Jan Jeník z Bratřic

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Český setník (rota 100 mužů), který bojoval pod velením gen. Laudona. Obrozenský vlastenec. Sběratel a zapisovatel písemných dokumentů z českých dějin. Dílo: „Bohemica“ (dříve Pamětihodno).
Jan Jeník z Bratřic.jpg
Narození a úmrtí
  • 6. 1. 1756 (Radvanov u Mladé Vožice)
  • 26. 8. 1845 (Praha)
Památníky
  • Jilská 446/1; pamětní deska (odstraněna)
  • Pohřben v kostele sv. Havla v Chotýšanech
Odkazy

Když se vysoký, sukovitý, starý pán objevil v hospůdce, lidé na sebe významně mrkli a potají šeptli: „Poslední táborita.“ Setník Jeník ten čertovský úsměšek velkoryse přehlížel. Zvykl si naň, stejně jako na válečná zjizvení po celém těle. Popravdě řečeno už v tom ani nebylo tolik jízlivosti, jako zpočátku, když začal sbírat kdejaký starý český dokument a pečlivě každý pietně zařadil mezi své staročeské anály. Z posměšků se stávala úcta, protože kdo z posměváčků byl schopen tak vznešené vášně a úcty k nelehkým českým dějinám.

Jeník si dopisoval s mnoha vlastenci. Jezdil českou zemí a pátral v archivech, knihovnách a kostelích po neznámých písemnostech z českých dějin. Pak celé dny i noci proseděl ve svém potemnělém kumbálu v Jilské ulici, listoval a vypisoval.

Jeho prapraděd byl Svatoš Jeník, zakladatel rodu ze vsi Mezilesí. Tomu v roce 1519 udělil Rudolf II. erb s přídomkem podle obce Bratřice. Sukovitý voják Jan byl jediným synem Jiřího a Karolíny Jeníků z Bratřic a uzavíral rod. K příjmení, jak to bylo v těch časech ve zvyku, mu ke jménu připnuli ještě další jména Nepomuk, Vojtěch, Baltazar a Ignác. Absolvoval jako stipendista Svatováclavský seminář v Praze (1766-72) a pak vystudoval práva.

Bůhví jakým osudem se stalo, že se vojenský vysloužilec oddal sběratelské vášni. Matrika pluku císařského vojska vypovídá, že byl roku 1773 zařazen jako kadet, čili důstojnický čekatel, a potom šel 17 roků z jedné bitvy do druhé. Jeho vojenská kariéra postupovala mírně. V roce 1787 jej povýšili na praporečníka, začas na poručíka a v roce 1790 mu připnuli distinkci nadporučíka. V roce 1795 se stal setníkem (hejtmanem) a okusil, co je to řežba muž proti muži. Měl výložky kapitána, který velel praporu o 100 mužích. Mnoho bitev zažil pod velením generála Laudona a největší řežbu absolvoval u Bělehradu s Turky. Účastnil se řady bitev, které mu jizvily tělo i obličej, ba byl účastníkem dlouhých rakousko-francouzských válek.

Byl vážně zraněn v bitvě u Hooglede a málem smrtelně v roce 1796 v bitvě u Limburga. Zůstal a bil se v armádě do onoho vítězného dne, kdy Rakousko díky spojencům vyhrálo velkou bitvu u Stockachu (25. 3. 1899).

Když Napoleon dosáhl velkého vítězství nad rakouským velením u Marenga a donutil císaře Františka II. k podepsání příměří, byl Jeník už v Praze a léčil se v tichém soukromí z mnoha zranění. Jako velký ctitel reforem Josefa II. těžce nesl počínání císařova synovce Františka I., který rušil jeden Josefův patent za druhým a do čela své dlouholeté vlády si dal heslo, že nepotřebuje vzdělance, ale poslušnost. František I. byl ustrašený, těžkopádný císař, který měl jediný cíl: zachovat všechno při starém. A při starém nechal rovněž útisk českého národního hnutí, jež se právě chystalo vyjít z vědeckých studoven do dědin a měst.

Jeníkův zájem o české dějiny patrně pramenil z rodové tradice. První sběratelské krůčky českých písní, bájí a dokladů se u něj objevily v roce 1781, čili v roce vydání tolerančního patentu a zrušení nevolnictví. Se zájmem sledoval vědecké výzkumy svého vrstevníka Dobrovského, zúčastnil se slavného otevření české divadelní dřevěné „Boudy“ na Koňském trhu (Václavské náměstí), v němž s nevídaným úspěchem hráli v roce 1786 Tandlerova „Jana Žižku“.

Dopisoval si s hr. Kinským, ředitelem Válečné akademii ve Vídni a s jinými průkopníky české věci. Snad z jejich přátelství vzešlo doživotní a dramatické hledání starých českých listin, jež přepisoval a utřiďoval. Sesbíral mnoho starých českých písní a poesie, zejména z doby husitů.

Dlouho do noci hořela na jeho stolíku lampa a noc co noc Jeník bojoval bitvu s časem, který jej porazil v sedmaosmdesáti letech. Dožil se časů, kdy se na Žofíně roztančil první český bál, kdy v roce 1836 Palacký vydal první svazek „Dějin národu českého“ a Šafařík „Slovanské starožitnosti“. Oba i jemu vděčili za prameny, jež napájely jejich národní práci pravdou dějin. Česká společnost už poskromnu vydávala své časopisy, zakládala organizace a Havlíček usedl na doživotí k redakčnímu stolku.

Jeník si ve vysokém věku zlomil ruku, docela oslepl, ale ještě jako Žižka tu a tam po husitsku zahřímal do uctivého ticha lokálu, jež se kolem něj na chvilku rozhostilo, když vstoupil.

Zanechal českým dějinám 17 objemných foliantů opisů a nálezů z archivů, knihoven, beden na půdě, odevšad, kde si po generace Češi schovávali knižní dědictví po předcích. Jiříkovo dílo dostalo název „Bohemica“. Některá díla jsou uložena v Národním muzeu v Praze.