Kristian Luna

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Malíř žijící pod Hradčany. Jeho tvorba je málo známá. Podle jeho malířské předlohy byl zbudován areál poutního místa P. Marie Vítězné na Bílé hoře.
Narození a úmrtí
  • kolem 1671 (Praha)
  • 11. 8. 1729 (Praha)
Památníky
  • Úvoz 160/24; Poprsí z kamene s nápisem Luna
  • Pohřben pravděpodobně na Bílé hoře
Odkazy

Pokračováním dnešní Nerudovy ulice (dříve Ostruhová) směrem ke Strahovskému klášteru je ulice nazvaná Úvoz. Mezi budovami, jenž hledí do Strahovské zahrady, stojí zajímavá barokní stavba z roku 1706, jež má na průčelí kamenný mariánský sloup s poprsím patrně malíře Luny, který kdysi dům vlastnil. Odkud malíř přišel a kdo to byl, utonulo v šedi dějin, ale z matriky katedrály sv. Víta víme, že se poprvé oženil 22. 10. 1695. Za svědka na jeho druhé svatbě 3. 6. 1715 mu byl jeho přítel z Malé Strany, slavný barokní malíř Petr Brandl.

Ověřitelný je i další údaj o jeho životě. Luna byl přijat do cechu malostranských malířů v roce 1699. To je zhruba všechno, co zbylo ze života malíře, ve své době jistě uznávaného a přičinlivého.

Luna se zapsal do dějin Prahy jako malíř a trochu i architekt rozsáhlého památkového areálu na Bílé hoře, který se stal památným poutním místem zázračné P. Marie Vítězné, kam se až ze Staroměstského náměstí vodila děkovná katolická procesí k díkůvzdání Panně Marii za porážku kacířských Čechů na Bílé hoře 8. listopadu 1620. Už pražský arcibiskup Lohelius vyzval v roce své smrti (1622) katolíky ke sbírkám na postavení kaple na Bílé hoře, která by byla oslavou vítězné bitvy Habsburků a katolické církve nad českou povstaleckou šlechtou v roce 1620 na Bílé hoře. Sbírka měla ohlas u pobělohorských zbohatlíků z majetku českých exulantů, protože už v roce 1624 vytáhlo od sv. Víta první procesí k nové kapličce na Bílé hoře děkovat P. Marii za porážku českých kacířů 8. listopadu 1620.

V roce 1626 přišel do Prahy z Alexandrie generální vikář řádu servitů (zal. ve Florencii 1240) Odonteus, který znovu v Čechách obnovil řád, zaniklý v roce 1420 a roku 1627 dostal císařské svolení ke stavbě kláštera na Bílé hoře. O rok později položili základní kámen za přítomnosti císaře Ferdinanda II., který si už v roce 1623 v doprovodu Valdštejna, kardinála Harracha a generála servitů přišel prohlédnout bělohorské bojiště. Stavba však zanikla v dalších událostech doby.

Začátkem 18. století bylo založeno „Bělohorské bratrstvo“, jež vystavělo a 8. 8. 1706 nechalo vysvětit rozšířenou kapli P. Marii Vítězné. Když se bratrstvo dostalo do sporu s majitelem pozemku hrabětem Bredou, přišla věc až do Vídně a císařovna Eleonora Magdalena Terezie vzala 25. 8. 1711 nad kostelíkem ochranu. Na jejím diplomu bratrstva byli uvedeni správci kaple: Kristian Luna (malíř) a pět dalších malostranských měšťanů. Luna už měl zřejmě od roku 1705 plán na zbudování velkého bělohorského poutního areálu. Jeho projekt, spíše malba, známá z rytiny Birkhardta z roku 1723, se do roku 1730 realizoval. Luna vycházel symbolikou stavby ze vzoru pražské Lorety.

Luna se sice ukončení svého projektu nedožil, protože rok předtím zemřel, ale jeho organizační zásluhou vznikla rozsáhlá stavba s kaplí sv. Rosalie, sv. Vojtěcha, jehož ostatky tu byly uloženy, sv. Hilaria i historicky nepotvrzeného sv. Jana Nepomuckého. Po čase vznikla i krypta, pozlacená báň atd. Kostel vyšperkoval freskami nikdo menší, než V. V. Reiner. Kolem stavby se nakupila řada soch zakomponovaných do zeleně. V roce 1730 připevnili štukatéři na bránu císařského orla a českého lva.

Na důstojném vzhledu poutního místa, jež se zapředlo nejrůznějšími pověstmi, se podíleli skvělí mistři - Brandl, Dientzenhofer, Kranner, Alliprandi, Scotti.

To, co dnes na Bílé hoře zbylo, má v podstatě základ v Lunově projektu. Dějiny se však zejména po Josefově vydání tolerančního patentu zapsaly do bělohorského areálu neblaze. Na hlavním oltáři však zůstal obraz P. Marie, který je jednou z kopií strakonického mariánského obrazu. Obraz se stal velmi známým zásluhou Luny, který si jej namaloval na svůj dům pod Pražským hradem.

Kostel na Bílé hoře byl znovu obnoven a císař František I., který v roce 1812 na Bílé hoře vítal svou dceru Marii Ludovici, provdanou za Napoleona Bonaparta, svolil, aby kostel sloužil svému původnímu účelu.