Franz Kafka

Z Pražský pantheon
Verze z 28. 4. 2020, 21:32, kterou vytvořil Tomáš Gardelka (diskuse | příspěvky)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Německý spisovatel z pražské židovské komunity. Vyšel z filozofie dánského předchůdce existencialismu Soren Kierkegaarda (1813-55). Jeho nejznámější román „Proces“ vznikl začátkem l. světové války a čtenářsky jej objevila doba po 2. světové válce. Z knih: „Amerika“, „Proces“, „Zámek“ a sbírky povídek.
„Snad lidé vycítí ve všem, co píši, něco z muk, z nejistoty, z pochyb, jaké v člověku budí přelom dob, a také můj vlastní strach před smrtí.“
— F. Kafka
Kafka.jpg
Narození a úmrtí
  • 3. 7. 1883 (Praha)
  • 3. 6. 1924 (Kierling u Vídně)
Památníky
Odkazy

V srpnu 1912 navštívil přítele Maxe Broda a navečer od něj odcházel okouzlen krásnou Felicií Bauerovou z Berlína, s níž se u přítele setkal. Z náhodného okamžiku vznikla pětiletá známost, jež zanechala v Kafkově literární pozůstalosti na 500 hořkosladkých, rozechvělých dopisů. Snad by si Felicii vzal, ale jednoho večera 1917, když bydlel v kamrlíku Schönbornského paláce na Malé Straně (dnes velvyslanectví USA), mu vyhrkla z úst krev a po zvážení pro a proti Felicii napsal, že si ji nemůže vzít.

Vrátil se do bytu rodičů v židovské komunitě na rohu Maiselovy ulice, kde teprve v roce 1869 sejmuli řetěz, který odděloval Židovské město od Starého Města pražského. V pražské židovské komunitě se rovněž narodil skvělý estetik E. Utitz, filozof Hugo Bergmann, novinář E. E. Kisch, spisovatelé Max Brod a W. Werfl a mnohé další zářící hvězdy židovské kultury. Kafkova tichá, přemýšlivá povaha nesnášela „zištnost rodičů, ten nejvlastnější rodičovský cit“, jak na gymnáziu napsal otci, který měl v přízemku svůj krám. Matka naštěstí dopis prozíravě zadržela.

Franz podle otcova přání vystudoval práva, neboť práva byla studnicí existenční jistoty, jež měla pozvednout rodinnou prosperitu. Franz si v roce 1908 našel místo v Dělnické úrazové pojišťovně na Poříčí, kde mu pod rukama přímo defilovaly dělnické osudy, jež ztrpčovaly jeho myšlení, vzbuzovaly v něm úzkost, osamocení až zoufalství. Tehdy si zavedl „deník“, do něhož zapisoval své myšlenky nad knihou existenciálního dánského filozofa Kierkegaarda. Zaznamenal si: „Dává mi za pravdu jako přítel.“ Své úvahy otiskoval na pokračování v roce 1910 v pražské německé „Bohemii“ a později vyšly knižně. Ale to už jej objevil mnichovský časopis „Hyperion“ a vydal mu několik delších próz. Byly jadrné a vášnivé, obroušené v polemikách židovského klubu i mezi českými intelektuály, s nimiž brouzdával Prahou a mluvil s nimi plynně česky.

Prózu psal od roku 1904, jenže při své vášnivé sebekritice bolestně a tvrdě hledal, jak se co nejsilněji vyjádřit. V roce 1912 překvapil povídkou „Ortel“ a ta už byla z těch prací, o nichž estetik Utitz později napsal, že: „Každý jeho spis bylo existenciální rozhodnutí krajní opravdovosti.“ Byl to prostě bolestný zápas o přesné vyjádření bolestné skutečnosti. Těch bolů byl v něm až na dno života.

Kafka se dopracoval až románu, který nazval „Zámek“. V něm je hrdinou zeměměřič, který úporně a velmi tvrdě usiluje o svou existenci. Ve stejných pocitových dimenzích se pohybuje próza „Amerika“, původně nazvaná „Nezvěstný“, ale Max Brod Kafkovi doporučil název upřesnit. A znovu existenční zápas hrdiny Rossmanna za spravedlnost. Snad nejhlasitěji promluvila další Kafkova kniha „Proces“, mistrné vypsání absurdity světa, bezuzdné anonymity, v níž lidé žijí. Někde, prostě mezi cizími zdmi, vede obhajobu své existence jakýsi Josef K. Spisovatel Weiskopf napsal, že: „Kafkovi hrdinové nejsou hrdinové apatičtí, nýbrž neúnavně usilující.“ Čili není v nich bezbrannost, ale hořkost i tichá ironie.

Kafka se často stěhoval z místa na místo, aby prožil autentické duševní stavy svých postav, každou skulinku tajemství místa i okolí. Jakési spoluprožívání, k němuž si pomáhá porozuměním místa, děje a času. Pak mu zbývá jen přetlumočit vlastní zážitky. V roce 1915 Kafkovi udělili Kleistovu cenu za fragment románu „Amerika“. Bydlel tehdy v Dlouhé ulici a začínal psát první stránky svého proslulého románu „Proces“. Byl nadmíru přecitlivělý na hluk, hledal ticho. Proto si našel místnůstku na Malé Straně, kde promlouval „genius loci“. Chodíval za sestrou Ottlou do jejího pronajatého domu ve Zlaté uličce vedle katedrály sv. Víta. Franz zajásal. Přišlo to jako na zavolání, protože psal část dramatu lokalizovaného do katedrály sv. Víta. Chodil Nerudovou ulicí nahoru do domečku a nasával atmosféru času i místa.

V roce 1917 požádal v pojišťovně pro akutní tuberkulózu o zdravotní dovolenou. Nemoc jej popoháněla v tvorbě i za vidinou uzdravení. Zprvu odjel za sestrou Ottlou na venkov a v roce 1920 jel až do Merana v Tyrolsku. Odsud posílal dopisy rozevláté novinářce Mileně Jesenské, která kdysi přeložila do češtiny jeho „Ameriku“ a S. K. Neumann ji v roce 1920 vydal v „Kmenu“. Kafka se tiše a pokorně vyrovnával se svým osudem a začal psát o to oduševněleji svůj nejrozsáhlejší román „Zámek“. Vstoupil do ringu života nerovného zápasu s nemocí i s románem. Hnalo jej to za nadějí do různých míst, ba našel cestou i několik útrpných lásek, jež mu rozuměly a zklidňovaly jeho duševní napětí.

Nemoc zjasňovala jeho vidění pravdy a času. V Murithu u Baltského moře potkal svou poslední lásku, dvacetiletou Doru, která při něm zůstala až do jeho skonu. Byla svědkyní, jak tvrdě psal svou poslední malou prózu „Josefina“, jež byla podobenstvím tvrdé konfrontace umělce se společenskou skutečností, jež vyústila do poznání, že nad soudem umělce je vyšší tribunál - národ. Román „Zámek“ už nedopsal.

Dne 27. března 1924 musel být Kafka převezen do Prahy a odtud do plicního sanatoria Weiner Wald. Brzy na to byl převezen na kliniku a nakonec zemřel v sanatoriu Dr. Hoffmanna v Kierlingu nedaleko Vídně. Mnoho prací spálila na jeho přání Dora, jiné práce Doře zabavili fašisté v Berlíně. Teprve po 2. světové válce lidé Kafkovi porozuměli, protože absurdita války spálila nejednu iluzi a obnažila nitro člověka v jeho nahé existenci.