|
|
| Řádek 1: |
Řádek 1: |
| − | {{introtext
| + | <div style="text-align:center; background:#f1efef;padding:20px 20px;margin-top:60px;"> |
| − | |intro = Český spisovatel a učitel. Jeden z představitelů vesnického realismu. Z díla: „Zapadlí vlastenci“, „Kalibův zločin“, „Pantáta Bezoušek“ (zfilmováno), „O ztraceném ševci“. Jako učitel programově psal knížky pro děti různé věkové kategorie.
| + | <p>Našli jste v textu chybu či nedostatek? Neváhejte navrhnout úpravu!</p> |
| − | }}
| + | <p>[[Speciální:Vytvořit účet|Vytvořte si účet]] a editujte stejně jako na Wikipedii.</p> |
| − | | + | </div> |
| − | {{quote|text=„“|sign= }}
| |
| − | | |
| − | {{infobox
| |
| − | |foto= [[Soubor:Karel Vaclav Rais 1896.png |230px|střed]]
| |
| − | |birth= 4. 1. 1859 (Bělohrad u Nové Paky)
| |
| − | |death= 8. 7. 1926 (Praha)
| |
| − | |PD=
| |
| − | * [https://goo.gl/maps/tT22Y8J2TwCMwFWi9 Čermákova 1154/3]; PD s portrétem, A. Bílek 1928, obnovena 1960
| |
| − | * [https://goo.gl/maps/3zikMPfJnDh4bhFD7 Šumavská 920]; bronzová pamětní deska s reliéfním portrétem a textem
| |
| − | * Pohřben na Vinohradech
| |
| − | |odkazy=
| |
| − | * [https://cs.wikipedia.org/wiki/Karel_Václav_Rais Článek na Wikipedii]
| |
| − | * [https://www.pametni-desky-v-praze.cz/products/rais-karel-vaclav-na-budove-skoly-cp-920-ve-slezske-ulici-21-praha-vinohrady-narozi-slezske-a-sumavske-ulice-/ Pamětní desky v Praze]
| |
| − | }}
| |
| − | | |
| − | Rais se narodil v městečku s tvrzí, zámkem, roubenými domy a léčebnými prameny, půl roku po bitvě u Solferina (24. 6. 1859), v níž císař Franz Josef I. dostal v Itálii za vyučenou. Pantátové „Bezouškové“ svlékli vojenské mundury a dali se do kosení luk. Raisové měli drobné hospodářství a Karel na něm pomáhal. Ve škole jej chválili, ale na další studium potřeboval znát německy, takže jej na čas poslali do německé oblasti, aby se mohl ucházet o studium na gymnáziu v Jičíně a na učitelském ústavě.
| |
| − |
| |
| − | Když mladičký učitel poprvé pozdravil své žačky na první štaci v Hlinsku, měl už arch. Zítek dávno připravený návrh na postavení Národního divadla a bylo už i po soutěži na operu, kterou bude zlatá kaplička otevřena. Raisova druhá učitelská štace byla v Trhové Kamenici. To už věděl, že kamkoli z Vysočiny odejde, zůstane napořád v jeho srdci. Nejen že k ní přirostl zajímavými osudy lidí, ale protože si už za studií psal črty a povídky z prostředí života jejich dědin.
| |
| − |
| |
| − | A pak pozoroval osudy lidí, psal po večerech povídky a črty o všem možném a posílal všechno Arbesovi, pražskému apoštolu literárních talentů. Jenže jen málokterý písmák se rodí se stínem Goethova talentu, a tak chvíli trvalo, než vydavatel Vlček nebo Arbes přikývli, že je povídka ke zveřejnění. Zprvu se příliš shlédl v literární dikci i historických příbězích Třebízského a psal o hluboké minulosti kraje. Arbes mu v jednom dopise připomněl, že jeho Podkrkonoší mu nabízí nespočet námětů ze života kraje i lidí, a měl by zkusit svůj kraj „vyzpovídat“.
