Otevřít hlavní menu
Český malíř usazený v Paříži. Maloval obrazy z českých dějin, zejména z husitství, portréty, obrazy z Chorvatska, Dalmácie a Černé hory, jimiž se proslavil. Z děl: „Husité průsmyk bránící“ (1857), „Raněný Černohorec“, „Únos Černohorky“.
„Homér národa nám pobratřeného.“
— Jan Neruda
Jan Vilímek - Jaroslav Čermák.jpg
Narození a úmrtí
  • 1. 8. 1830 (Praha)
  • 23. 4. 1878 (Paříž)
Památníky
Odkazy

V barokním domě, který na Betlémském náměstí v roce 1704 postavil J. K. Alliprandi, se scházela u lékaře Jana Čermáka vybraná vlastenecká společnost. Přišel Palacký, Purkyně, A. Mánes, geolog hrabě Kašpar ze Šternberka a jiní známí lidé, aby podebatovali o věcech, jež českému národu přinesl čas. Někdy mezi návštěvníky přikulhal Čermákův synek, aby ukázal své obrázky. To kulhání měl z „hrdinského“ skoku ze stolu. Nepomohlo mu lékařské konzilium, pomohl felčar od Berouna, ale drobné kulhání zůstalo.

V devatenácti poslali Jaroslava studovat na pražskou Akademii k Christianu Rubenovi, ale ten mu kromě malování stylem düsseldorfského historismu mnoho k talentu nepřidal. Proto se Jaroslav s matkou a sestrou rozjeli na zkušenou do Mnichova, Drážďan, Berlína a přes Düsseldorf do Antverp, kde žil Gallait, malířská hvězda Belgie. Mladého krasavce upoutala mistrova malba, a také jeho půvabná choť Hyppolita. V roce 1851 se s manžely odebral do Paříže, kde si mohl Jaroslav dovolit ateliér na rue Hautefeuille nejen z pěněz rodiny, ale zakrátko i svých. Kolegové z české malířské komunity o něm rozkřikli, že český umělec je skvělým portrétistou, o čemž se přišla přesvědčit vznešená dáma, pak druhá ještě vznešenější, až jej zvaly domů ty nejvznešenější a on musel do paláců, kde se o krásného malíře vedly vznešené „bitky“.

Jaroslav velkoryse podporoval chudší přátele a méně úspěšní kolegové u něj našli dočasný přístřešek. Jednou mu kamarád Javůrek v obdivu k jeho figurativnímu talentu doporučil, aby zkusil malovat na husitská témata. Nemusel Jaroslava pobízet, protože doma hleděl z rodného domu na Betlémskou kapli a maminka byla pyšná, že prý pochází z Žižkova rodu. Jaroslav, ještě jako student, namaloval obraz „Šimon Lomnický žebrá na pražském mostě“ a vystavil ho na pařížském „Salonu“ (1853). Čermák namaloval řadu husitských námětů, např. „Protireformace“, „Táborité úvoz bránící“ (1852), aby ukázal sílu národa, jež pramenila v hrdosti na svou víru a svou pravdu.

Po čase zlákal Gallaitovy do Prahy, aby jim ukázal ze svého rodiště vše, co nelze vypovědět. Když hosté odjeli, běhal pražskými uličkami a skicoval motivy Starého Města, jakoby v nich slyšel starý čas a potkával se s jeho hrdiny. Bylo to snivé byronovské hrdinství romantické vzpoury.

