Josef Lada

Z Pražský pantheon
Verze z 11. 4. 2020, 21:05, kterou vytvořil Tomáš Gardelka (diskuse | příspěvky)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Český malíř. V záplavě moderny promluvil poeticky prostě a navázal na lidovost M. Alše. Uplatnil se v ilustraci, plakátech, scénografii, exlibris atd. Z díla: ilustrace k „Osudům dobrého vojáka Švejka“, dětské knížky „Moje abeceda“, „Kocour Mikeš“, „Bubáci a hastrmani“.
„Tenhle muž zachází s formou stejně svobodně jako já.“
— Pablo Picasso o Ladovi
Josef Lada 1940.png
Narození a úmrtí
  • 17. 12. 1887 (Hrusice u Senohrab)
  • 14. 12. 1957 (Praha)
Památníky
  • Ladova 1; PD s bystou, Z. Šejnost
  • Pohřben na Olšanských hřbitovech
Odkazy

Všestranný estét V. V. Štech o Ladovi usoudil, že: „Je z těch velkých, které osud vyvolil, aby nám představovali a tvarem zjevovali jinak skrytou duši lidu.“ Zdá se, že jeho štětec vybíral ze světa jenom to féerické, pohádkovité. Jakoby oběma rukama, jimiž bravurně vládl štětci, objal předmět a vyjmul z něj to podstatné. Zůstal v něm dětský svět rodných Hrusic a zůstal v něm natrvalo.

Rodina ševce byla početná. Denně se naň z tatínkova regálu šklebily roztodivně rozšlápnuté boty, jež sousedé otci nosili k opravě. Každá byla jiná, směšná a pohádkovitá. Otec vytušil v Jozífkovi jeho dvojí svět, ten viděný a ten pohádkový. Kudypak s ním do učení, inu tam, kde se míchají barvy, chodí se na štaflích a dělají se barvy načechraně, jako krocanovo čepejří. Ale umývat špínu zdí a míchat barvu, to pro Josefa bylo fádní a samá dřina. Odešel ke knihkupeckému řemeslu, kde viděl spoustu obrázků na obálkách i uvnitř knížek. Dostala se mu do rukou spousta obrázků opravdických malířů a pěkného vyprávění, a tak se učil aniž věděl. Pěkná slova, tvary a barvy obrázků. Rodila se v něm slovesná i malířská kultura.

Jenom rok zkusil studium na Uměleckoprůmyslové škole, ale pro něj to byla svěrací kazajka stejně jako Akademie pro Alše. Zůstal samoukem a nejbližšími malíři mu byli A. Kašpar, Švabinský, Kysela a Brunner. Listoval v časopisech zvučných jmen jakými byl Simplicissimus a Jugend, přitahovala jej secesní kresba. Už roku 1904 si chudý učeň vydělal za kresbičku první dvacetikorunu. Jeho ojedinělá tvarová mluva, jejímž základem byla souvislá linka a moderní plošnost se ustálovala.

V roce 1906 nastoupil tvrdou kreslířskou cestu po novinách a v množství požadavků, jež se mu seběhly, obdržel zakázku na ilustraci „Pohádky o Honzíčkovi a zlatovlasé Isole“ od J. Havlíčka. Rok 1907 byl už pro něj památný, protože v kavárně „Unionce“ na Perštýně se potkal se dvěma bouřlivými štamgasty, Haškem a Kudějem. Ti bořitelé starého a vyznavači nestřídmé fantazie mu byli sympatičtí svým smyslem pro parodii. Hašek našel v Ladovi spolehlivého přítele, u něhož v Dittrichově ulici č. 6 byl častým nocležníkem.

Lada chrlil figurky nejrůznějších typů a zasazoval je do reje fiktivního světa, takže vyvolávaly úsměv a pohodu. Posílal obrázky do „Humoristických listů“, „Švandy dudáka“, „Rašple“, ba i vídeňský časopis „Die Muskete“ mu v roce 1908 otiskl několik kreseb. Trvalou obživu mu přinesla až redakce časopisu „Karikatura“ a „Humoristické listy“. Závan legrační pravdy naň vyčouhl v roce 1911, kdy se svými štamgasty říčně tleskal Haškovu volebnímu projevu vlastní „Strany mírného pokroku v mezích zákona“. Hašek jako lídr své strany získal všech dvacet hlasů svých přátel, a to na věčné časy. Nepodařilo se jim rozbít Rakousko-Uhersko, ale nadělali mu hodně povyku, který se dostal alespoň pod kůži úřední vážnosti, kterou v hospodách hlídali úlisní Bretschneiderové.

V opivněném čase vyšla Ladovi první ilustrovaná knížka „Moje abeceda“, kterou se stal klasikem mnoha generací dětských čtenářů. Doprovodil kresbičkami i Haškovo povídání pro děti „Kalamajka“ a celou řadu jeho humoresek. Po válce kreslil Lada nejčastěji do „Šibeniček“. Potom se mu podařilo zabydlet se na dvacet roků v nedělní příloze deníku „České slovo“ - „Kvítko z čertovy zahrádky“.

Tehdy se s Haškem dohodli, že doprovodí svými obrázky nějaké jeho vyprávění o směšné figurce „blbce u kumpanie“, jak si to Hašek poznamenal před válkou na papírek a po válce papírek našel. Zásluhou malíře Panušky se z Prahy vytratil pod hrad Lipnice, a pak jenom Ladovi posílal stránky vyprávění, aby si Lada k nim vymyslel obrázky. Hašek psal lehce a načisto a Lada mu k tomu lehce a načisto nakreslil 135 obrázků. Tak vznikaly „Osudy dobrého vojáka Švejka“ a Ladova podoba žoviálního dobráka. Dlaň zapadla do dlaně a Švejk vyšel do světa v Ladově kabátě. Díla spisovatele a malíře splynula v jedno.

V roce 1927 se Lada na třicet roků zabydlel v Podskalí a v tom zátiší staropražských figurek vznikaly i Ladovy jevištní inscenace. Nejdřív pro spolek ševců vypravil scénicky hru „Na Valdštejnské šachtě“ a potom se přihlásilo ještě devatenáct žadatelů o scénografii. Pro Tylova „Strakonického dudáka“, Blodkovu operu „V studni“, Smetanovu „Prodanou nevěstu“, to všechno v Národním divadle. A rovněž maloval pro film.

Nejvíc obrázků nakreslil pro knižní ilustrace, kterých za celý život napočítal na 10 913. Když se přičtou další kresby, vyroste počet na 15 tisíc. Vyprovodil svým malovaným humorem i jadrnou ironii Havlíčkova „Křtu sv. Vladimíra“ a řadu jiných klasických děl. Lada uměl nejen úsporně a mistrně kreslit, ale i poeticky vyprávět o svých Hrusicích, a tak učinil ze svého rodiště pohádkovou říši. Po své úspěšné knížce „Moje abeceda“ vydal v roce 1917 „Veselý přírodopis“, „O Mikešovi“, „Bubáci a hastrmani“, „Erbenova národní říkadla“ atd.

Představitel českého kubismu E. Filla o Ladovi napsal: „Jako měli naši otcové a generace Národního divadla svého Alše, má dnešek svého Ladu.“