprvu v rozpočtovém, a pak v zahraničním výboru. Její články a projevy by vydaly na knihy, a v té knize by bylo velkou kapitolou popsat její činnost Výboru pro volební právo žen.

Za dvacet roků samostatnosti ČSR patřila mezi vůdči postavy mezinárodních ženských organizací, kterých bylo postupně pět. Naučila se několika jazykům a mezinárodní hnutí za ženská práva v ní měla zasvěcenou historičku. Iniciovala mezinárodní konference a kongresy žen, jimž předsedala. Své zkušenosti zobecnila ve dvou publikacích: „Rovnoprávnost žen“ a „Žena v demokracii“.

Bojovnice neumírají, ale padnou a Plamínková padla nejen za svobodu žen, ale i za svobodu Československa. Život jí vzala popravčí kulka po atentátu na R. Heydricha v roce 1942.