Ivan Olbracht

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

vl. jm. Kamil Zeman

6. 1. 1882 Semily

30. 12. 1952 Praha

Urna byla uložena v Památníku odboje na Vítkově, 1991 přemístěna na Olšany

PD společná s A. Staškem a H. Malířovou, V. Večeřa 1958 U kola 173/4

Český spisovatel a novinář. Mistr povídky, reportáže a románu hluboké sociální noty a básnické fantazie. Z díla: „O zlých samotářích“, „Žalář nejtemnější“, „Podivné přátelství herce Jesenia“, „Anna proletářka“, „Zamřížované zrcadlo“, „Nikola Šuhaj loupežník“, „Golet v údolí“, „Biblické příběhy“.


Ve východočeských Semilech stojí tři památníky: obrozenského politika F. L. Riegra (1818-1904) a dvou romanopisců - Antala Staška (Antonín Zeman 1843-1931) a jeho syna Ivana Olbrachta (Kamil Zeman 1882-1952). A. Zeman se s Riegrem dobře znal a spoluutvářel s ním jako poslanec českou politiku. Měl v Semilech po 35 roků advokátní kancelář a přitom psal o kraji, který znal a miloval. Tito tři semilští vlastenci představují vývojový řetězec českého života od doby K. H. Máchy, Riegrova přítele, po znovuzrození samostatné ČSR v roce 1945 a po něm. Léta života tří semilských občanů jsou dějinami důležitého údobí českého národa k jeho samostatnosti.

Olbracht znal minulost kraje s podhůřím Krkonoš, byl to kraj tkalců, kteří se bránili bezohlednosti německého kapitálu, s nímž do Čech přitáhlo i poněmčování. Stašek bránil českou krajinu a viděl tkalcovským horalům pod pokličku. Kamil chodil na gymnázium ve Dvoře Králové a začal brzy psát do novin. Po vzoru otce studoval práva v Berlíně, pokračoval v Praze, ale péro mu mu nedalo klidu, když prožíval sociální bouře. Zapsal se ještě na pražskou filosofii a potom propadl novinařině.

Do roku 1909 pracoval v redakci dělnické „Pochodni“ v Hořicích a potom sedm roků ve vídeňských „Dělnických listech“. Sociální i národní život lidí se mu stal leitmotivem života. Otec ctil odvahu a humánnost Masaryka, syna už bolestně zčeřovalo neplnoprávné postavení dělnictva, marasmus války a křižovatka životů v samostatné republice, v níž našel místo mezi radikálnějšímií představiteli dělnického hnutí. Už ve Vídni se vzdělával v socialistických teoriích sociálního hnutí a hořel pro lidskost života těch nejchudších.

V roce 1913 vydal knížku povídek „O zlých samotářích“, které boj o existenci zahnal do samoty a učinil je zlými. Zápasili o vnitřní svobodu v nesvobodě společenské. Po třech letech, kdy se přestěhoval do Prahy a pracoval v sociálně-demokratickém „Právu lidu“, vydal umělecký velmi oceňovaný román „Podivuhodné přátelství herce Jesenia“. Vypravuje v něm o dvou hercích, z nichž jeden uznává vzdor anarchismu, druhý vyznává ušlechtilý humanismus, vyúsťující v celospolečenský stav.

Olbracht se po válce z celého srdce oddal sociálním nadějím Ruské revoluce v říjnu 1917. Zachvěla světem nadějí sociálního experimentu. Když se v roce 1921 rozštěpila Sociální demokracie na pravé a levé křídlo, šel Olbracht doleva k ustavené Komunistické straně a byl redaktorem jejího listu „Rudé právo“ (v odlišnosti od starého deníku Soc. demokracie „Právo lidu“). Mezi prvními odjel do Ruska, aby vydal svědectví o jeho proměnách. V „Obrazech ze soudobého Ruska“ vypravuje co viděl a zažil, zrovna tak konkrétně, jako první předseda KSČ Dr. Bohumil Šmeral ve své „Pravdě o sovětském Rusku“, jež vyšla v sešitech. Podobně jako americký novinář J. Reed v reportážích „Deset dní, které otřásly světem“ nebo anglický spisovatel H. G. Wells v knížce „Rusko v mlze“. Zakrátko vyšel Olbrachtův sociální román „Anna proletářka“.

Kritik B. Václavek oprávněně postřehl, že se Olbrachtovi nezdařilo „básnicky zmoci objevený svět“. Olbrachtova citově hluboká básnivost se utopila ve schématu, čili postavy ztratily přirozenost. Od roku 1920 už bydlel s chotí Helenou Malířovou v otcově domku v Krči, kde otec napsal ještě několik románu a statečně se v brožuře zastal Masaryka, jehož osočovali copaři. To už vybuchla světová hospodářská krize, zradikalizovala na milion nezaměstnaných v ČSR, a rovněž politické metody mladého Gottwaldova vedení KSČ.

Olbracht, Malířová, Nezval, Seifert, Hora, Neumann a Vančura z KSČ v roce 1929 vystoupili. Olbracht nezměnil „uhlířskou víru“, psal a věřil v nápravu života jako předtím. Za své články si odpykal tříměsíční trest v ostravské věznici, kde na papírky napsal jakousi vězeňskou autobiografii, která vyšla pod názvem „Zamřížované zrcadlo“. A pak se dva poetové péra Olbracht s Vančurou domluvili, že navštíví přechudou, ale krásnou Podkarpatskou Ukrajinu, která byla volně přičleněna k ČSR. Byla to země lidových hrdinů opravdových i vybájených. V roce 1933 Olbracht napsal svoje nejpoetičtější dílo, jež Vančura zfilmoval pod stejným názvem „Nikola Šuhaj, loupežník“. Šlo o zakarpatského Jánošíka a jeho individuální vzdor proti pánům a divokou lásku k Eržice. Olbracht napsal příběh v mistrovsky křišťálovém jazyce. Odsud si ještě přivezl poetické dílo „Golet v údolí“, o životě, zvycích a náboženské bigotnosti zakarpatských Židů, z jejichž sevření láska vyrvala židovskou dívku.

Po německé anexi republiky Olbracht odešel do Stříbřece u Třeboně, kde zůstal celou válku. Měl však spojení s partyzánskou skupinou Jana Žižky z Trocnova a v roce 1945 jej zvolili předsedou národního výboru v Táboře, přičemž řídil místní týdeník „Palcát“. Poválečná doba mu pohltila čas prací na ministerstvu, v poslanecké sněmovně, ale přesto psal reportáže, opravoval staré práce a napsal několik filmových scénářů. Vzpomněl i na děti půvabnými knížkami „Biblické příběhy“, „Ze starých letopisů“ či „O mudrci Bidpajovi a jeho zvířátkách“. Převyprávěl Prescottovy „Dějiny dobytí Mexika“ na román „Dobyvatel“ a lze obecně shrnout, že v jeho kultivovaném peru zůstala až do smrti myšlenka na humánnost života, čili právo každého na práci a lidskost. Nesmlouvavý byl v odporu k despotismu všeho druhu.