Fráňa Šrámek

Z Pražský pantheon
Verze z 11. 2. 2017, 23:09, kterou vytvořil pantheon>Tomáš Gardelka (naimportována 1 revize)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

19.1.1877 Sobotka 1.7.1952 Praha Pohřben v Sobotce

PD s portrétem a symbolem, J.Hána 1967 Šrámkova 2302/15



Český básník.Z anarchistické revolty přešel k oslavě mládí a pří- rody.Psal poesii,prózu i dramata: Z díla: "Života bído,přec tě mám rád", "Modrý a rudý","Stříbrný vítr","Léto","Splav","Tělo","Měsíc nad řekou","Žasnoucí voják","Hagenbeck","Ještě zní".


 "Píšou mi psaní/vojenští páni/ a tam stojí psáno/
  dvanáctého ráno/ že já musím rukovat/ oh rukovat"
                        Fráňa Šrámek,ze sbírky Modrý a rudý


     V roce 1905 mu "vojenští páni" napsali psaní,aby se dostavil na ma-

névry.Čekal,že mu hořce jeho verše erár jasepatří osladí.Měl ve vojen- ských lejstrech silně poddtrženo,vo je zač,že je anarchista a nejenže cho- dí mazi anarchisty do olšanské vily Neumannů,ale tam časem i přebývá. Šrámek měl těch lustračních hříchů moc na vojně i u bezpečnosti.Už to,že se zůčastňoval anarchistických schůzek,bylo ztvrzenkou pro basu,protože Neumann si odseděl 2 a půl roku na Borech jako jeden z 68 odsouzených v procesu s tzv. českou omladinou (1893),jež žádala česká státní práva.

     Šrámek přišel do Prahy chudý jak kostelní myš.Otec byl berním úřed-

níkem a putoval s rodinou ze štace v Písku do Zbiroha,pak na Sobotecko, do Roudnice,kde Fráňa maturoval a pak do Českých Budějovic.To byla tvrdá škola života.Pak přišel se dostal v Praze na práva ,ale v roce 1903 se rozhodl studia opustit a hladovět v literatuře.

     Z básnického eléva v Jihopčeských listech vyrostl do roku 1906 Šrá-

mek-spisovatel,autor sedmi publikací se známými dvěma sbírkami "Života bído přec tě mám rád","Modrý a rudý" a s dramatem "Červen".Ve všem dýchal odpor proti nelidskosti,kterou však polidšťoval vroucím vztahem k ženě. Buřič a laskavec nebyly u něj dva nesmiřitelné protějšky.Byla v tom harmo- nie vášnivé povahy.

     Pořád v něm pulzoval onen nesmiřitelný odpor k k ahumanní spole-

čnosti,který dávalů najevo v demonstraci studentů.Poseděl si za účast v demonstracích dost času za mřížemi.Byl jako delikvent zanesen do osob- ních svazků na policii i na vojně.A právě teď.když jej erár povolal,osma- dvacetiletý zlobivec si dovolil otisknout v časopise "Práce",který re- digoval,básničku "Píšou mi psaní,vojenští páni".

     Poprvé jej pozvali do kasárem v roce 1899 a důstojnictvo mu anti-

militaristické invektivy spočítalo a o rok mu prodloužilo vojenskou služ- bu.Neumann jej v hladových časech nasytil a poskytl mu přístřeší,dokonce mu zveřejnil ve svém anarchistickém "Novém kultu" první verše.

     V roce 1914 se Šrámek nevyhnul válcečným zákopům a odstonal si tu-

to neřest lidstva na italské a rumunské frontě.Bestiálnost a nesmyslnost bitev,krev nevinných chlapců z jedné i druhé strany jej vehnaly do samo- tářství.Po válce ještě na nějakou dobu spolupracoval s Neumannovým "Červ- nem",sblížil se s Karlem Čapkem,ale záhy se z ruchu života,plném ambicioz- ních poťouchlíků,věčně rozviřujících lidské životy svými hmotnými a poli- tickými intrikami,stáhl.Vrátil se se vší básnickou vroucností do Sobotky, kde žila jeho babička a matka.

     Jeho verše,které poznamenala dekadence 90.let a přehouply se do údo-

bí sociálního buřičství,se nakonec vrátily do milostné a přírodní oázy. Tryskaly gejzírem citů a bez předsudků a v upřímnosti rozevíraly zrani- telná zákoutí srdce.Už v roce 1910 zazářila jeho něžná písecká romance románu "Stříbrný vítr" a po pěti letech se tato milostná člověčina zhoupla do dramatu "Léto".Uprostřed války,kdy jej zařadili do vojenských novin, napsal svůj všeobjímající,srdce konejšící básnický "Splav".Bylo to mladi- stvé rozpomenutí na všechno,co zažil průzorem válečné smrti.

     Hned po válce se v něm uvolnila zdymadla vitalistického pojetí živo-

ta v románu "Tělo".Nebyl by to Šrámek,kdyby se nevracel tam,kde prožit- ky takřka dusily jeho srdce,do války,kterou žlučovitě v lidovém tónu bi- čoval.Na poválečném jevišti se roku 1920 objevilo jeho drama "Hagenbeck" a sbírka "Žasnoucí voják"(1924).A potom se do jeho tvorby natrvalo usíd- dlila rozkolébaná něha mezi mládím a znenáhlým stárnutím,snad nejzřejmě- ji prožitém v dramatu "Měsíc nad řekou" (1922).

     Šrámek se potom uzamkl do své samoty,z míž jej často nevytáhl ani

Karel Čapek,krerý jeho poesii obdivoval.Jako by se ohraničil krunýřem, do něhož bil svět,jenže on nedal nikomu nahlédnout.Čas běžel vráskami ži- vota,ale v něm pořád hořelo drama mladé a bezelstné lásky,kterou konfron- toval s citovou prázdnotou a okoralostí měšáctví.Ještě v roce 1928 vydal "Nové básně",po dvou letech román "Past",povídky "Bouřky a duhy" a souča- sně v roce 1933 své známé verše "Ještě zním".

     Jakoby v předtuše války se přestěhoval na "Černý vrch" nad Smícho-

vem poblíž Mozartovy Bertramky a nad národním Malostranským hřbitovem. A když vypukla druhá světová války,uzavřel se do svého bytu s předsevze- tím,že z něj nevyjde,dokud poslední okupant ze země neodejde.V tom čase vzpour a hledání i zvedání zbraní Šrámek básnicky vyšel ze své ulity hořké melancholie.Znovu do jeho pera vyrazila mužná nota odboje.V roce 1945 vy- šly jeho verše "Rány a růže" a obnažily jeho chlapského ducha lidového od- boje.