Leoš Janáček

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Český tvůrce moderní hudby. Uznání dosáhl operou „Její pastorkyňa“ v roce 1916. Opery: „Káťa Kabanová“, „Výlety pana Broučka“, „Příhody lišky Bystroušky“ aj. Komorní a symfonické skladby: „Lašské tance“, „Taras Bulba“, „Sinfonietta“, „Moravské tance“. Skládal kantáty a oratoria: „Glagolská mše“, „Amarus“, „Věčné evangelium“. Sbory: „Kantor Halfar“, „Maryčka Magdónova“, „Sedmdesát tisíc“. Vokální cykly: „Zápisník zmizelého“, Říkadla. Teorie: „Úplná nauka o harmonii“.
„Celou duší lnu k těm našim chaloupkám, k těm lesům, ke všemu pod Hukvaldy. Jestli jsem ve světě něčím, připisuji to vždy krásám a životu naší obce.“
— Leoš Janáček
Leoš Janáček.jpg
Narození a úmrtí
  • 3. 7. 1854 (Hukvaldy)
  • 12. 8. 1928 (Ostrava)
Památníky
Odkazy

Na pražské varhanické škole si dvacetiletý Janáček v roce 1874 s ředitelem Skuherským domluvil, že si zkrátí tři roky studia na jeden rok. Přijel s hrstkou peněz v kapse, proto si našel skromné bydlení v nevytápěné místnůstce, do níž mu redaktor „Časopisu pro reformovanou hudbu“ za jeho článečky půjčil klavír. Jenže Janáček napsal nečesanou kritiku na Skuherského varhanní koncert a málem by bez přímluvy pěvce Lukese ze školy vypadl.

Bůhví po kom měl tu přímočarost, ale jeho sebevědomí mu zřejmě narostlo ze skutečné znalosti hudby. Odmala v ní žil doma v Hukvaldech, protože otec vyučoval hudbě, měl kapelu i sbor, celé okolí znělo jeho muzikou. Otcovým žákem byl i slezský skladatel Pavel Křížkovský, který řídil sbor klášterního kůru v Brně. Kapelnický mistr svěřil Leoše v jedenácti Křížkovskému, aby se přiučil. Když Leoš vyspěl, překročil ženský diskant a „vyzpíval“ se do věku, kdy mu zhrubl hlas, svěřoval mu Křížkovský taktovku.

Na učitelský ústav přišel hudebně připraven a po absolvování zůstal v ústavu jako učitel. Musel si však pro učitelské místo udělat státní zkoušku u ředitele Skuherského na pražské varhanické škole. A tu mu plán nevyšel a Janáček dělal státnici až po dvou letech.

V Brně nebyl nějaký hudební ruch, ba dalo by se říci, že teprve klíčil. Janáček si k vyučování na učitelském ústavu vzal na starost Křížkovského klášterní sbor a „Řemeslnická beseda Svatopluk“ mu rovněž svěřila svůj orchestr. Na to učinil základní krok: založil brněnskou filharmonii. Jeho hudebním vzorem byl Dvořák, jehož ctil pro lidovou intonaci hudby. Jenže Janáček, vyrostlý pod Hukvaldama, slyšel od dětství zpívat písničky v nářečí, v intonaci mluvy, a upravoval pro sbor hodně původních krajových písní. Ale nejen řeč byla jiná, i šum hukvaldských lesů byl jiný. Od školy vyběhl do kopce k hradu a slyšel hudbu ptactva, troubení jelenů, vytí vlků, prostě hudbu rodného kraje.

Oceňoval na Dvořákovi slovanství a ve zněmčilém Brně se v Janáčkovi násobilo. Proto byl Janáček předsedou brněnského „Kroužku ruského jazyka“ a Bezručova sestra Olga jednatelkou. Češi v Brně cítili slovanství hlouběji, než Praha, právě o to německé obklíčení.

V roce 1887 se Janáček zahleděl do díla J. Zeyera a odvážil se na básníkovy verše napsat operu „Šárka“. Zeyer se tak rozhořčil, že zakázal operu uvádět. Janáčkovi se schylovalo k pětadvacítce a byl z toho rozčarován. Už podobný experiment neučinil, ale o to bedlivěji se přimkl k Moravě a zaposlouchal se programově do svého kraje. Znal kdejakou moravskou lidovou píseň, báseň a to všechno mu utvářelo poněkud jinou muziku, která neměla konvenční klasickou uměřenost, ale bouřily v ní emotivní výkřiky žalu, radosti, intonace mluvy, zpěvu ptactva, prostě vše, čím žil od dětství.

