Marie Pujmanová a Antonín Jaroslav Puchmajer: Porovnání stránek
| Řádek 1: | Řádek 1: | ||
| − | {{ | + | {{introtext2 |
| − | |intro = | + | |intro = Básník českého národního obrození, překladatel a filolog. Vydal 5 sv. almanachu ,,Nové básně“ (1795-1814), poesie své generace. Z díla: bajky lafontainovského ladění. Přeložil: ,,Chrám Gnídský“ od Montesquieua, Schillerovu ,,Ódu na radost“. Dokončil 2. díly Dobrovského ,,Německo-českého slovníku“. Napsal ,,Pravopis rusko-český“, ,,Cikánský slovník“ aj. |
}} | }} | ||
| − | |||
| − | |||
{{infobox | {{infobox | ||
| − | |foto= [[Soubor: | + | |foto= [[Soubor:A-Puchmajer.JPG |230px|střed]] |
| − | |birth= | + | |birth= 7. 1. 1769 (Týn nad Vltavou) |
| − | |death= | + | |death= 29. 9. 1820 (Praha) |
|PD= | |PD= | ||
| − | * [https://goo.gl/maps/ | + | * [https://goo.gl/maps/m1F8QnN7L1xoX8GT7 Na Vidouli 1]; PD s portrétem, M. Kužela 1959 |
| − | * | + | * Pohřben na Olšanech |
|odkazy= | |odkazy= | ||
| − | * [https://cs.wikipedia.org/wiki/ | + | * [https://cs.wikipedia.org/wiki/Antonín_Jaroslav_Puchmajer Článek na Wikipedii] |
| + | * [https://www.pametni-desky-v-praze.cz/products/puchmajer-antonin-na-dome-cp-1-na-vidouli-1-v-praze-5-jinonice/ Pamětní desky v Praze] | ||
}} | }} | ||
| − | + | Až po roce se dvaadvacetiletý student teologie Puchmajer dal kamarády přemluvit, aby se věnoval českému jazyku. Dobrovský český jazyk s přáteli teprve křísil a ve studentském podnájmu Hněvkovského v Platnéřské ulici se už scházeli čeští studenti k debatám o českém jazyce. Všichni byli z českých venkovských rodin. Mělo by se začít poezií, rozhodli, aby se vědělo, že čeština nezemřela. | |
| − | + | Chlapci si v roce 1795 přinesli na schůzku vlastní verše a mezi nimi byly nejkrásnější Puchmajerovy. Pověřili ho, aby sestavil básnický almanach s názvem „Sebrání básní a zpěvů“ (sv. l, 1795). Almanach vyšel 10 roků po průkopnické sbírce „Básně v řeči vázané“ od V. Tháma. | |
| + | |||
| + | Dobrovský verše pochválil, byl spokojen, že mladíci nepsali verše v antickém hexametru, čili v časomíře (např. J. Kollár „Slávy dcera“), ale veršem přízvučným. Puchmajer verše postupně seřazoval do šesti almanachů (pod názvem „Nové básně“). Prokázal stejné bohatství češtiny jako mají ostatní jazyky. Chlapci psali verše anakreontské, čili lyrické podle řeckého básníka Anakreonta: ódy, elegie, epigramy atd., jenže lyrika byla neosobní, chladná. | ||
| + | |||
| + | Puchmajer byl synem řemeslníka z Týna n.Vltavou, který po studiu oblékl v roce 1797 kněžský habitus. Pamětní deska na bývalém schwarzenberském statku v Jinonicích připomíná jeho pátou kněžskou štaci. Pro důkaz své národní hrdosti si jako všichni vlastenci připojil staročeské Jaroslav. Na univerzitě tehdy učili osvícenci prof. Seibt, český historik Cornova, prof. Meiszner, čili vzdělanci básnické garnitury mladého proudu německé literatury. Odtud pramení anakreontika Puchmajera. Jenže v tom čase už se hlásila Jungmannova romantická generace. Puchmajer však rozehrál ve svých verších i barvu, zvukomalebnost a poetičnost českého jazyka. | ||
| − | + | V Jinonicích působil od dubna 1804 do prosince 1805 a přeložil tu milostný příběh francouzského filosofa Montesquieua „Chrám Gnídský“ z roku 1724. Francouz vložil do sladkého pláštíku satiru na nenáviděnou vládu. Ale na jinonické faře vznikla rovněž příručka „Pravopis rusko-český“, psaný v čase Suvorových vojsk v Čechách. Puchmajer nepřekládal z francouzštiny, kterou znal, ale z polštiny. Soudil, že polština jako slovanská řeč je blízká češtině a obohatí češtinu o další slova. Rovněž bajkáře Lafontaina překládal Puchmajer z polštiny a šil je podle českého střihu. Doba to neměla za plagiát. | |
| − | + | Tak jako se mezi lidmi dlouhý čas udržely Puchmajerovy ódy na Jana Žižku, na jazyk český atd., na dlouhá desetiletí se do čítanek prosadily jeho bajky „Čáp a liška“, „Rada zvířat“, „Pes a vlk“, „Dvě myši“, atd. | |
| − | + | Z Jinonic byl Puchmajer přeložen do Cítolib u Loun. Nad jeho časem a filologickou prací, která nabývala na rozměrech i na národním významu, se ustrnul hr. Jáchym Šternberk a nabídl mu snadnější živobytí a klid na vědeckou práci na faře v Radnicích u Plzně. Puchmajer udržoval s Prahou, hlavně s Dobrovským, živý styk. Pomáhal Dobrovskému v sestavování „Německo-českého slovníku“. Byla to ve své době průkopnická práce, na níž navázal Jungmann. Druhý svazek slovníku už vydával Puchmajer sám. | |
| − | |||
| − | |||
| − | + | V jeho objemném filologickém, básnickém a překladatelském díle jsou opravdové perly, objevné ve své době a zajímavé dodnes. Vydal „Rýmovník aneb rýmovní slovník“, „Učebnici ruského jazyka“, která má v Čechách prvenství. Dodnes je zajímavá jeho učebnice cikánského jazyka, nebo „Hantýrka čili slovník zlodějů“. | |
| − | + | Puchmajer se zařadil do českých dějin jako zakladatel novočeského básnictví. Radnickým zbyla v kronice připomínka, že založil jednu z prvních knihoven „Čtenářského spolku“ v Čechách, která měla 40 čtenářů. V roce 1820 převezli nemocného Puchmajera do Všeobecné pražské nemocnice, kde zemřel. | |
Verze z 4. 4. 2020, 17:45
Narození a úmrtí
- 7. 1. 1769 (Týn nad Vltavou)
- 29. 9. 1820 (Praha)
Památníky
- Na Vidouli 1; PD s portrétem, M. Kužela 1959
- Pohřben na Olšanech
Odkazy
Až po roce se dvaadvacetiletý student teologie Puchmajer dal kamarády přemluvit, aby se věnoval českému jazyku. Dobrovský český jazyk s přáteli teprve křísil a ve studentském podnájmu Hněvkovského v Platnéřské ulici se už scházeli čeští studenti k debatám o českém jazyce. Všichni byli z českých venkovských rodin. Mělo by se začít poezií, rozhodli, aby se vědělo, že čeština nezemřela.
