Jan Opletal

Český student medicíny. Při protiokupační demonstraci 28. října 1939 byl Němci smrtelně zraněn. Jeho smrt se stala symbolem boje českého národa za svobodu.

„Jak k tomu přijde ten, kdo se narodil v chudé chatrči, že musí stále sloužit zájmům toho šťastnějšího, který dosáhl všeho, po čem touží již tím, že se narodil v domě plné nadbytku.“

— J. Opletal v kompozici z oktávy

230px

Narození a úmrtí

• 31. 12. 1914 (Lhota nad Moravou, Náklo)

• 11. 11. 1939 (Praha)

Památníky

• Jenštejnská 1966/1; PD, 1946
• Pohřben v Náklu

Odkazy

• Článek na Wikipedii

Narodil se v roce sarajevského atentátu na následníka trůnu Ferdinanda d'Este. Rozezlený císař okamžitě vydal provolání „Mým národům“ a spolu s Německem napochodovali do Evropy, kde zažehli požár 1. světové války.

Jan si válku nepamatoval, ale na frontě mu padl starší bratr. V půli 20. let mu rodina ze skromných prostředků umožnila studium na litovelském gymnáziu. Jan se rodičům odvděčil maturitou s vyznamenáním, ale na další studium už nebylo. Absolvoval vojenskou službu u dělostřeleckého pluku v pražské Ruzyni, kde mohl mít šanci zůstat nastálo, jenže v důstojnické škole mu zjistili slabý zrak a bylo po ideálech vojenských výložek. Jenže Jan se životu tak snadno nepoddal. Nosil v sobě tajný cíl. Učil se jazykům. Zjistil, že existuje Hlávkovo stipendium pro chudé talenty a zřejmě se informoval o jeho podmínkách. Český mecenáš Hlávka vyžadoval na studentech kromě pobytu v jeho promyšleně vybavené studentské koleji, především vynikající prospěch a znalosti jazyka. Arch. Hlávka dal i do své závěti podmínku, aby adepti pobytu v jeho koleji, kde bylo všechno zdarma, byli přijati za podmínek vynikajícího prospěchu a se znalostí dvou světových jazyků. Znalosti jazyků okusil i Hlávka a byla mu branou do vědomostí světa. Dvaadvacetiletý Jan se roku 1936 do Hlávkovy koleje přihlásil a uspěl. Měl jistě obrovskou radost, protože to nebyla jen kolej, ale skvěle vybavený domov studentů. Hlávka pamatoval na všechno. Vybral pro kolej vhodné místo v Jenštejnské ulici, odkud bylo blízko na fakulty i do knihoven.

Ke studentům se dostávaly zprávy z Německa, Itálie a Španělska o nebezpečí fašismu v Evropě. A pak všichni uslyšeli Hitlerovy hrozby z Německa a křik Němců ze Sudet, odkud se zanedlouho do vnitrozemí přivalily proudy Čechů, jež Němci vyháněli. Mnichovská dohoda z 29. 9. 1938 s podpisem Anglie, Francie, Hitlera a Mussoliniho, ale bez podpisu ČSR rozhodla o anexi českého pohraničí Němci, kteří se viděli, jako vládci zbytku Čech a Moravy. Republika mobilizovala. Těžko je potomkům pochopit, co svíralo srdce českého národa. Vláda váhala být či nebýt, přijmout či bojovat, ale „zrádný Albion“ i Paříž myslely, že zachrání sebe, proto zradily závazky k ČSR. Pochmurný den německé anexe ČSR dne 15. 3. 1939 Opletala zastihla ve 3. ročníku medicíny. Těžko se českým vojákům odcházelo z hraniční čáry, obezděné bytelnými bunkry. A ztěží předávali Němcům kasárna. Hned na podzim téhož osudného roku 1939 se k 21. výročí zrodu ČSR 28. 10. 1918 začaly na Karlově náměstí srocovat tisíce mladých lidí. Utvořil se dlouhý průvod, který se pohnul Žitnou ulicí, sledován německým gestapem. Když průvod přešel dům, v němž žil do své smrti Antonín Dvořák, a jehož bysta shlížela z l. patra na děj času, ozvala se od Vinohrad střelba. A když se pak vzepjaly silné hlasy studentů ovacemi na oslavu dne zrodu ČSR, našla si osudová střela z německé pušky studenta Jana Opletala. Jan ucítil krev a bolest v břiše. Odvezli jej rychle na proslulou Jiráskovu kliniku, ale ani zkušené ruce prof. Jiráska neuměly učinit zázrak. Jan Opletal za čtrnáct dní, dne 11. 11. 1939 v poledne dodýchal.

Celý český národ byl pobouřen. Po třech dnech se chystal převoz těla Opletala do rodiště v Náklu na Moravě. Lidé se houfně srocovali kolem Wilsonova nádraží, odkud měl vyjet vlak s Janovou rakví. Po ulicích demonstrovali studenti, pronásledováni německou policií. Německé úřady rozhodly, že Opletalovy ostatky budou převezeny pohřebním vozem. Zvěst o Opletalově smrti přivedla do Nákla k Janovu hrobu tisíce lidí, mezi nimi i delegaci studentů. A Praha neustále bouřila, studenti chodili ulicemi i s profesory. Němci zasadili krutou ránu Karlovo univerzitě. Tato rána se nemohla srovnávat ani s její anexí jezuity po Bílé hoře.

Německé úřady sáhly k neuvěřitelnému. Gestapo a německé vojsko jezdili pražskými ulicemi a zatýkali studenty i profesory. Z Berlína přikázali uzavřít české vysoké školy. V noci gestapo přepadlo studentské koleje, pozatýkali 1200 studentů i profesorů a odvezli je do koncentračních táborů. Český národ zůstal, jako kdysi kališníci po Bílé hoře, bez inteligence. Národ se bránil, přežil a 17. listopad zůstal natrvalo citlivým mementem. Nejenom v Čechách, ale na celém světě.