Karel Havlíček Borovský

Z Pražský pantheon
Přejít na: navigace, hledání
Český novinář a spisovatel. Jeden z předních vůdců boje za česká a slovanská národní práva v letech 1847-1851. Vydával Národní noviny, Slovan,knižně vydal "Cesta do Ruska", "Epištoly kutnohorské", "Křest sv. Vladimíra", Tyrolské elegie" a "Král Lávra". Deportován do vyhnanství v Brixenu.
„...vy všichni učení vůdcové národa, učte všade, že není svoboda bezúzdnost, rozvázanost, že není libovolné rušení práv, okrádání jiných, lenošení, bouření atd., ať se zamezí všechen nepořádek, ať se odvrátí od všeho neštěstí.“
— Karel Havlíček Borovský v "České včele" po zrušení cenzury 15. 3. 1848
Jan Vilímek - Karel Havlíček Borovský.jpg
Narození a úmrtí
  • 31. 10. 1821 (Borová u Přibyslavi)
  • 29. 7. 1856 (Praha)
Památníky
Odkazy


Vyhrál všechny soudní pře, ba i tu poslední 17.listopadu 1851,v níž ho obvinili z trestních přestupků ve dvou článcích v kutnohorském "Slovanu": "Správa záležitostí obecních" a "Proč jsem občanem".Hájil jej před sou- dem v Kutné Hoře JUDr.A.Frič,jeden z předních českých politiků roku 1848. Když vyšel s osvobozujícím rozsudkem ze soudní budovy,lidé ho zvedli na ramena a provolávali mu slávu. "To by museli odsoudit celý český národ",vy- křikl někdo z davu.Večer v rozhivoru mezi přáteli Havlíček řekl, že mu to asi brzo spočítají.

Neuběhl měsíc a policie si pro něj přišla ve dvě hodiny v noci k rodičům do Německého Brodu. Musel nastoupit,práskli do spřežení a uháněli šest dní a nocí až jej vysadili do zimomřivého jitra městečka Bressanone (německy Brixen) na italských severních útesích Alp.Na samotě městečka mu vyhradili dům a nesměl se stykat s obyvatelstvem.Jen co si srovnal věci, napsal Palackému dopis: "..praveno mi,abych si poroučel,čeho se mi zachce." JUDr.Pinkasovi z Kampy sdělil,že mu stanovili apanáž 40 zl.ročně,ale drahota ve městě si vyžaduje až 1000 zl.Úřední retorika a předstíraná ohleduplnost zastírala fakt, že únos do Brixenu byl protiprávní.

Ministr JUDr.Bach,který akcí zařídil,si byl jako právník vědom protiprávnost Havlíčkova únosu,protože ten nebyl k ničemu podobnému odsouzen. Havlíčka znal osobně z mnoha jednání s nim o jeho novinách.Bach si byl zároveň vědom,že má v hrsti nejschopnějšího a nebojácného nvináře a tím nebezpečného odpůrce.

Německobrodský rodák přijel po gymnasiu do Prahy začátkem 40.let na studia v alumnátu,čili v kněžském semináři.Studium mělo výhodu v tom,že bylo zdarma,nevýhodu,že tu žádné volnomyšlenkářství neplatilo,ale jen a jen poslušnost a víra.Psal si aforismy a jedním se trefil do představitele semináře ředitele Dr.Antonína Rosta:

"Pročpak nosí mnišské cechy/ na klobouku velké střechy/ jako praeses Antonín/ Rádi mají v mozku stín."

Rost napsal návrh na vyloučení ze semináře a Havlíček odjel domu a záhy odjel do Prahy.Tam vysedával v klementinské knihovně nad fascikly a studoval.Povšiml si ho ředitel knihovny Šafařík a doporučil mu místo v Moskvě v rodině svého přítele prof.Ševyreva.Půldruhého roku tu poznával Rusko a zjistil,že je car ovládá stejně tvrdě jako císař Rakousko.Obě monarchie jsou "žalářem národů".

Havlíček si domů nesl na 90 epigramů a plné sešitky poznámek o životě na Rusi.Loyálnímu vědci Ševyrovovi nemusel moc vysvětlovat,jen srdečně poděkovat. Dva měsíce pobyl v Polsku,než se přivítal s rodiči.Zřejmě syna dobře znali a nechali jej celý rok doma,kde pilně studoval,psal a když přjel do Prahy ,přivezl sebou knížečku "Obrazy z Rus",v níž zacloumal rusofilům osrdím. V podstatě mu byl car v Rusku stejně "ohleduplný" ke svým poddaným národům jako císař v Rakousku.

Zpodzima 1845 se rozčeřila hladina literárních polemik. Hlásila se nová generace,ráznější,ctižádostivější a Havlíček rozčeřil polemiku upřímnou,ale tvrdou kritikou Tylova románu "Poslední Čech",jemuž vytkl sentimentalitu,ufňukanost.Nebylo to zrovna taktní,ale pravda času žádala už více a realističtějšího.Vstupovalo mládí bez iluzí a předsudků.Havlíček nahlas naznačoval,že nad právem národa se nefňuká,právo se žádá a že je načase,"aby nám naše vlastenčení přešlo z úst do rukou",

Bylo to bojovné a nesmlouvavé,jenže jak se odpovídá na útisk,který duchovní moc katolíků ruku v ruce s vládní mocí Habsburků uplatňují a "ubohé národy rdousí" (Jungmann). Nic než pravdu v umění a literatuře, ale pravdu řečenu vysoce umělecky říkal Havlíček stejně jako před nim literát a právník Chmelenský,tvůrce textu první české Škroupovy opery "Dráteník".

