Heliodor Píka: Porovnání verzí

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
(Založena nová stránka s textem „3. 7. 1897 Štítina u Opavy 21. 1. 1949 Bory u Plzně Popraven a pohřben neznámo kde PD, 1991 Vítězné náměstí 1500/5 Divizní generál armády…“)
 
Řádek 1: Řádek 1:
 
3. 7. 1897 Štítina u Opavy  
 
3. 7. 1897 Štítina u Opavy  
21. 1. 1949 Bory u Plzně  
+
 
 +
21. 6. 1949 Bory u Plzně  
 +
 
 
Popraven a pohřben neznámo kde
 
Popraven a pohřben neznámo kde
 +
 
PD, 1991 Vítězné náměstí 1500/5
 
PD, 1991 Vítězné náměstí 1500/5
  
 +
'''Divizní generál armády ČSR. Byl v československém odboji 1. i 2. světové války. Vojenský atašé pro Rumunsko a Turecko v Bukurešti (1932-1937), náčelník vojenské mise exilové vlády ČSR u vlády SSSR. Náměstek generálního štábu ministra národní obrany ČSR.'''
 +
 +
„Jsem přesvědčen, že nejde o justiční omyl, vždyť vše je tak průhledné, že jde o politickou vraždu. Je mi líto, že strach ovládl většinu lidí a že se neodvažují říci pravdu, nebo aspoň neříci vyloženou lež buď z donucení, anebo z konjunkturalismu.“ - H. Píka: Z dopisu na rozloučenou
 +
 +
 +
Když mu předseda senátu v pracovně velitele věznice na Borech sdělil, že 21. června ráno v 6.00 hod. bude oběšen, zůstal klidný. Před pátou ráno se synem a obhájcem připili na spravedlivější republiku: „Umírám jako voják.“ Ještě zbyla jiskra naděje na milost prezidenta Gottwalda. Francouzský generál Faucher poslal důkazy o falšování faktů, jenže pravda musela ustoupit předem danému verdiktu soudu: „Zločin vojenské zrady a zločin zneužití služební moci.“ Teprve v roce 1968 za vlády reformního křídla Komunistické strany požádali obhájce, rodina a rodná obec o Pikovo rehabilitaci. Málokdo věřil, že by kolářův synek zradil český národ, k němuž se v německém prostředí hrdě hlásil.
 +
 +
Šestičlenná rodina mu umožnila vystudovat gymnázium v Opavě a když za l. světové války z gymnázia udělali kasárna, odjel Haluš, jak mu říkali, pracovat do lékárny v Novém Bydžově. V říjnu 1915 musel k domobraneckému pluku v Opavě a po maturitě v dubnu 1916 mašíroval na ruskou frontu. Za tři měsíce přeběhl k Rusům. Bojoval v bitvě u Zborova 2. července 1917 s Rakušany, která znamenala průlom do rakouské fronty, a mezi prvními se přihlásil do Československých legií. V roce 1918 se střetl jako legionář s ruskými vojsky proti rakousko-německým vojskům u Bachmače. Prošel sibiřskou anabázi legionářů a po bojích Čsl. legií na sibiřské magistrále vyplul na lodi s legiemi z Vladivostoku do Francie. Domů přišel s výložkami poručíka a s medailemi za hrdinství. V armádě poznali jeho mimořádné vojenské strategické schopnosti a umění diplomacie. To předznamenalo jeho život: pěchotní vojenská škola, válečná akademie v Saint-Cyr ve Francii a po krátké době jej ministerstvo obrany vyslalo jako vojenského atašé v Bukurešti pro Rumunsko a Turecko.
 +
 +
Mohl v letech 1932-37 sledovat německé válečné přípravy. Canarisova zpravodajská služba cílevědomě zkoumala východ. Pika si získal důvěru rumunského dvora a podařilo se mu přispět ke zbudování železnice z Rumunska do SSSR. Věděl, že Canaris se snaží rozbít tzv. „Malou dohodu“, čili vojensko-politickou alianci ČSR-Jugoslavie-Rumunsko (1921-1939). Pomáhal uprchlíkům z Německa a navázal spolupráci s anglickou zpravodajskou službou. Jen díky svým rumunským konexím se mu podařil útěk.
 +
 +
V tom čase byla v Londýně ustavena Čsl. exilová vláda, která jej jmenovala velitelem mise Čsl. armády v Moskvě. „Hlavním našim přáním a základním politickým cílem Vašeho poslání v Moskvě,“ psal mu Dr. E. Beneš, „je získat možnost osobního přímého styku s ústředními sovětskými místy politickými a vojenskými.“ SSSR uznalo Čsl. exilovou vládu v Londýně 18. dubna 1941 a Píka byl podřízen přímo ministru obrany Čsl. vlády v Londýně gen. Ingrovi. V SSSR se připravovala Čs. vojenská jednotka a vznikla i čsl.- sovětská zpravodajská spolupráce, jež položila základy budoucí svobodné ČSR.
  
