Jaroslav Seifert

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Český básník a novinář. Člen skupiny umělců „Devětsil“. První sbírku „Město v slzách“ vydal roku 1921. Z díla: „Na vlnách TSF“ (1925), „Poštovní holub“ (1929), „Jablko z klína“ (1933), „Vějíř B. Němcové“ (1940), „Přilba hlíny“ (1945), „Šel malíř chudě do světa“ (1949), „Maminka“ (1954), „Býti básníkem“ (1983), „Všecky krásy světa“ (1982). Nositel Nobelovy ceny z roku 1984.
„K milionům veršů na světě/přidal jsem jen pár slok./Nebyly o nic moudřejší než píseň/cvrčků.“
— Jaroslav Seifert: A sbohem (ze sbírky Morový sloup)
Jaroslav Seifert 1981 foto Hana Hamplová.jpg
Narození a úmrtí
  • 23. 9. 1901 (Praha)
  • 10. 1. 1986 (Praha)
Památníky
Odkazy

„Vážený pane, potěšil jste mne velmi svým „Městem v slzách“. Je něco nesmírně čestného, mužného a teplého v těch básních, jako stisk teplé ruky ve tmě, když jsi vešel z mrazu do světnice. Stačíte jednou dojít mnohem, mnohem dál, než kam jsme dovedli dojít my. Váš F. X. Šalda.“ Četl podruhé, potřetí, a patrně i otci zámečníkovi a zbožné matce, aby jim učinil radost, protože věděl, že se ještě dost nesmířili s jeho odchodem z gymnázia. Chytil se péra, které zrovna bohatství nenosí.

Bylo mu jednadvacet, ulice ještě dýchaly pádem rakouské monarchie a vzruchem zrození československého státu, dne 28. října 1918. Tehdy mu poprvé otiskli první verše, které oslavovali stát, naději na sociální zlepšení života, jež vytryskly z ruské revoluce 1917. Hned v roce 1920 s přítelem K. Teigem inspirovali založení skupiny umělců, kteří si dali název „Devětsil“ (podle prvního jarního devětsilu, rašícího z bahna). Vydali „Revoluční sborník“ s formulací svého programu. Proletariát jim byl silou proměny světa k lidštější podobě, proto poezie této doby nese název - proletářská.

Do bouřlivého toku této poezie vběhla virtuozita Nezvalovy sbírky „Pantomima“ a vnukla poezii něžnější, poetičtější mluvu - což obdrželo název „poetismus“. Seifert žil revolučním rytmem času a od vzniku KSČ v roce 1921 pracoval v komunistickém vydavatelství a nakladatelství až do roku 1927. Řídil satirický týdeník „Sršatec“ a vypomáhal básníku S. K. Neumannovi, jehož ctil, ve vydávání jeho časopisů.

Jeho sbírka z roku 1925 „Na vlnách TSF“ o návštěvě Francie, je vlastně vykročením za poetistickou notou Nezvala. Francie jej okouzlila a inspirovala k překladům skvělé poetiky sbírek „Zavražděný básník“ a „Prsy Tiresiovy“ francouzského básníka G. Apollinaira. Z ruštiny mu ze srdce zanotoval rázný básník A. Blok, jehož poemu „Dvanáct“ rovněž přeložil.

Koncem 20. let se v Seifertově sbírce „Poštovní holub“ (1929) ozval písňový verš, čili jemu příznačně srozumitelný a poezií prodchnutý klidný verš. Byl to pro něho zlomový rok i politicky. Přidružil se ke komunistickým spisovatelům - Olbrachtovi, Neumannovi, Nezvalovi, Vančurovi, Malířové a Horovi, kteří odmítli radikalismus mladého vedení KSČ v čele se čtyřiatřicetiletým K. Gottwaldem. Byla to Stalinova politika „bolševického“, radikalismu, jež více škodila než prospívala.

Seifert zůstal provždy levicovým novinářem, zaměstnání si našel v Lidových novinách, v revue „Nová scéna“, „Právu lidu“, „Pestrých květech“, „Ranních novinách“ atd. Psal fejetony, kritiky, satiry, epigramy a samozřejmě verše. Za niternou sbírku „Jablko z klína“ (1933) a „Ruce Venušiny“ (1936) obdržel státní cenu.

