Karel Sokol

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Český politik, novinář a vydavatel. Z listů: „Časopis českého studentstva“, „Samostatnost“, „Nové proudy“, „Kronika“, „Radikální listy“. Založil „Vzdělávací bibliotéku“, v níž poprvé vydal J. S. Milla, Th. Carlyla, Bourgeta aj. Odsouzený v procesu s tzv. „Omladinou“.
„Žeň není nikdy těch, kdož sili, kdož bojovali za myšlenku, stavěli kámen po kaménku, jak trpěti svým velkým snem!“
— V. Dyk
Karel Stanislav Sokol.jpg
Narození a úmrtí
  • 5. 10. 1867 (Heřmanův Městec)
  • 20. 3. 1922 (Praha)
Památníky
Odkazy

Tak zaveršoval V. Dyk ve vlaku za poslaneckými povinnostmi právě v den úmrtí dlouholetého přítele. Černé prapory vlály na Národním divadle, na Muzeu, Národní galerii, Rudolfinu, všude, kde senátor Sokol působil. Netrpěl nemocí ješitů křesel, načichlých vládním bontonem, nehrál si na velikého ani důležitého. Byl jakým byl odedávna. V režimu monarchie vyorával brázdu české státnosti a za to byl stíhán.

Od dětství miloval knihy a přítel A. Hajn to nad jeho rakví připomněl, že „Literatura ani umění mu nebyly cizí, či jen sladkou útěchou. Byly mu povznášením duše jednotlivcovy, mysli lidu, ducha veškerého národa.“

Psal do otcova časopisu pro mládež „Jarý věk“ od sedmnácti. S Hajnem začal od 3. května 1889 vydávat „Časopis českého studentstva“. České mládí se dovolávalo českého státního práva, což nebylo pro uši monarchie příjemné. Neměli z toho radost ani čeští poklonkáři režimu ani katolický klér, který byl duchovní oporou habsburské dynastie po staletí.

V roce 1890 zrušila policie studentům akademický spolek, v němž se velmi bouřlivě diskutovalo. Studenti se zrovna pustili do hr. K. Schwarzenberga, který na českém sněmu nechtěl připustit, aby na Národním muzeu byla mezi jinými i Husova pamětní deska. Podle něho byli husité nic jiného, než „banda lupičů a žhářů“, ba jacísi „komunisté“, kteří rozbíjeli majetek šlechty. Na to Češi odpovídali, že jemu podobní Čechy po Bílé hoře málem zahubili. Husovi nešlo o majetek, ale šlo mu o mravní nápravu mocných - církve i šlechty.

Okamžitě se sbíralo na stavbu Husova pomníku, v čemž byl Sokol velmi aktivní. Vysloužil si vyloučení ze studia pražské filosofie a proto ji dokončoval ve Vídni. Byl velmi agilní v Akademickém spolku, který měl na 1500 členů, velkou knihovnu a studenti zákaz své organizace obešli tím, že se na veřejnosti prezentovali pod názvem „Slavie“. A to byl název poemy Sv. Čecha, v níž se tak jmenovala loď, jež vezla všechny slovanské národy ve vzájemném porozumění.

Sokol vydával týdeník „Neodvislost“ a po jeho zastavení založil se Škábou časopis „Nové proudy“, kde vyšla Macharova poema „Magdalena“. Masaryk tehdy radikální mládeži připomněl: „Zabývej se politikou, ale zabývej se jí tak, jak se na inteligenci sluší, věcně.“ Jenže to už policie připravila scénář soudního procesu s českou „Omladinou“. Získala křivé svědectví konfidenta Mrvy a utkala obvinění, že existuje tajná organizace, tzv. „Omladina“. Byl to monstrproces, z něhož odvezli do věznice na Bory 67 mladých Čechů obviněných z protistátního spiknutí. Trest vynesl těmto mladým dohromady 96 roků vězení. Mezi čtyřmi „nejprovinilejšími“ byl i Sokol, který dostal 2 a půl roků.

Marná byla exkluzivní řeč poslance Herolda na Říšském sněmu s důkazy o konfidentství Mrvy. Sokol a několik jeho přátel nepřijali před završením trestu amnestii.

Jako člen České strany státoprávní založil Sokol měsíčník „Kronika“, v níž glosoval politiku a kulturu. V roce 1908 začal s Hajnem vydávat obdeník „Samostatnost“. Jeho skvělým počinem byla edice „Vzdělávací bibliotéky“, „Levná osvětová knihovna“ a „Bibliotéka sociálních nauk“. Byl to výběr nejlepšího své doby. Celkem vydal v edicích na 150 svazků vybrané četby, mezi nimiž také např. „Kreutzerovu sonátu“ L. N. Tolstého, spisy J. S. Milla „Poddanství žen“ v překladu Ch. G. Masarykové atd. Velmi populární byla knižnice memoárové literatury, do níž autorsky přispěli E. Beneš, P. Moudrá, S. Mokrý, J. Vodák, E. Tonner aj.

Své vydavatelství měl Sokol v Jungmannově ulici i po zrodu ČSR. Zakotvil politicky ve straně České státoprávní demokracie, za níž jej zvolili poslancem a senátorem. Jenže osud mu vyměřil jen necelých šedesát roků života.