Františka Plamínková

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

5. 2. 1875 Praha 30. 6. 1942 Praha Popravena v době atentátu na Heydricha 1942 PD, 1945 Staroměstské náměstí 932/6 PD, 1947 Františka Křižíka 490/2 (na průčelí školní zdi, odstraněna při opravě fasády), znovu osazena 1990

Česká učitelka a politička. Zakladatelka Čsl. rady žen (1923) a první předsedkyně. Členka národního shromáždění, senátorka. Působila v mezinárodních ženských organizacích.

V letech 1914 až 1939 zde žila a pracovala přední bojovnice za práva žen, zakladatelka ženské národní rady, senátorka F. F. Plamínková. Popravena 30. 6. 1942. - Text na PD z 11. 11. 1945

Když se vrátila ze svých učitelských štací v Táboře a v Soběslavi do Prahy a prošla se Staroměstském náměstím, už proto Kinského paláce nestály tři staré domy, ale arch. O. Polívka na jejich místo vyprojektoval moderní městskou pojišťovnu. Vyšperkoval ji Šalounovými a Krauzmannovými plastikami a Solertiho mozaikou. Byla z prvních učitelek, svobodná, jak jim přikazoval zákon a šťastná, že je doma. Získala místo učitelky v bubenečské měšťanské škole 7. února 1902.

Narodila se v domě "U tří vlaštovek" na Karlově náměstí, kam otec přenesl svou ševcovinu z dědinky Kotolska u Semil. Kolem Karlova náměstí to byla zóna českých žen. Na rohu Ječné a náměstí bydlela předsedkyně hnutí žen Karolína Světlá, proti dnešnímu pravoslavnému kostelu stál dům ženského výrobního svazu "Minerva" a Františka vlastně žila v epicentru českých žen. V roce 1891, to bylo Františce šestnáct, Eliška Krásnohorská otevřela dívčí gymnázium a Františka byla z prvních jeho absolventek.

Stane se učitelkou, toužila, jenže učitelky a úřednice se nesměly vdávat. Františka si tudíž vybrala životní samota a s ní i relativní volnost. Zřekla se tudíž manželství, aby mohla vychovávat děti jiných a pomáhat vdaným ženám v jejich starostech, čili dobývat jejich přirozená lidská práva: mít vzdělání, moci volit a rozvíjet svou osobnost jako muži.

V Táboře a Písku sice učila, ale ve svém poslání musela rozrušovat poklidnou společenskou navyklost tím, že sdružovala ženy a zasévala v nich "rebelie" v jejich postavení bůžka a služebnice domácnosti. Tenkráte už vycházely "Ženské listy", jež od roku 1896 redigovala po svém příchodu z Litomyšle spisovatelka Tereza Nováková. Teprve v roce 1901 se stala první žena učitelkou a o rok později rovněž první "doctor medicinae", čili MUDr. Honzákovou, jíž slavný internista Thomayer neříkal jinak než "doktor v sukních".

Před ženami byla ještě kupa ženských práv nedobyta. Ke konci století se musel český národ ještě brát bez valného úspěchu o jazykové právo ve škole a v úřadech. Plamínková byla řečnicí, uměla napsat a neuměla jen tak ustoupit. Věci veřejné byly mužským hájemstvím, ale když se Františka vrátila do Prahy moudřejší o poznání těžkého postavení venkovských žen, nemohla mlčet. V úředních fasciklech už bylo její jméno zapsáno s červeným vykřičníkem. Sáhla nejdříve na profesní rakouské tabu, čili žádala zrušení celibátu učitelek a úřednic. Jenže těch ženských tabu mělo rakouské zákonodárství bezpočet. Když se hájí žena, musí se hájit i práva dětí, které musely pracovat na polích i ve fabrikách, aby rodině přilepšily. Proto Plamínková se svou mladší spolupracovnicí Františkou Zemínovou (1882-1962), iniciovaly vznik dětských institucí, jež uvolňovaly matkám ruce. Ve volbách do sněmu v roce 1911 poprvé v dějinách kandidovaly dvě ženy: učitelka Plamínková a spisovatelka Viková-Kunětická (1862-1934). Byla zvolena feministka Viková, která se stala první poslankyní v říšské radě.

Po kruté kalvárii 1. světové války, v níž statisícům žen ztěžkly ruce a ztvrdlo srdce starostmi o děti, o chléb a nejpotřebnější, když musely převzít na svá bedra všechny starosti za muže, kteří hynuli v zákopech, byla Plamínková v roce 1918 mezi prvními, kdo na dolním konci Václavského náměstí vítal pád Rakousko-Uherska. Plamínková byla i v Obecním domě při vyhlašování samostatné Republiky a vstoupila se Zemínovou do Národně socialistické strany.

Táhlo jí k padesáti, pracovala v pražském zastupitelstvu, kde se bila za ženy, chudé rodiny v sociálních svízelech. A pak přišla v roce 1923 s návrhem na založení Čsl. národní rady žen. Pamínkovovu si ženy zvolily za první předsedkyni. V roce 1925 se stala poslankyní parlamentu, kde působila celou existenci ČSR. Dlouhý čas byla senátorkou zprvu v rozpočtovém a pak v zahraničním výboru. Její projevy i články by vydaly na knihy a v té knize byl velkou kapitolu by napsala její činnost ve Světovém svazu hlasovací práva žen.

Za dvacet roků samostatnosti ČSR patřila mezi vůdči postavy mezinárodních ženských organizací, kterých bylo postupně pět. Naučila se několika jazykům a mezinárodní hnutí za ženská práva měla v ní zasvěcenou historičku. Iniciovala mezinárodní konference a kongresy žen, jimž předsedala. Své zkušenosti zobecnila ve dvou publikacích: "Rovnoprávnost žen" a "Žena v demokracii".

Bojovnice neumírají, ale padnou a Plamínková padla nejen za svobodu žen, ale i za svobodu Československa. Život ji vzala popravčí kulka po atentátu na R. Heydricha v roce 1942.