Josef Václav Myslbek
„Nedělejte žádné styly, dělejte přírodu a styl se vám dostaví. Udělejte na panáka deset faldů, pak jich devět vyhoďte a ten jeden vám to musí říct za všechny.“— J. V. Myslbek svým žákům
Narození a úmrtí
- 20. 6. 1848 (Praha)
- 2. 6. 1922 (Praha)
Památníky
- Smetanovo nábřeží 205/22; Bysta se šesti portréty na patce, J. V. Myslbek, uspořádal L. Kofránek 1948
- Pohřben na Vyšehradě
Odkazy
Český mecenáš arch. Hlávka věděl, že nikdo Myslbeka nepřinutí, aby vytvořil autoportrét. Byl příliš pokorný a skromný. Musel jít naň odlesa. Prostě si u sochaře pro sebe jeho portrét objednal. Ještěže tak, protože nebýt této Hlávkovy objednávky z roku 1903, nebylo by možno zbudovat mu po pětačtyřiceti letech památníček. Busta posloužila sochaři Kofránkovi, aby ten památníček originálně vytvořil z Myslbekovy busty, na jejíž patce jsou reliéfy Myslbekových nejmilejších lidí: zleva internisty a spisovatele Thomayera s Vrchlickým, zprava dr. J. Stupeckého a arch. Jana Zeyera a uprostřed Myslbekovy matky a choti. A to je symbol Myslbekova názoru, že největšími učiteli umění jsou „srdce a duše“.
V dětství jeho otci, malíři pokojů, kdosi doporučil, aby synka poslal do sochařské dílny mistra T. Seidana. Šli tam s kamarádem Peckou, později jedním ze zakladatelů české sociální demokracie. Po dvou letech si jej povšiml velký sochařský V. Levý, po něm malíř prof. Trenkwald na pražské Akademii. Čekalo se kdo po smrti mistra empíru Václava Prachnera zaplní vývojovou mezeru v českém sochařství. Myslbek jako chlapec často běhal na Malostranský hřbitov a obdivoval Prachnerova klečícího biskupa Thuna, který jej inspiroval tematicky k realistické námětové replice klečícího arcibiskupa Schwarzenberga v katedrále sv. Víta.
Po vystudování pražské Akademie se mladý sochař vydal do Německa a pomáhal rok v ateliéru drážďanského sochaře Arnošta Hahnela, kumštýře, který je autorem sousoší Karla IV., jež stojí od roku 1848, kdy bylo 500. výročí Karlovy univerzity na Křižovnickém náměstí u Karlova mostu. Myslbek zkoušel klasické i neorenesanční tvarosloví a dopracoval se osobitého rukopisu svého „srdce a duše“. V osmačtyřiceti, od roku 1896, začal učit na pražské Akademii a žákům zdůrazňoval: „Nedělejte žádné styly, dělejte přírodu a styl se vám dostaví.“ Chodíval od jednoho studenta ke druhému, uvažoval a zatímco posuzoval práci jednoho, jiní mu za zády bafali z doutníku, který si odložil. A pak znovu jasná, přesná a srozumitelná rada: „Udělejte na panáka deset faldů, pak jich devět vyhoďte a ten jeden vám to musí povědět za všechny.“ Je srozumitelná definice realismu v umění.
K vlastnímu stylu se chodívá dlouhými chodníčky a Myslbek nebyl vyjímkou. V půli sedmdesátých let, kdy česká společnost hořela vírou v pravost Hankou „nalezených“ rukopisů. Myslbek překvapil jejich sochařskou apoteózou v sousoších „Záboj a Slavoj“, „Přemysl a Libuše“, „Lumír a Píseň“ a „Ctirad a Šárka“. Z Myslbekova bájesloví se prodírala mánesovsky krásná linie reality. Sousoší stávalo až do 2. světové války po obou stranách Palackého mostu, ale válka je poškodila a jejich zbytky byla zrestaurovány a přeneseny na Vyšehrad.
Sochař Kofránek později označil za Myslbekovo nejvýraznější dílo plastiku „Oddanost“ (1884 pro vídeňský parlament), „Krucifix“ pro náhrobek Ringhofferů v Kamenici, funerální plastiku Stupeckých na Olšanech a pomník „kardinála B. Schwarzenberga“ v katedrále sv. Víta. Myslbek byl jako umělec generace Národního divadla spolutvůrcem jeho výzdoby. Přítel Hynais si jej tehdy zportrétoval v jedné z postav na oponu. Myslbek je tvůrcem interiérových plastik alegorie „Drama“, „Hudba“ a portrétů „B. Smetany“ a „J. J. Kolára“.
Myslbek byl skvělý portrétista a vytvořil řadu vynikajících fiktivních či skutečných portrétů: K. H. Máchy, J. Žižky, mecenáše V. Lanny, F. L. Riegra, F. Palackého, sv. Prokopa, Ludmily, Anežky a Vojtěcha aj.
Václavské náměstí vznikem Národního muzea dostalo novou podobu a pražský purkmistr Skramník navrhl, aby se vyhlásila sbírka na pomník sv. Václava. Uprostřed náměstí stála až do roku 1879 plastika sv. Václava na koni od barokního sochaře J. J. Bendla (1619-80), která se hodila spíše do intimnějšího prostředí Vyšehradu. Na nový pomník úměrný velikosti náměstí byla vyhlášena soutěž v roce 1894, kterou vyhráli Myslbek s arch. A. Dryákem.
Sv. Václav měl podle tvůrce Národního muzea arch. Schulze stát na muzejní rampě, ale vlivný mecenáš Hlávka, který věnoval na pomník 30 tisíc zl., prosadil osamostatnění pomníku na horním konci Václavského náměstí. Praha pomník odhalila v srpnu 1913. Nebyl ještě zdaleka hotov, jenže to už byla i záležitost cti Pražanů, Čechů, aby pomník stál co nejdříve. Myslbek tvaroval čtyři svaté: „sv. Prokopa“ a později vznikly plastiky „sv. Ludmily“, „Vojtěcha“ a „Ivana“, který byl po delším čase nahrazen Anežkou Českou. Myslbek by nezvládl tak mohutnou práci sám. Pomáhali mu jeho žáci.
Mohutná plastika uprostřed Prahy prohloubila k Myslbekovi úctu, takže jej všichni titulovali „Mistře“. Myslbek odpovídal: „Nejsem žádný mistr, mistr byl Michelangelo, Donatello, Luca della Robbia, já jsem jen obyčejný kamnář.“ Ať tak či onak, Myslbek byl tvůrcem českého sochařského realismu, z něhož se zrodila tradice českého moderního sochařství.
Trojice českých umělců - J. Vrchlický, A. Dvořák a „otec české novodobé plastiky“ J. V. Myslbek byli jmenováni doživotními členy rakouské panské sněmovny.