Jeho verše nebyly pro nikoho rébusem, a proto se hodně četly a recitovaly. Silně se vyslovil ve sbírce „Osm dní“ (1937), když zemřel prezident T. G. Masaryk. A neméně silně, když ze strany Francie a Anglie přišla pro český národ zrada, když obě země porušily právní závazky a podepsaly bez přítomnosti ČSR Hitlerovi Mnichovskou smlouvu (29. 9. l938), tedy okupaci Sudet, kterou Hitler proměnil na likvidaci ČSR. Seifert na to odpověděl sbírkou s protihitlerovskou tonikou „Zhasněte světla“ (1938), ale cenzura ji zakázala. V okupaci mu ještě vyšli tři sbírky, jimiž připomněl národu trvalé národní hodnoty: „Vějíř B. Němcové“, verše o Praze „Světlem oděná“ (1940) a „Kamenný most“ (1944).

V roce 1945 vytryskla Seifertova jásavá oslava konce války ve verších „Přilba hlíny“. Do roku 1949 pracoval v odborářském čas. „Práce“, redigoval edici mladé poezie, aby se pak natrvalo věnoval jen literatuře. Ještě do roku 1950, kdy i jeho verše sektářsko-ideologicko-politickými měřítky pokáral L. Štoll, když vydal šest půvabných sbírek, jež vstoupily hluboko do srdce národa. Byly to sbírky „Píseň o Viktorce“, v níž padala voda času a ze splavu v babiččině údolí bylo slyšet nešťastný zpěv Viktorky, a také „Šel malíř chudě do světa“ o M. Alšovi.

V české poezii se strhla bitva s „tlustokožci“, kteří poezie uzavírali do rétoriky a tím z poezie vyháněli to, co činí báseň poezií. Básník Biebl tehdy srdnatě bránil verše Nezvala a Seiferta pro krásnou vroucnost poetické struny, pro jejich zpěv o prostých věcech života. V roce 1954 Seifert obdržel státní cenu za sbírku „Maminka“, která chytila národ za srdce.

Na 2. sjezdu čs. spisovatelů v roce 1956 mluvil Seifert o vězněných spisovatelích a požadoval nápravu stalinských křivd. Vyneslo mu to však desetileté nucené odmlčení. V 60. letech se jeho strofický verš zcela uvolnil do básně v próze. Ve sbírkách „Koncert na ostrově“ (1965), „Halleyova kometa“ (1967) a „Odlévání zvonů“ (1967) se ozvala vzpomínka a nostalgie. Seifert se stal národním umělcem, jímž byl úředně uznán v roce 1957, ale byl jím už dávno, bez úředního cejchu. Jeho verše vešly do čítanek, a tím mezi všechny lidi v české zemi.

V roce 1968, kdy se zmírnily metody vlády režimu a v zemi nastala demokratická obleva Dubčekova vedení KSČ, obdržel Seifert státní cenu a stanul v čele Svazu čs. spisovatelů. Louis Aragon a Roman Jakobson jej navrhli na udělení Nobelovy ceny. Pak mu ale v období normalizace, po vojenské intervenci armád Varšavské smlouvy, čili spíše SSSR do Československa, nevyšla deset roků žádná kniha. On však zůstal věrný demokracii a podepsal protestní provolání „Charty 77“. Knížky mu vycházely jenom v samizdatových vydavatelstvích, čili v zahraničí. V roce 1977 mu dovolili vydat sbírku „Morový sloup“ za podmínky, že se jeho podpis neobjeví pod protestním provoláním.

V roce 1984 mu však v zahraničí vydali půvabnou vzpomínkovou knihu „Všechny krásy světa“ a poslední sbírka doma mu vyšla v roce 1983 s názvem „Býti básníkem“. Po šestnácti letech od návrhu na Nobelovu cenu ji 11. října 1984, jako druhý Čech (1959 J. Heyrovský za polarografii), obdržel. Chápal ji jako ocenění vysoké úrovně české poezie 20. století. Převzali ji za nemocného otce dcera a syn. Zavzpomínal si tehdy na básnického druha V. Holana, kterého považoval za nejlepšího českého básníka.

Seifertův pohřeb v lednu 1986 se stal velkou, policií sledovanou, demonstrací za svobodu slova. Na hřbitově v Kralupech nad Vltavou, kde v dětství dlouho pobýval u babičky a dědy, našel i věčný odpočinek.