Mikoláš Aleš

Z Pražský pantheon
Přejít na: navigace, hledání
Český malíř „generace Národního divadla“. Začal historickými obrazy (Setkání Jiříka z Poděbrad s Matyášem v Ouhrově), pak kreslil obrázky k písním, říkadlům, k českým dějinám, ilustroval atd. Do povědomí národa vešel kresbičkami k říkadlům, písním, českým dějinám shrnutých do „Špalíčku“. Navrhoval rozměrné fresky pro exteriéry a interiéry desítek domů a památníků.
„Z jižních Čech, z prácheňského kraje má Mikoláš Aleš nezahladitelnou památku - pojmenujme ji cit a hudba země.“
— V. V. Štech: Alšův kraj
Ales Portrait.jpg
Narození a úmrtí
  • 18. 11. 1852 (Mirotice)
  • 10. 7. 1913 (Praha, Vinohrady)
Památníky
Odkazy

K zenitu života se nastěhoval do Bělohradské ulice na Vinohradech, kde měl z okna jako na dlani bohatou zeleň parku. Ateliér bývá plný všelijaké vůně a vzácných tajemství a jedním z nich u Alše byla stará pohovka. Vyhrazoval ji pro zvlášť vzácné hosty a tím byl i přítel od studentských let Jirásek. Na časté otázky hostů, ze kterého honoráře měl největší radost, vyprávěl příběh. Vracel se s maminkou z Prahy do Mirotic a v jedné zájezdní hospodě nakreslil šenkýřově dcerce obrázek sv. Václava. Bylo mu pět a honorářem byl kus cukru.

Otec absolvoval gymnasium v Písku a vodíval tři syny po místech české slávy na Prácheňsku, maminka chlapcům předávala básnivou něhu říkadel a písní a strýc, její bratr Fanfule, napoleonský "ševaliér", učil kluky znát koně. Chlapci chodili jako kdysi otec na písecké gymnázium a všichni uměli malovat. A naráz jako blesk osudová rána: dva chlapci krátce za sebou zemřeli. Maminka se už nikdy nevzpamatovala. V roce 1869 ještě vypravila Mikoláše na malířská studia do Prahy a stejného roku hořem umřela. Mikoláš si na gymnasiu vedl deníček a jednou si do něj zapsal svůj celoživotní úkol: "...prospět vlasti stůj co stůj..". Měl obrovskou potřebu volnosti v životě i malování, proto se cítil jako v kleci, když museli donekonečna obkreslovat ve školním ateliéru sádrové modely nazarenského stylu. Leckteří porozuměli Alšově neklidu, přímosti, věděli, že nemůže žít bez svobody, ale mnozí z profesorů to považovali za nedisciplinovanost. V roce 1877 se německý profesor Woltmamnn o Praze vyjádřil v tom smyslu, že svým vzezřením je německá. To byla sprcha na studentské horké hlavy a vyšli do ulic, demonstrovali opak, dovolávajíce se českých dějin. A bylo to horké, bouřlivé a mělo to stejné následky. Aleš to odstonal vyhazovem z Akademie. Po letech na otázku, co mu dala Akademie odpovídal jednoznačně: nic.

Učil jsem se na obrazech Josefa Mánesa, Grotta a polského historického malíře Matejky. Chtěl jsem se stát českým Matejkou. Nevěděl tehdy, co bez prostředků dělat, ale našel ochranu u milovníka umění Brandejse, který měl v Suchdole u Prahy pronajat statek. Mladí ctitelé Mánesa k němu chodili, Brandes rozpoznal Alšův talent. Nabídl mu pobyt na dva roky. Nádhera skalních proláklin nad Vltavou, mezi nimiž se vypíná přemyslovské sídlo Levý Hradec, Alšovi připomněla domov. Bylo mu pětadvacet, fantazie zahořela dějinami a zanedlouho zrůžověla i láskou k Maryně Kailové od Příbrami. Za dva roky pobytu v Suchdole načrtal 14 rozměrných kartonů cyklu o volnosti a heroismu Indiánů, po vzoru Matejky namaloval velký olej "Setkání Jiříka z Poděbrad s uherským Matyášem v Ouhrově" a naráz vytryskla z něho myšlenka na cyklus památných míst českých dějin. Vznikl cyklus o české zemi, který nazval "Vlast". Brandejs mu radil, aby jej poslal do soutěže na výzdobu Národního divadla a tak se stalo, že s přítelem Ženíškem cyklus upravili a poslali jej pod heslem "Okřídlená paleta" soutěžní porotě. Vyhráli. Alšovi však nepřijali na žofínské výstavě velký olej s Jiřím z Poděbrad.

Úspěch slavil Ženíškův styl, který konvenoval Zítkově neorenesanční kráse Národního divadla. Aleš sice byl na zkušené v Itálii, ale cyklus Vlast se musel podřídit výtvarnému rytmu neorenesance a hlavní slovo v realizaci dostal Ženíšek.

Aleš se brzo ocitl mezi "kandidáty existence", čili mezi umělci nadanými, jimž doba neporozuměla. Spisovatel Arbes věděl, že Aleš je "geniální chlap" a vzal jej do redakce časopisu "Šotek", kde karikovali "Osudy talentů v Čechách". Byl to čas, kdy se z velké nouze rodil malíř Mikoláš Aleš, autor neopakovatelných kresbiček na témata lidových bájí, národních pověstí, jež posílal v osmdesátých letech do novin, kalendářů, zdobil jimi pozvánky spolků, čili co národ potřeboval. Byl to podivuhodně stejný osud jaký měl Mánes. Aleš byl nucen s rodinou putovat po laciných bytech "jako nomád", jak psal Jiráskovi. Když bydleli v šalandě Vrtbovského paláce na Malé Straně, rozběhly se jeho obrázky až do příbytků chaloupek po celé české zemi.

Přátelé mu zadali k ilustraci Čelakovského "Ohlas písní ruských", ba i rukopisné padělky "RKZ", ale fanatický strážce pravosti RKZ politik J.Grégr to prohlásil za "dětské mazaniny, na něž je škoda papíru". Rozhraním Alšova malířského osudu byl rok 1895. Ředitel Národního divadla Fr. Šubrt si vymyslel národopisnou výstavu v Praze a arch. Wiehl, který šperkoval fasády národními motivy, Alšovi nabídl freskovou výzdobu své brány na výstaviště. To byla Alšova doména. Tehdy se mezi lidi dostaly jeho sešitky obrázků zvané "Špalíček" s kreslenými říkadly a písničkami a lidé si je odvezli domů.

Touhu po velkých plátnech si Aleš přece jenom naplnil návrhy na rozměrné fresky v interiérech i exteriérech domů, jež projektovali jeho přátelé. Jsou ozdobou nejen Prahy i Písku a jinde. V Praze jsou dodnes na Wiehlově domě na Václavském náměstí, na Štorchově domě na Staroměstksém náměstí, hledí s fasády domu U Rotta na Malém rynku, z interiéru Staroměstské radnice (Libušín soud) a odjinud.

V červenci 1913 za nim přišel Jirásek a chtěl nakreslit obrázek ke své povídce "Rabbi Low a smrt". Aleš velmi rád příteli vyhověl a nakreslil "lebku s růží". V noci z 9. na 10. července obrázek dokreslil a skonal. Tisíce lidí vyprovodily svého národního malíře na Vyšehrad.