Jaroslav Vojta
.jpg)
Narození a úmrtí
- 27. 12. 1888 (Kutná Hora)
- 20. 4. 1970 (Praha)
Památníky
- Vojtova 770; PD, S. Nejdl 1988
- Pohřben na Olšanech
Odkazy
Když byl v roce 1915 u vojenského raportu, odvedli ho na frontu. Postavili ho na stráž, kde omdlel. Potom byl dlouho nemocný, zařadili ho tedy k lehčí službě. Vojta roli maroda sehrál tak přesvědčivě, že ho mohl s úspěchem z vojny vyreklamovat ředitel brněnského divadla Lacina. Hned mu svěřil v Mrštíkově Maryše roli Vávry. Vojta roli znal od dětství zpaměti. Hrával ji v Brně na stejném jevišti otec a on, čtrnáctiletý školák, byl na otce velmi hrdý, protože tátu všichni znali.
Odmalička byl u babičky Aloisie, protože mu maminka zemřela na herecké štaci v Rakovníku. Babička, ba po neštěstí i otec přísahali, že děti už půjdou k žádnému řemeslu. Volání rodu bylo silnější. Třebaže se Jaroslav začal u Porgesů učit knihtiskařem, divadlo v něm zůstalo. Otec tehdy hrál v pražském Švandově divadle a čekal angažmá v Národním divadle. Vzal si Jaroslava k sobě, aby ho poslal na průmyslovku. Do rodiny vstoupila smrtka podruhé. Dne 17. října 1906 spáchal otec ve třiačtyřiceti letech kvůli těžké nemoci sebevraždu.
Vojta, který se narodil na herecké štaci rodičů v Kutné Hoře, se vrátil k babičce. Všechny děti odešly babičce k divadlu a ona se bála, že ji opustí i vnuk, který jak mohl, byl v brněnském divadle. Naučil se řadu rolí. Snad ho ještě hřálo pohlazení paní Hany Kvapilové, když byl dítětem, proto se stalo, co se stát muselo. V osmnácti odešel na přímluvu hereček Brzkové a Beníškové, čili sester zemřelé matky, k režisérovi Budilovi do Plzně. Zahrál si v benefici příštího roku 1907 tátovu oblíbenou roli Vávry v Maryše.
Na štaci v Brandýse n. Orlicí hrál lešetínského kováře a náhodou byli v hledišti dva čeští muzikanti: houslový virtuóz F. Ondříček se svým přítelem, hudebním skladatelem Karlem Weisem. Weis byl doslova unesen Vojtovým hrdinou a napsal na Lešetínského kováře operu. O Vojtově herectví by se mohlo říci totéž, co o jeho otci napsal Želenský ve vzpomínkách: „Jako herec zůstává Vojta doposud nejvýraznější a nejsilnější individualitou českého venkova.“
Vojta projezdil s divadlem Čechy i Moravu, ale často se vracel do Brna. V roce 1912 dostal pozvání od režiséra Kvapila, aby zaskočil za nemocného herce Matějovského ve dvou rolích - v Jiráskově Husovi a Václavu IV. Ředitel Národního divadla Schmoranz ho tehdy ve své pracovně představil autoru A. Jiráskovi, což Vojta považoval za vyznamenání. V Brně si porozuměl s Jiřím Mahenem, v jehož „Uličce odvahy“ hrál v pražské Uranii a v Brně si zahrál v jeho Jánošíkovi.
Když gong času oznámil zrod ČSR, nabídl Vojtovi angažmá náročně svérázný režisér Hilar z Vinohradského divadla. Role Dona Diega v „Cidovi“ vynesla Vojtovi pochvalu kritika Jindřicha Vodáka. Leč třicetiletý herec neměl tehdy klidu k práci, protože nebydlel. Jednou zrána vlétl mezi herce ředitel a rozzlobeně se ptal, čí je to maringotka vedle divadla. V bouři smíchu se ke svému „bytu“ přiznal Vojta. Jeho bytovou nouzi vyřešil magistrát přidělením bytu u přísné majitelky domu, která měla na dveřích domu napsáno, že se v domě nesmí chovat žádné zvíře, protože kohout jednoho nájemníka kokrhal i v noci a musel rychle pryč. Kohout skončil na pekáči, ale ve chvíli, kdy se Vojta k půlnoci vrátil z divadla domů, ozval se kohout ze světlíku znovu. Vojtovi se paní domácí zželelo a vyznal se z hříchu.
Do Národního divadla Vojtu vzali 16. září 1925. Hilar ho obsadil do role Alfréda Doolittle v Pygmalionu. Vojta byl ještě plný dojmů z fascinujících výkonů ruských herců ve Vinohradském divadle i z toho, že obdržel stipendium do Francie a Itálie. Po deseti letech (1936) pražské Národní divadlo hrálo v Moskvě.
Vojtovo lidové herectví bodrého humoru našlo uplatnění v Lamačově němém filmu „Lucerna“ a v Kvapilově „Zlatém klíčku“. Pak přišla řada rolí ve filmu zvukovém. V divadle i ve filmu hrál faráře v „Zapadlých vlastencích“, Vávru v „Maryši“, Buška v „Našich furiantech“, Hordubala v Čapkově hře, atd. Po válce roku 1945 stál s herci Smolíkem, Peškem, Neumannem, Filipovským a dalšími na jevišti Stavovského divadla a obrovský potlesk jim děkoval za dokonalý herecký koncert v Drdově pohádce „Hrátky s čertem“, kde Vojta hrál loupežníka Sarku-Farku. Hra dosáhla osmdesáti repríz a Vojta se stal miláčkem diváků.
Generace laskavě parodují Vojtův hlas, ba přisuzují mu i smyšlenky různých vtipů, až se jednou rozlítil: „Nevím, proč právě já mám být pro taková alotria dobrý.“ To však nebylo zesměšňování, ale bezbřehá něha publika k herci tak prostému a lidskému, jakých bylo málo.