Divizní generál armády ČSR. Byl v československém odboji l. i 2. světové války. Vojenský atašé pro Rumunsko a Turecko v Bukurešti (1932-1937), náčelník vojenské mise exilové vlády ČSR u vlády SSSR. Náměstek na generálním štábu min. národní obrany ČSR.
+
Píka byl v říjnu 1941 u vzniku čsl. velvyslanectví v Moskvě, do jehož čela zvolili Zdeňka Fierlingra. Absolvoval jednání o přípravě Slovenského národního povstání. Musel proto jednat rovněž s Londýnem i s povstaleckým štábem na Slovensku. Dne 25. srpna 1944 napsal depeši nadřízenému ministru gen. Ingrovi: „Prosím Vás, pane ministře, abyste odevzdal panu prezidentovi toto hlášení. Podle spojenecké smlouvy Sovětský svaz zaručil plnou nezávislost ČSR a zavázal se, že nebude zasahovat do vnitřní politické úpravy.“ Píka se vrátil domů ověnčen 30 řády - Francie, ČSR, Anglie, USA a SSSR. Jmenovali jej zástupcem náčelníka generálního štábu gen. Bočka, a s pověřením vlády odjel s Dr. Clementisem na Pařížskou mírovou konferenci, po níž musel podstoupit operaci žlučníku.  
  
"Jsem přesvědčen,že nejde o justiční omyl,vždyť vše je tak průhledné, že jde o politickou vraždu… Je mi líto, že strach ovládl většinu lidí a že se neodvažují říci pravdu, nebo aspoň neříci vyloženou lež buď z donucení, anebo z konjunkturalismu." - H. Pika: Z dopisu na rozloučenou
+
Ze spleti poválečných tajných jednání doma na Píku čekal další osud. Ještě v rekonvalescenci po operaci si pro něho domů 5. května 1948 domů přišla policie. Odvezli ho k výslechu do vily v Dělostřelecké ulici ve Střešovicích a domů už se nevrátil. Vyšetřovací komise ho obžalovala z „vojenské velezrady“, které se měl dopustit za války. V čele vyšetřování stál gen. B. Reicin. Ten vlastně gen. Píku dovedl až k soudu a rozsudku smrti za zradu.  
  
