Josef Barák

Z Pražský pantheon
Přejít na: navigace, hledání
Český novinář, spisovatel, překladatel a organizátor společenského života. Redigoval v roce 1858 almanach "Máj", jimž do literatury vstoupila Nerudova generace. Tajemník Prozatímního divadla a divadla v Plzni. Vynikající řečník, zakladatel vlasteneckých spolků.
Josef Barak.jpg
Narození a úmrtí
  • 25. 1. 1833 (Praha)
  • 15. 11. 1883 (Praha)
Památníky
Odkazy

Málem by zahynul hlady, kdyby jej ve slovinském Ehrenhausenu u Mariboru na svých cestách za obchody nepotkal jeho přítel Jindřich Fugner, s nimž zakládal tělovýchovnou organizaci Sokol (1862). Baráka byl z Prahy soudně vyhoštěn německým pražským policejní ředitelem, Paumannem, který se jako čechožrout nepoučil z dějin, že národ nelze vyvrátit z kořenů, pokud se nezničí sám.

Barák ze Spálené ulice byl generačním druhem Nerudy a Hálka a s nimi vydával almanach "Máj", jimž se v roce 1858 do české literatura mladá generace. Byl to rozený organizátor, který sršel nápady, a skvělý řečník. Pro tyto vlastnosti se moc nedostal k literární tvorbě (vyšla jedna sbírka jeho veršů), ale řečník byl nevídaný. Byl jako dirigent orchetru, který umí zahrát na mnoho nástrojů. Když císař Franz Josef I. získal 24. 6. 1859 v bitvě u Solferina výprask v Itálii, okamžitě zjihla diktatura Bachovy vlády a císař vydáním tzv. "Říjnového diplomu" přislíbil ústavnost. Tehdy vlastenci nečekal pěvecký spolek Hlahol na úřední povolení a zapěl nad rakví Hanky a Šafaříka. A Barák? Ten zorganizoval hned na Žofíně zorganizoval český bál a Paumann jej zakázal. Takový zákaz si nedovolil před dvaceti roky (1841) ani policejní ředitel Muth, vzpomínal historik Tomek. Jenže Paumann si zákaz zdůvodnil "vědecky", že prý malé národy jsou odsouzeny k zániku a nevadilo mu, že protiřečí dějinám.

Barák absolvoval po piaristickém gymnáziu bez prostředků západní Evropu, pak krátce jak Neruda chodil na filosofii a jakmile se otevřela naděje na svobodu, jednal. Byl z nejodvážnějších, kdo za existenci národa byli hotovi existenci svou. Dům "Šmerhovských" ve Spálené ulici, kde měl otec domovnictví, byl v epicentru národního života. Vedle bydlel a bádal Purkyně, u něhož se scházeli vlastenci, v Linkově taneční škole se spřádaly mladé sny a Barák nechyběl vedle revolučního J. V. Friče, který sotva ušel trestu smrti za protirakouskou činnost v roce 1848, připravoval almanach "Lada Niola"(1855), první českou literární vlaštovku v Bachově diktatuře.

Zprvu krátce pracoval v německém listu Morgenpost a pak už je těžko spočítat, co všechno dělal. Stál u zrodu Hlaholu(1861), Umělecké besedy(1863), Sokola, Prozatímního divadla (1862), kde byl dramaturgem, Spolku žurnalistů, Ústřední matice školské (188O) atd. Jeho heslem se stalo: "Osvětou a prací k svobodě" a naplňoval je přebohatě. Vydával čas. "Svoboda", brožur, pomůcek k národní činnosti atd. Když mu policie zakázala čas. Svoboda,založil Pravdu a po zákazu Pravdy obnovil Svobodu. Svým satirickým Kukátkem rozčeřoval dusné poměry a když si Arbes v letech 1873-4 v českolipském vězení odpykával 14 měsíců za tiskové delikty, Barák se znovu vrátil za něj na místo odpovědného redaktora "Národních listů".

Vášnivá povaha, řekl by Arbes, která motorem vlastenectví poháněl obrození národa. Bázliví mudrovali za záclonami jistoty svého bytu, on vydával v edici "osvěta lidu" všelijaké pomůcky pro činnost vlastenců, čili psal přednášky, projevy,aby je vydal pro denní vlasteneckou činnost. Věčně psal proslovy, řečnil, organizoval, psal do novin a vymýšlel, takže se stal motorem národního hnutí. Barák byl populární i mezi dělnictvem, pro něž vydával "Dělnické listy".

V roce 1863, kdy v Polsku vybuchlo protiruské povstání, zajel do Krakova za reportáží, ale zatkli ho, uvěznili a vykázali ze země. Od 5. května 1869 do 15. září 1870 si v pražské Svatováclavské věznici odseděl všechny protirakouské a pročeské hříchy a když jej "z těžkého žaláře", jak zněl rozsudek, propouštěli, vítaly ho před Novoměstskou radnicí davy lidu, vyvolávaly "nezákonná" hesla, takže policie měla další práci. Za uvítání Baráka na svobodu zatkli 25 provinilců a soud jim "nadělil" podmíněné i nepodmíněné tresty.

V roce 1867 došlo k "Rakousko-Uherskému vyrovnání"(1867), čili vzniklo Rakousko-Uhersko. To pobouřilo Čechy k protestním lidovým táborům a Barák na nich mluvil a psal o nich. Policie zatýkala, rozháněla tábory a byl to znovu Barák, který připravil policii další starosti. Uspořádal pouť Čechů do Kostnice za památkou Jana Husa a Jeronýma Pražského, upálených z rozhodnutí katolického koncilu na hranicí.

Výčet jeho zásluh o znovuvzkříšení českého života je příliš dlouhý, než aby šel seřadit jak zástup vojáků. Jeho mladý obdivovatel, přítel a obhájce u soudů JUDr. Jan Podlipný (pozdější primátor Prahy a starosta Sokola) vydal sedm svazků Barákových statí a hlavně projevů.

Když se Barákova přítelkyně, herečka Otylie Sklenářová-Malá, loučila s první českou scénou v Prozatímním divadle verši E. Krásnohorské, Barák už postonával, ale přecjenom ještě připravil druhou pouť Čechů do Kostnice a sám v památném městě našich dějin řečnil a odhalil pamětní desky M. Janu Husovi a M. Jenymu Pražskému. Po návratu ulehl a 15. listopadu 1883 ve svém podnájmu v Opletalově ulici č. 926 zesnul. Dne 18. listopadu 1883 jej přátelé doprovázeli na Olšany a druhého dne při zahájení činohry Národního divadla Adámkovou "Salomenou", Otylii Sklenářové-Malé ukápla bolestná slza.