Evropou právě prolétla zpráva, že jihoslovanský národ Černohorců statečně zápasí na život a na smrt s Turky, kteří se derou do kopců jejich hornaté domoviny. Čermáka zpráva vzrušila a vyvolala v něm touhu zachytit statečnost Černohorců štětcem. Zamířil na Slovensko, kde naskicoval slovanské typy a vydal se k jihu. Statečnost Černohorců, to byla upomínka na hrdinství husitů proti Zikmundově křižácké přesile. To byl Žižka. Kam odešla česká statečnost Žižkových potomků? Na Černou Horu jej však nepustili, proto maloval v Chorvatsku a Dalmácii kraj i lidi. Když ukázal obrazy v Paříži, vyhlásili ho za Kolumba neznámých slovanských Jižanů. Mekka umělců užasla nad barevnou brilancí jeho pláten a český malíř „vyplul na Olymp“ Paříže.

Město na Seině bylo odjakživa plné buřičských povah, hledačů a lidí zvláštních osudů. Čermák se tu seznámil s Wagnerem, který si stěžoval na nevděčnost města, jež nechalo jeho „Tannhäusera“ na své operní scéně propadnout. Čermák se zásluhou známé poznal s ruským spisovatelem a revolucionářem A. I. Gercenem, padli si do oka se spisovatelem Viktorem Hugem, kterého mocní Francie vyhostili z rodné země, protože odkrýval vládní noblese krví zatřísněný trůn. Čermák horlivě šířil Hugův pamflet na francouzskou vládní elitu a otevřeně mluvil proti snobům.

V letech 1852-65 zajel na jih ještě několikrát a konečně se dostal do Černé Hory, centra krvavého boje s Turky. Viděl chlapy, ženy i děti, bijící se na život a na smrt s valícími se útoky Turků. V tuhém boji si podávaly ruce celé generace. Obrana, to byl způsob jejich žití. Čermák se spřátelil s mladým černohorským knížetem Nikolou, který jej požádal, aby namaloval portrét otce. Sukovitý starší muž si dal říct, důstojně usedl na lavici a nehnutě seděl. Byla to tvář zjizvená, tvrdá, čišela z ní opravdovost a síla. Naráz se stařec vymrštil k oknu, vystřelil a znovu si klidně sednul. Čermák byl svědkem vendety (krevní msty). Pak se dozvěděl, že stařec tím zachránil svého syna, na něhož číhal rodový protivník.

Do Paříže si Čermák přivezl obrazy „Raněný Černohorec“, „Únos Černohorky“, „Hercegovka napájející koně“, jež mu přinesly evropskou slávu. Uhrančivý krasavec z Čech prožil v Dubrovníku sladkou epizodu lásky s paní Gallaitovou, která s ním byla na jihu na dovolené. Při cestě zpátky se zastavil u sestry v Římě a studoval tam Tiziana, Veronese, Rafaela, Rubense, van Dycka a Rembrandta.

Sláva mu v Paříži otevřela všechny salóny a přinesla mu spoustu zakázek. Znovu se vrátil k husitským námětům na velkých plátnech, např. „Prokop Holý před Naumburkem“, který později zakoupil pro hradní obrazárnu T. G. Masaryk. Z Prahy mu poslali nabídku na profesuru v Akademii, ale Čermák zůstal Paříži věrný. Žil s milovanou Hyppolitou, dokonce se za ní v roce 1869 přestěhoval na bretaňské pobřeží, ale nakonec jej opustila a Čermák se vrátil do Paříže se zápalem plic.

Na hřbitov Père Lachaise jej vyprovodil A. Dumas starší a spousta dalších malířů z různých zemí. Za české umělce se s ním rozloučil dramatik Emanuel Bozděch. Umělecká beseda zařídila převoz jeho ostatků do Prahy (7. 7. 1878). Pod dohledem rakouské policie jej vynesli z Týna na Staroměstské náměstí a velký průvod kráčel k Olšanům. Smuteční třapec příkrovu nesli politik Rieger, ředitel Akademie Swerts, malíři Lhota, Pinkas a básník Neruda. Pohřební řeč prof. O. Hostinského policie zakázala, ale nad hrobem „Homéra národa nám pobratřeného,“ jak Čermáka nazval Neruda, smutečně zazněla Zvonařova melodie „Spi v pokoji“.