Laco Novomeský

27. 12. 1904 Budapešť

4. 9. 1976 Bratislava

Pohřben v Bratislavě

PD bystou, A. Trizuljak, D. Kotek 1986 Purkyňova 4, Dům slovenské kultury

Slovenský básník, novinář a politik. Ministr vědy a umění, předseda Slovenské národní rady, Matice slovenské, Svazu spisovatelů aj. Ze sbírek: „Otvorené okná“ (1935), „Vila Tereza“, „Stamodtiaľ“. Z publicistiky: „Čestná povinnosť“.

„Len čo prestáva byť ´idea´ púhym ideálom a prevtěluje sa do systému vlády a jej moci, okrátko ztráca svoj povab od chvile, keď sa stala mocou, dokonca nešetrnou mocou nad ludmi, a nie s ludmi a pre ludi.“ - Laco Novomeský: Slovenské pohľady 1968

F. X. Šalda z Lacovo první sbírky „Nedeľa“ (1927) postřehl, že se zrodil nevšedně osobitý básník s „dobrou proletářskou poezií většinou čisté práce“. Na poetu jej už pasovali na učitelském ústavu v Modré. Potom učil v Bratislavě, a to už se rodině krejčího vedlo pak lépe. Novomeský byl mezi mladými slovenskými básníky rozpoznatelný. Jeho verš byl jasný, poetický a myšlenkově hutný. Prostě rozpoznatelný ve slovenské mladé poezii. Laco psal do časopisu „Mladé Slovensko“ a nebál se jasně formulovat poctivě vytrápené myšlenky.

V roce 1924, když mu bylo dvacet, přihlásil se v Praze na studium literatury. To už byla doba, kdy dohasínalo údobí tzv. proletářské poezie, která se zrodila z vlivu socialistické ruské revoluce. Novomeský vstoupil na škole do „Volného sdružení studentů socialistů“. Na nebi slovenské kultury se objevila trojice mladých intelektuálů: D. Okáli, A. Sirácký a V. Klementis, která se názorově profilovala v literární a vědecké revue „DAV“. Jejich mladá polemika často neznala kompromisu a Novomeský nezůstal pozadu v odvážné formulaci svých názorů.

Začas přesídlil do Prahy natrvalo a pracoval v redakci „Rudého práva“. Bylo mu čtyřiadvacet (1928), když jako známý literát a novinář provázel po Slovensku ruského spisovatele I. Erenburga. Pro něj psát znamenalo hledat kořeny příčin, souvislosti toho či onoho jevu. Měl k tomu velkou příležitost v lednu 1931, kdy v ČSR nezaměstnanost vzrostla vlivem světové hospodářské krize málem na milion lidí a Novomeský v DAVu jakoby prorocky napsal: „Dějiny nezaznamenaly krutější přechodné období, jaké bude v nastávající roky, potřísněné krví a slzami.“

Byly to tři roky před nástupem Hitlera k moci. Kdo tehdy lépe poodkryl vývoj času? Kdo hlouběji vytušil, že Hitler zneužije sociální bídy a německého šovinismu k rozpoutání nacionální hysterie. Do tří let už Hitler rozjitřil i sudetské Němce. Novomeský se účastnil kongresů pokrokových umělců v Paříži a Barceloně a s Picassem, Aragonem, Moraviou, P. Nerudou a mnoha osobnostmi varoval svět před německým fanatismem. V roce 1937 už jeho sbírka „Španělská obloha“ byla plná obav z výsledků bitvy demokracie s fašismem ve Španělsku, který zabil nejlepšího španělského básníka Lorcu. Novomeského sbírky ze začátku třicátých let „Romboid“ (1932) a „Otvorené okná“ (1935, státní cena) jsou přechodem od proletářské poezie dvacátých let k hlubšímu poznání lidství. To je koneckonců zřejmé z jeho vývojové jasnozřivosti. Výtvarně doprovodila jeho oceněnou sbírku malířka Toyen a teoretik a grafik Teige. Organizace levých intelektuálů třicátých let „Levá fronta“ zorganizovala celonárodní diskusi o živých otázkách kultury doby. Novomeský napsal hodně polemik a studií. Narážel pochopitelně na cenzuru, takže si tiskové přestupky často odpykával za mřížemi.

Další sbírka „Pašovaná ceruska“ je už psána těsně před Hitlerovou anexí ČSR. Tehdy si odpykával své názorové „viny“ ve věznici v Ilavě. Novomeský psal slovensky i česky a působil v českých i slovenských novinách. Vyjížděl do zahraničí, řečnil na shromážděních, provázel účastníky pražského sjezdu Pen-clubu po Slovensku. Teige jej tehdy vybídl, aby se vyslovil k době básnicky a Novomeský napsal známou sbírku „Svätý za dedinou“. Psal ji roku 1938 v Senici, kde mu srdcem protékalo dětství u dědy a babičky o prázdninách, a kde znal každý kout, ba i svatého, stojícího za dědinou.

V roce 1940 jej v Bratislavě, kde bydlel u spisovatele J. G. Tajovského a úřadoval v Obilní společnosti, zatkli. Dvakrát seděl ve věznici v Ilavě. V roce 1943 dovršil ilegální činnost tím, že se stal členem ilegálního vedení Komunistické strany Slovenska v povstalecké Banské Bystrici. Dne 7. dubna 1944 jako člen Slovenské národní rady odstartoval z letiště Tri duby do Londýna za Dr. Benešem, aby jej informoval o průběhu slovenského povstání. Pak cestoval do Moskvy. Po válce promluvil 28. srpna 1945 už jako předseda Národnej rady a poverenec školstva a osvety v Banskej Bystrici k vědcům a umělcům: „Vlastní matkou evropské tragédie v letech 1933 až 1945 bylo důsledně liberalistické chápání demokracie, jež opanovalo západní Evropu. Bylo pro svobodu i za cenu nesvobody.“

Za pět roků jej obvinili z buržoazního nacionalismu a odsoudili na 10 let žaláře. V roce 1955 byl podmíněně propuštěn, ale rehabilitován až po osmi letech (1963). Vrátil se k poezii vzpomínkovou poemou „Vila Tereza“ (1963, státní cena) a sbírkou „Stamodtiaľ“ s moudrým podtextem návratů k brutalitám, které mu tvrdě vydláždily život. Sbírkou „Nezbadaný svet“ a výběrem z bohaté publicistiky „Čestná povinnosť“, „Slávnosť istoty“ aj. uzavřel svůj plodný, tragický, moudře vyrovnaný život. Četná vyznamenání a řády, jimiž ho ověnčili, nezacelily rány. Zbyly jizvy poznání. Ehrenburg napsal, že jej pokládá „za velkého básníka naší epochy“ a ctil „roky jeho života - ty jsou neodmyslitelné“.