Od 1.ledna 1846 Havlíčkovi svěřili řízení redakce "Pražských novin" a jejich přílohy "Včela",jež řídil do března 1848,kdy Vídeň zvichřily revoluční bouře,padla censura a byla vyhlášena konstituce.Ohlas Vídně se rozvlnil i v Praze na schůzi občanů ve Svatováclavských lázních pod Dobytčím trhem (Karlovo náměstí).A 5.dubna začal Havlíček vydávat své "Národní noviny" (5.4.1848 - 22.4.1849) a zanedlouho i jejich přílohou "Šotek".

Byl stoupencem Palackého a jeho myšlenky austroslavismus,čili žádal rovnoprávnost slovanských národů pod křídly monarchie.

Po sedmi měsících byl na Žofín svolán za Palackého předsednictví Slovanský sjezd a také byl ustaven Národní výbor.Havlíček se účastnil Říšského sněmu,který musel z revoluční Vídni uprchnout do Kroměříže (22.11. 1848 - 7.3.1849).Tam zasedl do poslanecké lavice i Havlíček.Tehdy vytiskl Palackého odmítnutí německého pozvání na Frankfurstský sněm,v němž český historik Němcům odpověděl,že historická práva Čechů jsou stejná jako práva německá,tudiž pozvání do Frankfurtu nepřijal.

Havlíčkovy noviny se doslova staly dějinami současnosti.V nich zveřejňoval všechno podstatné,co souviselo s bojem Čechů za národní práva. Jneže české naděje z Kroměřížského sněmu brutálně ukončil osmnáctiletý Franz Josef I. tím,že sněmování rozehnal vojskem.Potom vyhlásil svou,tzv."oktrojovanou ústavu" (4.3.1849),kterou obnovil svou absolutní císařskou moc.

Havlíčkovi zakázali 19.1.1849 vydávat Národní noviny,v nichž Palacký zveřejnil článek "O centralizaci a národní rovnoprávnosti a uspořádání Rakouska jako národní federace".Doslova Havlíčka z Prahy vyhnán a on odešel do Kutné Hory.Vymohl si vydávání čas. Slovan.Oblíčenúředními hlídači i městskými radními pobouřil místní úřady knižním vydáním protiklerikálních článků "Epištoly kutnohorské".Palacký mu poradil,aby shrnul své články z Národních novin do knížky,protože si byl vědom,že Havlíčkovy články jsou dokumentem pravdy času,čili dějinami Čechů.Havlíček knížku nazval "Duch Národních novin".Posmutněle Palackému oznamoval: "..každý týden mi jednou konfiskují číslo,denunciace zde panuje až k ošklivosti...".

Když na Havlíčka jinak nemohli,vydaly úřady dodatek k císařovu nařízení o tisku a podle něho mu "Slovana" zastavili (červenec 1851).

V roce 1852 do Prahy z Tyrol někdo propašoval a v opisech šířil Havlíčkovy "Tyrolské elegie",v nichž brixenský vyhnanec zesměšnil svou nedobrovolnou cestu do vyhnanství.Časem mu dovolili,aby za nim přijela jeho nemocná choť Julie s malou Zdeničkou.Pobyli s nim v Brixenu do 29.září 1854 a po jejim odjezdu předvolali Havlíčka k výslechu.Dostaly se jim do rukou jinotajné verše "Křest sv.Vladimíra",jež někdo rovněž propašoval do Prahy. Ironizoval v nich světský despotismus a kněžskou hrabivost.Doma šly verše v opisech z ruky do ruky.Havlíček napsal v Brixenu ještě třetí satirické dílko "Král Lávra".Inspiroval se irskou povídkou o králi s dlouhýma ušima, jež před světem skrýval.Ani tato Havlíčkova satira policii neušla.

Bylo mu dvaatřicet,tělo chřádlo těžkou tuberkulozou,toužil domů k rodině a psal žádosti a psal zkroušeně,ba prosebně.Zžíravá choroba a ještě zžíravější otázky,co je s nemocnou chotí,co s dítětem,co přátelé rozehnaní do věznic,ústraní,do světa.

Po půldruhém století se našly ve vídeňských archivech zoufale prosebné dopisy umírajícího Havlíčka a zveřenily se.Kdo se to bojí Havlíčka i po půldruhém století? Kdo si pamatuje,jak se bil s jejich absoltní mocí? Havlíčka přivezli v roce 1856 polomrtvého domů a oznámili mu,že Julie zemřela.MUDr.Staněk jej rychle zavezl do malých lázní Sternberku u Slaného, ale brzo jej přivezli zpátky do pražského bytu švagra Jaroše proti Masarykovu nádraží v bezvědomí.

Dne 1.srpna bylo u domu č.1029-II.v dnešní Havlíčkově ulici plno statečných lidí a neméně palicie.Pěvci Strakatý a Lukes zapěli "Salve regina".Na rakvi ležel věnec z trní od B.Němcové,který uvil její syn Karel, pozdější ředitel Pomologického ústavu v Troji.Pohřební průvod vyšel a za rakví šla rodina,Palacký,Němcová s mužem,Frič,Pinkas,lékař Staněk,velká garnitura statečných českých vlastenců,kteří zachraňovali existenci českého národa.Hudba J.K.Mayera začala hrát smutečnímu pochodu na Olšany.