| |
| − |
| |
| − | V roce 1887 se Rais v osmadvaceti sbalil a odešel natrvalo do Prahy. Ještě si zdaleka netroufl na obživu perem, koneckonců se k tomu neodhodlal celý život. Přijel hlavně vyučovat děti a psát o domově, kde se narodil a kde deset roků učil. Hodně si od Prahy literárně sliboval. Mezi spisovateli byl velmi skromný, ale časem se napřímil a z autorit mu vyrostli osobní přátelé. Našel si učitelskou štaci v Podolí, pak přesídlil na Žižkov, a zakotvil na zbytek života v měšťanské škole na Vinohradech. V roce 1894 se stal jejím ředitelem a zůstal jím až do výslužby roku 1919.
| |
| − |
| |
| − | Do literatury vstupovala plejáda vrstevníků, s nimiž se setkal v podpůrném spolku umělců „Svatobor“, který založil Palacký. Navázal přátelství s Jiráskem, Wintrem, Šimáčkem, Thomayerem a s mnoha jinými spisovateli, ale jeho nejbližším přítelem mu byla lampička na stole, u níž proseděl celé večery a noci.
| |
| − |
| |
| − | V autorském orchestru české prózy navázal na jemný a dojímavý kolorit vesnických románů V. Hálka i s jejich úsměvným humorem a vesnickými konflikty. Vývoj doby přinesl do dědin změny a na východě Čech už žily nejen tradičními selskými spory, ale do podhůří vtrhl průmysl a s ním sociální a národnostní útlak. Rais v souboru povídek „Rodiče a děti“ (1893) sáhl do pravdy o selské dřině, vysušující v lidech všechen cit. Setkával se s jinými osudy vesnice, než Hálek. K tradičnímu sporu otců a dětí o grunt ve svých „Výminkářích“ se přidaly osudy vesničanů, odcházejících za chlebem a iluzemi do města. O nich vyprávějí „Půlpáni“ nebo novela „Paničkou“.
| |
| − |
| |
| − | Dramatem dýchá Raisův román „Kalibův zločin“. Dobrák z dědiny Kaliba ve vášnivém vzplanutí zabil svou ženu, která z něj učinila „otce“ s jiným mužem. Rozdíly mezi životem na dědině a ve městě Rais ještě idylicky vykreslil v příběhu „Pantáta Bezoušek“, který chytil za srdce i filmaře, kteří jej nafilmovali. Penzista z venkova Bezoušek svou bezelstnou povahou „pročišťuje“ zdrsnělé mezilidské vztahy města. Zjistí, že městu nerozumí a vrací se rád domů, kde má své kořeny.
| |
| − |
| |
| − | Tři známé Raisovy romány jsou vroucím vyznáním životů lidí, kteří udržovali češství a ochránili je od záhuby. Rais ve známých „Zapadlých vlastencích“ postavil pomník skromným učitelům, kněžím a mnohým bezejmenným, kteří byli v době ohrožení národa poněmčením pravými národními apoštoly. Farář Stehlík, kantor Čížek, pomocník učitele Čermák žijící v horském Pozdětíně. Stejnému tématu Rais věnoval další román „Západ“. Je předojemnou životní poutí faráře Kalouska, jehož jediným přáním zůstalo dožít na jaře u svých osadníků.
| |
| − |
| |
| − | Ale do Podkrkonoší pronikl německý kapitál z Liberce a Vídně. V kraji se spojila dvě nebezpečí pro Čechy: sociální útlak a silné poněmčování. Vypravuje o tom poslední Raisův román „O ztraceném ševci“ ve dvou dílech. Jeho hrdinové si v německém obklíčení zachovali svou národní příslušnost. Jestliže J. V. Sládek dal svou poezií pro děti příklad pro budoucí autory, v próze to učinil Rais. Byl učitelem dětí všech věkových kategorií, takže jeho dětské knížky jsou pedagogicky promyšlené, aniž by mentorovali.
| |
| − |
| |
| − | Na konci života Rais pobýval velmi často v rodném Bělohradu. Stěhoval se tam na celé léto. V roce 1926 ho však před odjezdem zaskočila těžká nemoc, na níž v červenci zemřel.
| |