Když mu předseda senátu v pracovně velitele věznice na Borech sdělil, že 21. června ráno v 6.00 hod. bude oběšen, zůstal klidný. Před pátou ráno se synem a obhájcem připili na spravedlivější republiku: "Umírám jako voják". Ještě zbyla jiskra naděje na milost prezidenta Gottwalda. Francouzský generál Focher poslal důkazy o zfalšování faktů, jenže pravda musela ustoupit předem danému verdiktu soudu: "zločin vojenské zrady a zločin zneužití služební moci". Teprve v roce 1968 za vlády reformního křídla Komunistické strany požádali obhájce, rodina a rodná obec o Pikovu rehabilitaci. Málokdo věřil, že by kolařův synek zradil český národ, k němuž se v německém prostředí hrdě hlásil. Šestičlenná rodina mu umožnila vystudovat gymnázium v Opavě a když za l. světové války z gymnázia udělali kasárna, odjel Haluš, jak mu říkali, pracovat do lékárny v Novém Bydžově. V říjnu 1915 musel k domobraneckému pluku v Opavě a po maturitě v dubnu 1916 mašíroval na ruskou frontu. Za tři měsíce přeběhl k Rusům. Bojoval v bitvě u Zborova 2. července 1917 s Rakušny, která znamenala průlom do rakouské fronty a mezi prvními se přihlásil do čsl. legií.V roce 1918 se střetl jako legionář s ruskými vojsky proti rakousko-německým vojskům u Bachmače. Prošel sibiřskou anabázi legionářů a po bojích čsl. legií na sibiřské magistrále vyplul s lodí s legiemi z Vladivostoku do Francie. Domů přišel s výložkami poručíka a s medailemi za hrdinství. V armádě poznali jeho mimořádné vojenskostrategické schopnosti a umění diplomacie. To předznamenalo jeho život: pěchotní vojenská škola, válečná akademie v St. Cyru ve Francii a po krátké době jej ministerstvo obrany vyslalo jako vojenského atašé v Bukurešti pro Rumunsko a Turecko. Mohl v letech 1932-37 sledovat německé válečné přípravy. Canarisova zpravodajská služba cílevědomně zkoumala východ. Pika si získal důvěru rumunského dvora a podařilo se mu přispět ke zbudování železnice z Rumunska do SSSR. Věděl, že Canaris se snaží rozbít tzv. Malou dohodu, čili vojensko-politickou alianci ČSR - Jugoslavii - Rumunsko (1921-1939). Pomáhal uprchlíkům z Německa a navázal spolupráci s anglickou zpravodajskou službou. Jen dík svým rumunským konexím se mu podařil útěk. V tom čase byla v Londýně ustavena exilová čs. vláda, která jej jmenovala vedoucím čs. vojenské mise u vlády SSSR v Moskvě. "Hlavním našim přáním a základním politickým cílem Vašeho poslání v Moskvě", psal mu dr. E. Beneš, "je získat možnost osobního přímého styku s ústředními sovětskými místy politickými a vojenskými". SSSR uznalo Čs. exilovou vládu v Londýně 18. dubna 1941 a Pika byl podřízen přímo ministru obrany čs. vlády v Londýně gen. Ingrovi. V SSSR se připravala čs. vojenská jednotka a vznikla i čsl.- sovětská zpravodajská spolupráce, jež položila základy budoucí svobodné ČSR. Pika byl v říjnu 1941 u vzniku čsl. velvyslanectví v Moskvě, do jehož čela zvolili vyslance v Moskvě Zdeňka Fierlingra. Absolvoval jednání o přípravě Slovenského národního povstání. Musel proto jednat rovněž s Londýnem i s povstaleckým štábem na Slovensku. Dne 25. srpna 1944 napsal depeši nadřízenému ministru gen. Ingrovi: "Prosím Vás, pane ministře, abyste odevzdal panu prezidentovi toto hlášení. Podle spojenecké smlouvy Sovětský svaz zaručil plnou nezávislost ČSR a zavázal se, že nebude zasahovat do vnitřní politické úpravy". Pika se vrátil domů ověnčen 30 řády - Francie, ČSR, Anglie, USA a SSSR. Jmenovali jej zástupcem náčelníka generálního štábu gen. Bočka a s pověřením vlády odjel s dr. Clementisem na Pařížskou mírovou konferenci, po níž musel podstoupit operaci žlučníku. Ze spleti poválečných tajných jednání doma vytrčil na Piku další osud. Ještě v rekonvalescenci po operaci si pro něho domů 5. května 1948 domů přišla policie. Odvezli ho k výslechu do vily v Dělostřelecké ulici ve Střešovicích a od té chvíle se už domu nevrátil. Vyšetřovací komise ho obžalovala z "vojenské velezrady", které se měl dopustit za války. V čele vyšetřování stál gen. B. Reicin. Ten vlastně gen. Piku dovedl až k soudu a rozsudku smrti za zradu. Podobných rozsudků padalo po Únoru 1948 hodně a byly jako vejce vejci podobny praktikám známých procesům v SSSR v letech 1937-8, v nichž byly zlikvidovány vůdčí kádry sovětské politiky. Praktikové těchto soudních inscenací "pomáhali" i v ČSR. Roztočila se kola politických procesů a protiprávních soudů, věznění, odesílání vězňů do uranových dolů stejně nelidských jako známé "gulagy", čili sibiřské robotárny v SSSR. Gen. Pika byl plně rehabilitován až třicet roků po popravě.
+
Podobných rozsudků padalo po únoru 1948 hodně a byly jako vejce vejci podobný praktikám známých procesům v SSSR v letech 1937-8, v nichž byly zlikvidovány vůdčí kádry sovětské politiky. Praktikové těchto soudních inscenací „pomáhali“ i v ČSR. Roztočila se kola politických procesů a protiprávních soudů, věznění, odesílání vězňů do uranových dolů, stejně nelidských jako známé „gulagy“, čili sibiřské robotárny v SSSR. Gen. Píka byl plně rehabilitován až třicet roků po popravě.

