Josef Kajetán Tyl

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Český dramatik, prozaik a novinář. Založil ochotnické divadlo v klášteře „U Kajetánů“ na Malé Straně (1934). Dramaturg Stavovského divadla, vydavatel novin „Květy“ a „Pražský Posel“. Jeho početná dramata („Paličova dcera“, „Fidlovačka“, „Strakonický dudák“, „Jan Hus“, „Krvavý soud aneb Kutnohorští havíři“ aj.) a próza („Rozina Ruthardova“, „Poslední Čech“ aj.) jsou prodchnuty vlastenectvím a demokratismem. Autor české hymny „Kde domov můj“.
„Vždyť víte již odedávna, že mám svědomité, umělecky a mravně řízené divadlo za lepší školu národní, nežli hromadu pěkně sepsaných knih a sáhodlouhé řečnění. Divadlo je život a jde zas do života.“
— J. K. Tyl
Jan Vilímek - Josef Kajetán Tyl.jpg
Narození a úmrtí
  • 4. 2. 1808 (Kutná Hora)
  • 11. 7. 1956 (Plzeň)
Památníky
Odkazy

K této myšlence měl blízko snad už v roce 1831, kdy se vrátil do Prahy z kočování s německým divadlem. Na přímluvu příbuzného získal v Praze skrovné živobytí účetního ve vojenské kanceláři 28. pluku. Bylo mu dvaadvacet a posedlost divadlem, kterou v něm na gymnáziu v Hradci Králové přikrmil jeho učitel V. K. Klicpera, se rozmohla ještě víc. Vojenský erár, vášeň pro divadlo a češství v něm musely žít, chtě nechtě, pospolu jedenáct roků.

Jeho přítel Pichl vzpomínal, že ve svém fourierském úřadě měl kromě erárního nábytku ještě pod okénkem stolík. U něj potajmu psal příspěvky do Pospíšilova časopisu „Jindy a nyní“ a napsal tu své první drama podle Hankových Rukopisů „Výhoň dub“, jež se hrálo ve Stavovském divadle. Tyl pro vlastence organizoval večírky a v roce 1834 začal řídit časopis „Jindy a nyní“ (přejmenoval ho na „Květy“). Na Malé Straně u bratrů Arbeiterů v bývalém Kajetánském klášteře, založil v roce 1834 české divadlo (1834-37), k jehož zahájení napsal jednoaktovku. Hráli s ním generační vrstevníci Mácha, Sabina, Rubeš, Kaška, Šemerovi, Arbeiterovi, Kolár aj. V hledišti sedávali Palacký, Šafařík, Jungmann, Preslové a všichni, kteří zvedali český národ k sebevzkříšení.

V témže roce Tylovi ve Stavovském divadle uvedli lidovou frašku „Fidlovačka“, k níž napsal hudbu Škroup a dojemná píseň slepého houslisty Mareše zahrála na nejcitlivější strunu srdce Čechů. Basista Karel Strakatý píseň zpíval potom po celé české zemi a při vzniku ČSR v roce 1918 byla prohlášena za státní hymnu.

Tyl psal zprvu časopis „Květy“ sám, ale začas v nich zkoušel péro kde kdo, až se povídkami, úryvky z her, kritikami, úvahami a básněmi, jež podtrhly ducha češství, časopis stal mluvčím doby. V roce 1842 zůstal Tyl bez erárních příjmů a žilo se mu s rodinou nevalně. Neuhnul, vydržel, dál zvedal zdeptané české sebevědomí obrazy z českého života a jeho dějin. Ještě ve třicátých letech napsal hry Nalezenec, Masopust, novelu Rozina Ruthardova aj. Stal se v dějinách divadla pokračovatelem divadelní „Boudy“ v letech 1786-9 na Koňském trhu (Václavské náměstí), čili stal se pokračovatelem herce a spisovatele V. Tháma a jiných. Byl pokračovatelem dramatika N. Štěpánka a svého hradeckého učitele V. K. Klicpery.

Ve čtyřicátých letech český život prudce ožil. Tylovy „Květy“ byly tribunou početné mladé literární generace, do níž vplula romantická, vzdorná nota K. H. Máchy. Tyl byl neuvěřitelně činorodý - psal, režíroval, redigoval časopisy, organizoval první české bály, české besedy a tím na sebe upoutával oči policie. Ze sevřeného, hlídaného života Čechů, v době režimu císaře Františka I., vyrašil český národní život a Tyl vydal pro jeho společenský ruch knížku veršů „Pomněnky z roztěže“, pro divadelníky psal hry v edici „Česká Thalie“ (1837-41), pamatoval i na český život na venkově, pro nějž vydával „Sedlské noviny“, a když z Květů odešel, založil noviny „Pražský Posel“.

Rok 1844 byl jakoby rozhraním toho, co bylo a co přicházelo. Tyl vydal trochu sentimentálně utrápený román „Poslední Čech“, ale vzápětí si mohl přečíst odezvu mladé ráznější generace z péra mladého Havlíčka. Ten se vrátil z Ruska, kde poznal, že rusofilství slepě uctívá Rusko i s carem, který utlačuje prostého člověka, stejně jako císař v Rakousku. „Přišel čas,“ napsal až bolestně otevřeně, „aby nám české vlastenčení konečně přešlo z úst do rukou.“ Byla to výzva k činu. Tyla to samozřejmě zabolelo. Ale podali si časem s Havlíčkem ruku. V pětiletí 1845-49 Tyl napsal svá nejznámější dramata: „Paní Marjánka, matka pluku“, „Paličova dcera“, „Tvrdohlavá žena“ aj.

Byl předvečer revoluce 1848. Dne 11. března 1848 se zvedla česká revoluční vlna ustavením tzv. Svatováclavského výboru, který otevřel cestu dalším událostem. Češi vyrukovali s národními požadavky na Kroměřížském sněmu, na němž byl Tyl poslancem vedle Palackého, Riegera, Havlíčka a dalších. Při jednání sněmu, jež nevěstilo nic dobrého pro českou věc, psal své historické drama „Krvavé křtiny“. To byl symbol následného rozehnání Kroměřížského sněmu vojskem a útlaku, který monarchie Čechům přichystala. V tom čase Tyl napsal další přímo provokativní drama „Jan Hus“, jež symbolizovalo „upálení“ českých národních nadějí. Obě hry měly obrovský úspěch, jenže mladý císař Franz Josef I. s hr. Schwarzenbergem a ministrem Bachem zaťali absolutistickou sekeru do českých nadějí, uvězněním „provinilců“ a zatlačením vedení českého národa do soukromí nebo emigrace.

Tyl odjel s divadlem na venkov, Havlíčka odvezli do brixenského vyhnanství a závěrečná kapitola obou koryfejů českého obrozeneckého hnutí nabyla truchlivého finále. Tyl hrál po českých dědinkách a městečkách, jež ztěžka udržela divadlo při životě. Rodina se dostala do těžké situace. Nebylo doslova ani na chléb. Posledním výdechem vlastenecké i lidské energie Tyla byl 22. duben 1856. Z posledních sil sehrál v Budějovicích hru o svém životě „Chudý kejklíř“. Dne 11. června 1856 v Plzni krátce po stejném osudu K. Havlíčka Borovského zemřel. Plzeňský pohřeb se stal tichou demonstrací českého národa a lidé zpívali jeho „Kde domov můj“, jehož text si v refrénu doplnili: „Na vavřínu spočíváš/v klidném lůně věrné matky,/zem posvátná domov tvůj!“