Otevřít hlavní menu
Český herec. Člen Osvobozeného divadla, od roku 1945 člen Národního divadla. Hrál především role starších postav. Za německé okupace napsal 22 monologů slavných českých herců, které uváděl s kolegy Peškem, Nedbalem a Záhorským po Čechách a Moravě.
Jaroslav Průcha.jpg
Narození a úmrtí
  • 24. 4. 1898 (Skvrňany, nyní Plzeň 3)
  • 25. 4. 1963 (Praha)
Památníky
Odkazy

Miloval divadélko loutkáře Kočky, který putoval po dědinách. Velké divadlo poznal až v Plzni, kam se roku 1909 rodina přestěhovala. Otec totiž jednou v roce 1910 vzal lakýrnického učně do opravdického plzeňského divadla na operetu „Podzimní manévry“. Hlavní hrdina operety, Generál z Lohonay Jaroslavova tak učaroval, že do dvou měsíců už byl s kamarádem mezi statisty ve Vrchlického Námluvách Pelopových. Plzeň měla tylovskou tradici od roku 1856, kdy Tyl, pronásledován ve měste rakouskou policií, doslova zemřel hlady. V témže roce zemřel i Havlíček, druhý nepohodlný vlastenec, který byl jednou v noci protiprávně odvezen z Čech do Brixenu.

Přišla válka a lakyrníka Průchu pozvali do pohořeleckých kasáren v Praze, potom sloužil u vojska v Krakově, ve Vídni a dosloužil na letišti v Benátkách, kde mu auto rozdrtilo nohu. Sotva se uzdravil, musel znovu do mundúru a vandroval na Slovensko. Průcha hořel pro divadlo a požádal vojenské pány, zda by směl založit u jednotky kabaret. Nebyli proti, ba naopak. Po vojně se nevrátil do Plzně k lakýrnickému štětci, ale v roce 1920 zamířil s divadelní společností Jana O. Martina po českých luzích. Být kočovným hercem byla dřina a spousta rolí, aby se ansámbl uživil.

Po čtyřech letech se Průcha objevil v kamenném divadle Kladna právě v době divadelní „neúrody“. Všichni dělali všechno, hráli a hráli, takže v prvním roce Průcha zvládl 60 rolí, naštěstí střižených na jeho herecký naturel. Objevili v něm herecký žár především v takových rolích jako byl Valenta z Tylovo hry „Paličova dcera“, Vojnara, Geronta v Molièrově komedii „Scapinova Šibalství“ atd. Prostě byl talentem realisticky přesvědčivých postav.

Po čtyřech letech herecké dřiny jej pozval do Osvobozeného divadla režisér Honzl a Průcha obstál i v jeho náročných literárních večerech. Po roce jej zavolal režisér Salzer do Olomouce a Průcha tam vynikl v roli německého zajatce Richarda ve Frankově hře „Karel a Anna“. A potom putoval do Brna, zahrál si ve Šrámkovo „Létu“ a poprvé v životě také na velké scéně režíroval.

V pražském Stavovském divadle, kde tu a tam hostoval, neušel jeho talent bystrozrakému vládci moderního jeviště, režiséru Hilarovi. Ještě v listopadu 1930 jej Hilar pozval, jak měl ve zvyku, k sobě do bytu a zkoušel s ním přednes Oidipa. A pak se na Průchu, který hrával povětšině vedlejší postavy, usmálo štěstí nejen Oidipem, ale odehrál 14 repríz ve hře bratří Čapků „Ze života hmyzu“ a v záskoku za E. Kohouta se dokázal naučit hlavní roli Borise Godunova za 48 hodin. Sál bouřil, aniž tušil, že nepatetický, přirozený hlas Borise se zrodil ze dne na den. Průcha se představil jako vynikající interpret postav ruského realistického dramatu, kde našel svou životní parketu.

V roce 1937 obdržel za svoje herecké výkony ve dvou sezonách státní cenu. Nikdy neodmítl roli ani s ochotníky nebo ve hře pro děti. A že jeho srdce hořelo nejen pro divadlo, ale i láskou k národu, ukázal v době okupačního soumraku naší země. Poslal svých 5 tisíc Kčs za státní cenu ministru národní obrany Machnikovi, aby je použil na obranu demokracie Československa proti Hitlerovu fašismu.

V nelehké době německé okupace hrál ve Wintrově „Nezbedném bakaláři“, v Shakespearově „Zimní pohádce“, byl skvělým Lízalem v „Maryši“ bratří Mrštíků, jenže fašisté repertoáry divadel oklešťovali a v roce l944 česká divadla zavřeli. Průcha balil léky v modřanské továrně Interfarm, ale v čase zla a nadějí promluvilo i jeho pero. Napsal 22 monologů slavných českých herců od Tyla po Kohouta, a s přáteli Peškem, Dohnalem a Záhorským putoval po českých městečkách a dědinách, kde promlouvali k národu.

V roce 1945 se všichni čtyři interpreti monologů setkali na jevišti Národního divadla a Jan Drda dedikoval Průchovi svoje nesmrtelné „Hrátky s čertem“, jimiž se poprvé po válce otevřela opona „zlaté kapličky“. Ještě se dýmylo z rozvalin, tu a tam padl výstřel, a Průcha s přáteli rozehrál herecký koncert. Průchův statečný Martin Kabát ve hře „Hrátky s čerty“, to bylo číslo, jež se vrylo do paměti národa. Hra měla bezpočet repríz a byla zfilmována, protože v její nezměrně poetické pohádkové scenérii zvítězilo dobro nad zlem.

Potom Průcha hrával Lízala, Žižku alternoval s Vojtou a v Salzerově režii okouzlil postavou krále Leara. Svým nepatetickým hlasem uváděl hlediště až k mrazení pro mravní zatvrzelost doktora Galéna v Čapkově „Bílé nemoci“ a v řadě jiných her. Průchovy filmové role obsáhly přes pět desítek postav. Od filmu „Jeho Veličenstvo“ z roku 1928, přes filmy „Panenství“, „Němá barikáda“, „Krakatit“, ba zahrál si i bručounského Bavora v Nerudovo „Týdnu v tichém domě“. Jeden z divadelních kritiků Průchova herectví se vyjádřil o jeho umění lapidárně: „Dostal se mezi ty herce, kteří více žijí, než hrají.“