Verze z 25. 3. 2020, 22:03

3. 7. 1897 Štítina u Opavy

21. 6. 1949 Bory u Plzně

Popraven a pohřben neznámo kde

PD, 1991 Vítězné náměstí 1500/5

Divizní generál armády ČSR. Byl v československém odboji 1. i 2. světové války. Vojenský atašé pro Rumunsko a Turecko v Bukurešti (1932-1937), náčelník vojenské mise exilové vlády ČSR u vlády SSSR. Náměstek generálního štábu ministra národní obrany ČSR.

„Jsem přesvědčen, že nejde o justiční omyl, vždyť vše je tak průhledné, že jde o politickou vraždu. Je mi líto, že strach ovládl většinu lidí a že se neodvažují říci pravdu, nebo aspoň neříci vyloženou lež buď z donucení, anebo z konjunkturalismu.“ - H. Píka: Z dopisu na rozloučenou


Když mu předseda senátu v pracovně velitele věznice na Borech sdělil, že 21. června ráno v 6.00 hod. bude oběšen, zůstal klidný. Před pátou ráno se synem a obhájcem připili na spravedlivější republiku: „Umírám jako voják.“ Ještě zbyla jiskra naděje na milost prezidenta Gottwalda. Francouzský generál Faucher poslal důkazy o falšování faktů, jenže pravda musela ustoupit předem danému verdiktu soudu: „Zločin vojenské zrady a zločin zneužití služební moci.“ Teprve v roce 1968 za vlády reformního křídla Komunistické strany požádali obhájce, rodina a rodná obec o Pikovo rehabilitaci. Málokdo věřil, že by kolářův synek zradil český národ, k němuž se v německém prostředí hrdě hlásil.

Šestičlenná rodina mu umožnila vystudovat gymnázium v Opavě a když za l. světové války z gymnázia udělali kasárna, odjel Haluš, jak mu říkali, pracovat do lékárny v Novém Bydžově. V říjnu 1915 musel k domobraneckému pluku v Opavě a po maturitě v dubnu 1916 mašíroval na ruskou frontu. Za tři měsíce přeběhl k Rusům. Bojoval v bitvě u Zborova 2. července 1917 s Rakušany, která znamenala průlom do rakouské fronty, a mezi prvními se přihlásil do Československých legií. V roce 1918 se střetl jako legionář s ruskými vojsky proti rakousko-německým vojskům u Bachmače. Prošel sibiřskou anabázi legionářů a po bojích Čsl. legií na sibiřské magistrále vyplul na lodi s legiemi z Vladivostoku do Francie. Domů přišel s výložkami poručíka a s medailemi za hrdinství. V armádě poznali jeho mimořádné vojenské strategické schopnosti a umění diplomacie. To předznamenalo jeho život: pěchotní vojenská škola, válečná akademie v Saint-Cyr ve Francii a po krátké době jej ministerstvo obrany vyslalo jako vojenského atašé v Bukurešti pro Rumunsko a Turecko.

