Konstantin Biebl

Z Pražský pantheon
Přejít na: navigace, hledání
Český básník umělecké avantgardy meziválečných let. Zprvu psal v duchu proletářské poesie (Věrný hlas), pak poetismu (S lodí, jež dováží čaj a kávu) a byl u zrodu surrealismu.
Konstantin Biebel 1928.jpg
Narození a úmrtí
  • 26. 2. 1898 (Slavětín u Loun)
  • 12. 11. 1950 (Praha)
Památníky
  • Pohřben ve Slavětíně
  • Na Výtoni 7; PD s bystou, V. Turský, 1978
Odkazy

Dostudoval reálku a v květnu 1916 narukoval na haličskou frontu. Někde poblíž sloužil jako frontový lékař otec, ale než se mohli setkat, spáchal sebevraždu. Pak ešalon přesunuli na Balkán, kde mu osud spředl neuvěřitelné zážitky. Byl zraněn a dlouho se léčil a sotva pookřál, hnali jej znovu do zákopů,kde jednou v kruté řeži muž proto mužem se najednou ocitl mezi protirakouskými povstalci a ti nad nim jako na "Rakušákovi" vynesli trest smrti. A tu mu zase osud přál – podařilo se mu uprchnout.

Ještě na frontě mu vojenský lékař objevil tuberkulózu a poslal ho domů. V Lounech čekal u matky, zubní lékařky, v tichém zlhostejnění na smrt. Fantazie mu hrála do moll a z přetlaku chmurných citů mu najednou z nemocného srdce poslední touhy žít vyrašily truchlivé verše. Vyhrnuly se z něj jako bystřina mezi bahnisky. Díval se smrti do očí, psal, žaloval a vznikla sbírka, kterou nazval "Písně souchotináře". Vyvolaly v redakci, kam je poslal, pozornost, která snad v něm znásobila touhu žít.

V roce 1921, jak rodinná tradice předpokládala, nastoupil na pražskou medicínu. Studoval, ale po večerech polemizoval u kavárenských stolků o novém umění a zápasil s nemocí. Nevynechal žádnou bouřlivou debatu poválečné generace mladých umělců, kteří se scházeli v pražské Národní kavárně a ve Slavii. Byla to generace roztoužená, hladová po činech, plná sociálního neklidu, jenž byl důsledkem války. V Rusku padl hrubý carismus a vznikal první velký experiment sociálně spravedlivého státu, který měl celosvětovou odezvu.

Jakoby v uměleckém mládí vyrostl z bahna světa květ devětsilu, jeden z prvních květů jara. V roce 1920 vznikla umělecká skupina "Devětsil" a do jejího čela zvolili o něco staršího literáta Vladimíra Vančuru. Teoretickým mluvčím byl syn pražského archiváře Karel Teige, ale i prostějovský básnický talent Wolker a další, kteří tvořili "proletářské umění". Biebl se básnicky i nemocí kamarádsky zpřísnil s Wolkrem, spolu odjeli na léčení k moři do Dalmácie a tam Biebl vyprávěl neuvěřitelný válečný příběh a Wolker jej převyprávěl do povídky "Ilda".

Biebl byl zprvu členem Wolkrovy moravská literární skupiny, do pražského Devětsilu vstoupil rok po Wolkrově smrti. Debutoval tři roky po Seifertovi a Nezvalovi v roce 1923 sbírkou "Cesta k lidem", kterou napsal se strýcem A. Rážem, "advokátem chudých" v Košířích a na Smíchově.

Wolker zemřel, Seifert a Nezval nedostudovali a Biebl dostudoval zubní lékařství. V roce 1926 jej zlákala barvitost přírody jižní polokoule a vyplul z Janova přes Port Sait, Suez a Mrtvé moře na Ceylon, Sumatru a Javu. V úžasu nad barevností zachycovat zprvu prózou a pak i veršem barevnou mozaiku hry světla a barev, což měnilo jeho chmurnou múzu ve sbírkách "Věrný hlas", "Zlom" a částečně i v "Zloději z Bagdádu" prosvětlilo.

Nezval vyžadoval od poesie, aby se vyslovovala poeticky, více metaforou, jíž se báseň stává básní a Biebl se k němu přidal. Nazvali tento přirozený požadavek poesie "poetismus". Biebl se poetismem vyznal ve svém obdivu poetismu už ve své sbírce z jihu "S lodí, jež dováží čaj a kávu". Jeho "jižní" próza plna barevného kouzla vyšla až po jeho smrti.

Na rozhraní dvacátých a třicátých let vydal Biebl svoje vrcholné meziválečné dílo "Nový Ikaros". Do poetických hříček se prodral jeho životem jeho životem vštěpený zážitek – mezi životem a smrtí. Ve sbírce se rozezvučela básnivá imaginace přeskromných věcí kolem sebe. A protože v sobě nosil stejnou snahu najít v poesii nové a nové vyjádření, přidal se znovu k Nezvalovi, který v roce 1934 nakoncipoval další manifest umění, který byl výsledkem jeho cesty do Paříže, kde vznikl tzv. "surrealismus". Biebl se znovu přidal a podepsal tento manifest. Bylo to už cosi jakoby mimo čas a srozumitelnost veršů.

Po básnické próze "Plancius" a verších "Nebe peklo ráj" se Biebl na dlouho odmlčel. Zajeli s chotí do Alžíru, Tunisu a Jugoslavie a léta žili v Lounech, kde měl svou zubní ordinaci. Po celý čas sledoval proud soudobé poesie tím, že redigoval edici poesie "Růžová zahrada". Další novou sbírku vydal v roce 1939 s názvem "Zrcadlo noci". Byla začátkem jeho tvrdého zápasu o spojení poetického tvaru básně s její srozumitelností. Hledal, jak psát verš úsporně a přitom srozumitelně, prostě tak, aby měla v sobě to, co báseň činí básní – poesii. Promýšlel, jak spojit socialistickou vizi světa s imaginární krásou básnického výrazu.

Když nedlouho po válce zastánci tzv."srozumitelnosti" zaútočili na Nezvalovu poetickou imanigaci, Biebl Nezvala bránil. Poezie není ideologickým rýmováním, je to umění vyslovit myšlenku krásně, vykřikl Biebl. Jeho poslední sbírkou jsou básně z války a z poválečných roků.

V roce l951 vydal sbírku s názvem "Bez obav". Byl to básnický manifestem obrany poesie a sklidil tím bouřlivý vděk u mladé generace. Zanedlouho po válce se musel pro těžkou pankreatidu vzdát krátké úřednické obživy a nemoc jej upoutávala na lůžko. V tomtéž roce vykrystalizovala jeho život mezi bytím a nebytím ve svobodném rozhodnutí nebýt. Plachý básník neústupně hájící nezbytnost poezie v životě a poezii samu, zakončil život skokem z okna svého bytu.