Chlapci si v roce 1795 přinesli na schůzku vlastní verše a mezi nimi byly nejkrásnější Puchmajerovy. Pověřili ho, aby sestavil básnický almanach s názvem „Sebrání básní a zpěvů“ (sv. l, 1795). Almanach vyšel 10 roků po průkopnické sbírce „Básně v řeči vázané“ od V. Tháma.
Dobrovský verše pochválil, byl spokojen, že mladíci nepsali verše v antickém hexametru, čili v časomíře (např. J. Kollár „Slávy dcera“), ale veršem přízvučným. Puchmajer verše postupně seřazoval do šesti almanachů (pod názvem „Nové básně“). Prokázal stejné bohatství češtiny jako mají ostatní jazyky. Chlapci psali verše anakreontské, čili lyrické podle řeckého básníka Anakreonta: ódy, elegie, epigramy atd., jenže lyrika byla neosobní, chladná.
Puchmajer byl synem řemeslníka z Týna n.Vltavou, který po studiu oblékl v roce 1797 kněžský habitus. Pamětní deska na bývalém schwarzenberském statku v Jinonicích připomíná jeho pátou kněžskou štaci. Pro důkaz své národní hrdosti si jako všichni vlastenci připojil staročeské Jaroslav. Na univerzitě tehdy učili osvícenci prof. Seibt, český historik Cornova, prof. Meiszner, čili vzdělanci básnické garnitury mladého proudu německé literatury. Odtud pramení anakreontika Puchmajera. Jenže v tom čase už se hlásila Jungmannova romantická generace. Puchmajer však rozehrál ve svých verších i barvu, zvukomalebnost a poetičnost českého jazyka.
V Jinonicích působil od dubna 1804 do prosince 1805 a přeložil tu milostný příběh francouzského filosofa Montesquieua „Chrám Gnídský“ z roku 1724. Francouz vložil do sladkého pláštíku satiru na nenáviděnou vládu. Ale na jinonické faře vznikla rovněž příručka „Pravopis rusko-český“, psaný v čase Suvorových vojsk v Čechách. Puchmajer nepřekládal z francouzštiny, kterou znal, ale z polštiny. Soudil, že polština jako slovanská řeč je blízká češtině a obohatí češtinu o další slova. Rovněž bajkáře Lafontaina překládal Puchmajer z polštiny a šil je podle českého střihu. Doba to neměla za plagiát.
Tak jako se mezi lidmi dlouhý čas udržely Puchmajerovy ódy na Jana Žižku, na jazyk český atd., na dlouhá desetiletí se do čítanek prosadily jeho bajky „Čáp a liška“, „Rada zvířat“, „Pes a vlk“, „Dvě myši“, atd.
Z Jinonic byl Puchmajer přeložen do Cítolib u Loun. Nad jeho časem a filologickou prací, která nabývala na rozměrech i na národním významu, se ustrnul hr. Jáchym Šternberk a nabídl mu snadnější živobytí a klid na vědeckou práci na faře v Radnicích u Plzně. Puchmajer udržoval s Prahou, hlavně s Dobrovským, živý styk. Pomáhal Dobrovskému v sestavování „Německo-českého slovníku“. Byla to ve své době průkopnická práce, na níž navázal Jungmann. Druhý svazek slovníku už vydával Puchmajer sám.
V jeho objemném filologickém, básnickém a překladatelském díle jsou opravdové perly, objevné ve své době a zajímavé dodnes. Vydal „Rýmovník aneb rýmovní slovník“, „Učebnici ruského jazyka“, která má v Čechách prvenství. Dodnes je zajímavá jeho učebnice cikánského jazyka, nebo „Hantýrka čili slovník zlodějů“.
Puchmajer se zařadil do českých dějin jako zakladatel novočeského básnictví. Radnickým zbyla v kronice připomínka, že založil jednu z prvních knihoven „Čtenářského spolku“ v Čechách, která měla 40 čtenářů. V roce 1820 převezli nemocného Puchmajera do Všeobecné pražské nemocnice, kde zemřel.