Mohl v letech 1932-37 sledovat německé válečné přípravy. Canarisova zpravodajská služba cílevědomě zkoumala východ. Pika si získal důvěru rumunského dvora a podařilo se mu přispět ke zbudování železnice z Rumunska do SSSR. Věděl, že Canaris se snaží rozbít tzv. „Malou dohodu“, čili vojensko-politickou alianci ČSR-Jugoslavie-Rumunsko (1921-1939). Pomáhal uprchlíkům z Německa a navázal spolupráci s anglickou zpravodajskou službou. Jen díky svým rumunským konexím se mu podařil útěk.

V tom čase byla v Londýně ustavena Čsl. exilová vláda, která jej jmenovala velitelem mise Čsl. armády v Moskvě. „Hlavním našim přáním a základním politickým cílem Vašeho poslání v Moskvě,“ psal mu Dr. E. Beneš, „je získat možnost osobního přímého styku s ústředními sovětskými místy politickými a vojenskými.“ SSSR uznalo Čsl. exilovou vládu v Londýně 18. dubna 1941 a Píka byl podřízen přímo ministru obrany Čsl. vlády v Londýně gen. Ingrovi. V SSSR se připravovala Čs. vojenská jednotka a vznikla i čsl.- sovětská zpravodajská spolupráce, jež položila základy budoucí svobodné ČSR.

Píka byl v říjnu 1941 u vzniku čsl. velvyslanectví v Moskvě, do jehož čela zvolili Zdeňka Fierlingra. Absolvoval jednání o přípravě Slovenského národního povstání. Musel proto jednat rovněž s Londýnem i s povstaleckým štábem na Slovensku. Dne 25. srpna 1944 napsal depeši nadřízenému ministru gen. Ingrovi: „Prosím Vás, pane ministře, abyste odevzdal panu prezidentovi toto hlášení. Podle spojenecké smlouvy Sovětský svaz zaručil plnou nezávislost ČSR a zavázal se, že nebude zasahovat do vnitřní politické úpravy.“ Píka se vrátil domů ověnčen 30 řády - Francie, ČSR, Anglie, USA a SSSR. Jmenovali jej zástupcem náčelníka generálního štábu gen. Bočka, a s pověřením vlády odjel s Dr. Clementisem na Pařížskou mírovou konferenci, po níž musel podstoupit operaci žlučníku.

Ze spleti poválečných tajných jednání doma na Píku čekal další osud. Ještě v rekonvalescenci po operaci si pro něho domů 5. května 1948 domů přišla policie. Odvezli ho k výslechu do vily v Dělostřelecké ulici ve Střešovicích a domů už se nevrátil. Vyšetřovací komise ho obžalovala z „vojenské velezrady“, které se měl dopustit za války. V čele vyšetřování stál gen. B. Reicin. Ten vlastně gen. Píku dovedl až k soudu a rozsudku smrti za zradu.

Podobných rozsudků padalo po únoru 1948 hodně a byly jako vejce vejci podobný praktikám známých procesům v SSSR v letech 1937-8, v nichž byly zlikvidovány vůdčí kádry sovětské politiky. Praktikové těchto soudních inscenací „pomáhali“ i v ČSR. Roztočila se kola politických procesů a protiprávních soudů, věznění, odesílání vězňů do uranových dolů, stejně nelidských jako známé „gulagy“, čili sibiřské robotárny v SSSR. Gen. Píka byl plně rehabilitován až třicet roků po popravě.