Byla to hudba jeho kraje, vzdálená uchu klasické konvence Čech. Byla emotivní, nepochopitelnou směsicí výkřiků, šumu, žalu i radosti. Janáček vybočoval z návyků hudebního ucha, odchovaného klasikou. Jakoby přetavil rudu moravského života s přísadami Podhukvaldí. Vytavil nové hudební kvality. Velmi poctivě k tomu studoval dějiny hudby, její teorii a hlavně moravskou lidovou píseň, o níž hodně psal. Skicoval si ptačí trylky, intonaci řeči, i bzukot a šum lesů. Poznal však, že mu schází vědomosti z hudební teorie a odjel na rok do zahraničí na její studium. Janáčkovy články o harmonii jsou proto logické. Zasvěcené analýzy lidových písní a poezie, o nichž hodně psal byly opravdu fundované. Napsal dlouhou předmluvu k Bartošově objemné knize o moravských národních písních.

Hudba měla své obecenstvo a obecenstvo svou hudbu, v níž dominovala klasická operní i symfonická, láskyplná a melodická harmonie a něha. Janáčkův hudební výraz byl velkým skokem od kalofonie (libozvuk) ke kakofonii (nelibozvuk), než aby mu bylo uvěřeno.

Typicky janáčkovsky promluvil v opeře „Její pastorkyňa“ (1894-1903). Pracoval na ní deset roků pod vlivem náhlé smrti své hudebně nadané jednadvacetileté dcerky Zdeňky. Pukalo mu srdce žalem a krutostí osudu. Operu uvedl v Brně a lidé mu neporozuměli. Až po dvanácti letech v roce 1916 si operu upravil šéfdirigent pražského Národního divadla Karel Kovařovic. Opera „Její pastorkyňa“ vyrazila za hranice a odsud zpátky domů, posvěcena gloriolou moderní hudby. Češi rádi napodobují cizinu, a tak Janáček zdomácněl. Jakoby ožil, zkomponoval za krátký čas svou největší symfonii „Taras Bulba“, jež mu byla symbolem, že: „Nenajdou se na světě ty ohně, muka, jež by zničily síly ruského lidu.“ To byl výkřik k českému národu, aby si vážil více sám sebe. Další operu „Osud“ (1903-4) poslal Janáček „Vinohradskému divadlu“, jež neodpovědělo a po pěti letech musel žádat o vrácení. Básník Viktor Dyk měl stejně kritické hledí na českou národní povahu, a proto Janáčkovi napsal libreto podle Čechových „Výletů pana Broučka“ (1908-17), jež zesměšňovalo tupé maloměšťáctví českých bařtipánů. Pro operu „Káťa Kabanová“ (1919-21) si Janáček napsal libreto podle Ostrovského dramatu „Bouře“ sám. Zadunělo v ní osudovostí, zhrzenou láskou ženy, jež ukončila život skokem do vln široké Volhy. Nejvíc upoutala jeho opera na povídku Rudolfa Těsnohlídka „Příběhy lišky Bystroušky“ (1922-23). Bylo v ní Podhukvaldí, kde v dětství běhával lesem do hory a všechno přímo šumělo plachým tajemstvím. Zvířátka i lidé mluví tajemnou nenapodobitelnou řečí.

K opeře „Věc Makropulos“ (1924-6) si Janáček upravil text K. Čapka, protože se mu zřejmě zamlouvalo drama kletby životního osudu a vykoupení. Pokusil se v ní o zesílení dramatu mužským sborem, který zpíval přímo v hledišti. Podle vyprávění o nelidském přítmí Dostojevského prožívání vyhnanství na Sibiř napsal svou poslední operu „Z mrtvého domu“ (1927-8).

Plné dramatu jsou i Janáčkovy sbory, především na Bezručovy verše „Kantor Halfar“, „Maryčka Magdónova“, „Sedmdesát tisíc“. Byť se krajané dlouho ke sborům neznali, pod taktovkou Ferdinanda Váchy a „Pěveckého sdružení moravských učitelů“ jim porozuměli. Dramatem i něhou dýchají oratoria „Amarus“, „Glagolská mše“) a neméně vokální, symfonická a komorní hudba „Šumařovo dítě“, „Balada blanická“.

Dodnes rozechvívají posluchače slavnostností fanfáry Janáčkovy „Sinfonietty“, jejíž inspiraci našel v hlasu trubky z kasáren v Písku. Napsal ji v roce 1926 pro VII. Všesokolský slet, kdy ji na pražském stadionu dirigoval V. Talich. Po válce Janáčkův temperament zesiloval a jihl až do lyrické touhy „Kreutzerovy sonáty“, do sextetu „Mládí“ či klavírního „Concertina“, „Capriccia“ a posledního smyčcového kvarteta „Listy důvěrné“, v němž Janáček zalistoval v klidnějších letech svého života.

Česká hudba dala světu průkopníka moderní hudební kultury.