Leoš Janáček

Z Pražský pantheon
Verze z 15. 9. 2019, 11:22, kterou vytvořil pantheon>Petronelle
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

3.7.1854 Hukvaldy

1.8.1928 Ostrava

Pohřben v Hukvaldech


Bysta, Z.Kybas 1984

Karlovo náměstí 3


Český tvůrce moderní hudby.Uznání dosáhl operou Její pastorkyňa v roce 1916.Opery:Kaťa Kabanova,Výlety pana Broučka,Příhody lišky Bystroušky aj.Komorní a symfonické skladby:Lašské tance,Taras Bulba,Symfonieta,Moravské tance.Skládal kantáty,oratoria:Glagolská mše,Amarus,Věčné evangelium.Sbory:Kantor Halfar,Maryčka Magdonova, 70 tisíc.Vokální cykly:Zápisník zmizelého,Řikadla.Teorie:Úplná nauka o harmonii.


"Celou duší lnu k těm naším chaloupkám,k těm lesům,ke všemu pod Hukvaldy.Jestli jsem ve světě něčím,připisuji to vždy krásám a životu naší obce." Leoš Janáček


Na pražské varhanické škole si dvacetiletý Janáček v roce 1874 s řed.Skuherským domluvil,že si zkrátí 3 roky studia na jeden rok.Při- jel s hrstkou peněz v kapse,proto si našel skrové bydlení v nevytápěné místnůstce,do níž mu redaktor "Časopisu pro reformovanou hudbu" za jeho článečky půjčil klavír.Jenže Janáček napsal nečesanou kritiku na Skuher- ského varhanmí koncert a málem by bez přímluvy pěvce Lukese ze školy vy- padl.

Bůhví po kom měl tu přímočarost,ale jeho sebevědomí mu zřejmě naro- stlo ze skutečné znalosti hudby.Odmala v ní žil doma v Hukvaldech,protože otec vyučoval hudbě,měl kapelu i sbor,celé Podhukvaldí znělo jeho muzikou. Otcovým žákem byl i slezský skladatel Pavel Křižkovský,který řídil sbor klášterního kůru v Brně a kapelnický mistr svěřil Leoše v jedenáctii Kříž- kovskému,aby se přiučil a když vyspěl přeskročil ženský diskant a "vyzpí- val" se do věku,kdy mu zhrubl hlas,svěřoval mu Křižkovský taktovku.

Na učitelský ústav přišel hudebně připraven a po absovování zůstal v ústavu jako učitel.Musel si však pro učitelské místo udělat státní zkouš- na u ředitele Skuherského na pražské varhanické škole.A tu mu plán nevyšel a Janáček dělal státnici až po dvou letech.

V Brně nebyl nějaký hudební ruch,ba dalo by se říci,že teprve klíčil. Janáček si k vyučování na učitelském ústavu vzal na starost Křížkovského klášterní sbor a Řemeslnická beseda Svatopluk mu svěřila rovněž svůj or-. chestr.Na to učinil základní krok: založil brněnskou filharmonii.Jeho hu- debním vzorem byl Dvořák,jehož ctil pro lidovou intonaci hudby.Jenže Janá- ček,vyrostlý pod Hukvaldama,slyšel od dětství zpívat písničky v nářečí, v intonaci mluvy a upravoval pro sbor hodně původních krajových písní.Ale nejen řeč byla jiná,i šum hukvaldských lesů byl jiný a od školy vběhl do kopce k hradu a slyšel hudbu ptactva,troubení jelenů,vytí vlků,prostě hudbu rodného kraje.

Oceňoval Dvořákovi slovanství a v zněmčelém Brně se Janáčkovi znáso- bovalo.Proto Janáček byl předsedou brněnského "Kroužku ruského jazyka" a Bezručova sestra Olga jednatelkou.Češi v Brně cítili slovanství hlouběji než Praha právě o to německé obklíčení.

V roce 1887 se Janáček zahleděl do díla J.Zeyera a odvážil se na bás- níkovy verše napsat operu "Šárka".Zeyer se tak rozhořčil,že zakázal operu uvádět.Janáčkovi se schylovalo k pětadvacítce a byl z toho rozčarován.Už podobný experiment neučinil,ale o to se bedlivěji přimkl k Moravě a zapo- slouchal se programově do svého kraje.Znal kdejakou marovskou lidovou pí- seň,báseň a to všechno mu utvářelo poněkud jinou muziku,která neměla kon- venční klasickou uměřenost,ale bouřily v ní emotivní výkřiky žalu,radosti, intonace mluvy,zpěvu ptactva,prostě vše,čím žil od dětství.

