Ivan Olbracht

Z Pražský pantheon
Přejít na: navigace, hledání

vl.jm.Kamil Zeman

6.1.1882 Semily 30.12.1952 Praha Urna byla uložena v Památníku odboje na Vítkově,1991 přemístěna na Olšany

PD společná s A.Staškem a H.Malířovou,V.Večeřa 1958 U kola 173/4



Český spisovatel a novinář.Mistr povídky,reportáže a románu hlu- boké sociální noty a básnivé fantazie.Z díla: "O zlých samotá- řích","Žalář nejtemnější","Podivné přátelství herce Jesenina", "Anna proletářka","Zamřižované zrcadlo","Nikola Šuhaj,loupežník", "Golet v údolí","Biblické příběhy".




     Ve východočeských Semilech stojí tři památníky: obrozenského poli-

tika L.Riegra (1818-1904) a dvou romanopisců - Antala Staška (Antonín Ze- man 1843-1931) a jeho syna Ivana Olbrachta (Kamil Zeman 1882-1952).A.Zeman se s Riegrem dobře znal a spoluutvářel s nim jako poslanec českou politiku. Měl v Semilech po 35 roků advokátní kancelář a přitom psal o kraji,který znal a miloval.

     Tito tři semilští vlastenci představují vývojový řetězec českého ži-

vota od doby K.H.Máchy,Riegerova přítele,po znovuzrození samostatné ČSR v roce 1945 a po něm.Léta života tří semilských občanů jsou dějinami dů- ležitého údobí českého národa k jeho samostatnosti.

     Olbract znal minulost kraje s podhůřím Krkonoš,byl to kraj tkalců,

kteří se bránili bezohlednosti německého kapitálu,s nimž do Čech přitáhlo i poněmčování.Stašek bránil českou a viděl tkalcovským horalům pod pokli- čku.Kamil chodil na gymnasium v Dvoře Králové a začal psát brzo do novin. Po vzroru otce studoval práva v Berlíně,pokračoval v Praze,ale péro mu mu nedalo klidu,když prožíval sociální bouře.Zapsal se ještě na pražskou filosofii a potom propadl novinařině.

     Do roku 1909 pracoval v redakci dělnické "Pochodni" v Hořicích a

potom sedm roků ve vídeňských Dělnických listech.Sociální i národní život lidí se mu stal leitmotivem života.Otec ctil odvahu a humannost Masaryka, syna už bolestně zčeřovalo neplnoprávné postavení dělnictva,marasmus vál-

ky a křižovatka životů v samostatné republice,v níž našel místo mezi radi- kálnějšímií představiteli dělnického hnutí.Už ve Vídni se vzdělával v so- cialistických teoroích sociálního hnutí a hořel pro lidskost života těch nejchudších.

     V roce 1913 vydal knížku povídek "O zlých samotářích...které boj

o existenci zahnal do samoty a učinil je zlými".Zápasili o vnitřní svobo- du v nesvobodě společenské.Po třech letech,kdy se přestěhoval do Prahy a pracoval v sociálně-demokratickém "Právu lidu",vydal umělecký velmi oceňo- vaný román "Podivuhodné přátelství herce Jesenia".Vypravuje v něm o dvou hercích,z nichž jeden uznává vzdor anarchismu,druhý vyznává ušlechtilý hu- manismus,vyusťující v celospolečenský stav.

     Olbracht se po válce z celého srdce oddál sociálním nadějím Ruské

revoluce v říjnu 1917.Zachvěla světem nadějí sociálního experimentu.Když se v roce 1921 rozštěpila Sociální demokracie na pravé a levé křídlo,šel Olbracht doleva k ustavené Komunistické straně a byl redaktorem jejiho lis- tu "Rudé právo" (v odlišnosti od starého deníku Soc.demokracie "Právo li- du).Mezi prvními odjel do Ruska,aby vydal svědectví o jeho proměnách. V "Obrazech ze soudobého Ruska" vypravuje,co viděl a zažil,zrovna tak ko- nkrétně jako první předseda KSČ Dr.Bohumil Šmeral ve svých "Obrazech z Rus- ka",jež vyšly v sešitech.Podobně jako americký novinář J.Reed v reportá- žích "Deset dní,které otřásly světem" nebo anglickký spisovatel H.G.Wels v knížce "Rusko v mlhách".

     Zakrátko vyšel Olbrachtův sociální román "Anna proletářka".Kritik

B.Václavek oprávněně postřehl,že se Olbrachtovi nezdařilo "básnicky zmoci objevený svět".Olbrachtova citově hluboká básnivost se utopila ve schéma- tu,čili postavy ztratily přirozenost.Od roku 1920 už bydlel s chotí Hele- nou Malířovou v otcově domku v Krči,kde otec napsal ještě několik románu a statečně se v brožuře zastal Masaryka,jehož osočovali copaři.To už vy- buchla světová hospodářská krize,zradikalizovala na milion nezaměstnaných v ČSR a rovněž politické metody mladého Gottwaldova vedení KSČ.Olbracht, Malířová,Nezval,Seifert,Hora,Neumann a Vančura z KSČ v roce 1929 vystoupi- li.

     Olbracht nezměnil "uhlířskou víru",psal a věřil v nápravu života ja-

ko předtím.Musel si odpykat za články tříměsíční trest v ostravské vězni- ci,kde napsal na papírky jakousí vězenskou autobiografii,která vyšla s ná- zvem "Zamřižované zrcadlo".A pak se dva poetové péra Olbracht s Vančurou domluvili,že navštíví přechudou,ale krásnou Podkarpatskou Ukrajinu,která byla volně přičleněna k ČSR.Byla to bájná země lidových hrdinů opravdových i vybájených.V roce 1933 Olbracht napsal svoje nejbásnivější dílko,jež Vančura zfilmoval pod stejným názvem "Nikokola Šuhaj,loupežník".Šlo o za- karpatského Jánošíka a jeho individuální vzdor proti pánům a divokou lásku k Eržice.Olbracht napsal příběh v mistrovsky křišťálovém jazyce.Odsud si ještě přivezl poetické dílko "Golet v údolí",o životě,zvycích a náboženské bigotnosti zakarpatských Židů,z jejichž sevření láska vyrvala židovskou dívku.

     Po německé anexi republiky Olbracht odešel do Stříbrce u Třeboně,

kde zůstal celou válku.Měl však spojení s partyzánskou skupinou Jana Žiž- ky z Trocnova a v roce 1945 jej zvolili předsedou národního výboru v Tá- boře,přičemž řídil místní týdeník "Palcát".Poválečná doba mu pohltila čas

prací na ministerstvu,v poslanecké sněmovně,ale přesto psal reportáže,opra- voval staré práce a napsal několik filmových scénářů.Vzpoměl i na děti půvabnými knížkami "Biblické příběhy","Ze starých letopisů" či "O mudrci Bidpajovi a jeho zvířátkách".Převyprávěl Prescottovy "Dějiny dobytí Mexika" na román "Dobyvatel" a lze obecně shrnout,že v jeho kultivovaném peru zů- stal až do smrti myšlenka na humannost života,čili právo každého na práci a lidskost.Nesmlouvavý byl v odporu k despotismu všeho druhu.