Byla to hudba jeho kraje,vzdálena uchu klasické konvence Čech.Byla emotivní,nepochopitelnou směsicí výkřiků,šumu,žalu i radosti.Janáček vybo- čoval z návyků hudebního ucha,odchovaného klasikou.Jakoby přetavil rudu moravského života s přísadama Podhukvaldí.Vytavil nové hudební kvality. Velmi poctivě k tomu studoval dějiny hudby,její teorii a hlavně moravskou lidovou píseň,o níž hodně psal.Skicoval si ptačí trylky,intonaci řeči,i bzukot a šum lesů.Poznal však,že mu schází vědomosti z hudební teorie a odjel na rok do zahraničí na její studium.Janáčkovy články o harmonii jsou proto logické,zasvěcené a analýza lidové písně a poesie,o nichž hodně psal byly opravdu fundované.Napsal dlouhou předmluvu k Bartošově objemné knize o moravských národních písních.

Hudba měla své obecenstvo a obecenstvo svou hudbu, v níž dominovala klasická operní i symfonická láskyplná a melodická harmonie a něha.Janá- čkův hudební výraz byl velkým skokem od kalofonie (libozvuk) ke kakofonii (nelibozvuk),než aby mu bylo uvěřeno.

Typicky janáčkovsky promluvil v opeře "Její pastorkyňa" (1894-1903). Pracoval na ni deset roků pod vlivem náhlé smrti své hudebně nadané jedna- dvacetileté dcerky Zdeňky.Pukalo mu srdce žalem a krutostí osudu.Operu uvedl v Brně a lidé mu neporozuměli.Až po dvanácti letech v roce 1916 si operu upravil šéfdirigent pražského Národního divadla Karel Kovařovič.Ope- ra Její pastorkyňa vyrazila za hranice a odsud zpátky domů,posvěcena glo- riolou moderní hudby.Češi rádi napodobují cizinu a tak Janáček zdomácněl. Jakoby ožil,zkomponoval za krátký čas svou největší symfonii "Taras Bulba", jež mu byla symbolem,že "nenajdou se na světě ty ohně,muka,jež by zničily síly ruského lidu".To byl výkřik k českému národu,aby si vážil více i sám sebe.Další operu "Osud"(1903-4) poslal Janáček Vinohradskému divadlu,jež neodpovědělo a po pěti letech musel žádat o vrácení.Básník Viktor Dyk měl stejně kritické hledí na českou národní povahu a proto Janáčkovi napsal libreto podle Čechových "Výletů pana Broučka"(1908-17)",jež zesměšňovaly tupé maloměšťáctví českých bařtipánů.Pro operu"Kaťa Kabanová" (1919-21) si Janáček napsal libreto podle Ostrovského dramatu "Bouře" sám.Zadunělo v ní osudovostí,zhrzenou láskou ženy,jež ukončila život skokem do vln široké Volhy.Nejvíc upoutala jeho opera na povídku Rudolfa Těsnohlídka "Příběhy lišky Bystroušky"(1922-23).Bylo v ní Pohukvaldí,kde v dětství běhával le- sem do hory a všechno přímo šumělo plachýn tajemstvím.Zvířátka i lidé mlu- ví nenapodobitelnou tajemnou řečí.

K opeře "Věc Makropulos"(1924-6) si Janáček upravil text K.Čapka,pro- tože se mu zřejmě zamlouvalo drama kletby životního osudu a vykoupení.Po- kusil se v ní o zesílení dramatu mužským sborem,který zpíval přímo v hle- dišti.Podle vyprávění o nelidském přítmí Dostojevského prožívání vyhnan- ství na Sibiř napsal svou poslední operu "Z mrtvého domu"(1927-8).

Plné dramatu jsou i Janáčkovy sbory,především na Bezručovy verše "Kantor Halfar","Maryčka Magdonova","70 000".Byť se krajané dlouho ke sbo- rům neznali,pod taktovkou Ferdinanda Váchy Pěveckého sdružení moravských učitelů jim porozuměli.Dramatem i něhou dýchají oratoria (Amarus,Glagolská mše) a neméně vokální,symfonická a komorní hudba (Šumařovo dítě,Balada blanická).

Dodnes rozechvívají posluchače slavnostností fanfáry Janáčkovy "Sym- foniety",jejiž inspiraci našel v hlasu trubky z kasáren v Písku.Napsal ji v roce 1926 pro VII.Všesokolský slet,kdy ji na pražském stadioně dirigo- val V.Tallich.Po válce Janáčkův temperament zesiloval a jíhl až do lyrické touhy "Kreutzerovy sonáty",smyčcového kvarteta "Chvíle důvěrné",do sextetu "Mládí" či klavírního "Cocertina","Capriccia" a posledního smyčcového kvar- teta "Chvíle důvěrné",v němž Janáček zalistoval v klidnějších letech svého života.

Česká hudba dala světu průkopníka moderní hudební kultury.