Hana Kvapilová a Karel Kutlvašr: Porovnání stránek

Z Pražský pantheon
(Rozdíly mezi stránkami)
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
(Založena nová stránka s textem „rozená Kubešová 29. 11. 1860 Praha 8. 4. 1907 Praha Urna s popelem uložena v podstavci sochy Sedící socha na podstavci, J. Štursa 1913 Kinskéh…“)
 
(Založena nová stránka s textem „27. 1. 1895 Michalovice u Havlíčkova Brodu 2. 10. 1961 Praha Pohřben na Olšanech PD s bystou, Fr. Bartoš 2000 Táborská (boční zeď radnice) '…“)
 
Řádek 1: Řádek 1:
rozená Kubešová
+
27. 1. 1895 Michalovice u Havlíčkova Brodu
  
29. 11. 1860 Praha
+
2. 10. 1961 Praha
  
8. 4. 1907 Praha
+
Pohřben na Olšanech
  
Urna s popelem uložena v podstavci sochy
+
PD s bystou, Fr. Bartoš 2000
  
Sedící socha na podstavci, J. Štursa 1913
+
Táborská (boční zeď radnice)
  
Kinského sady, u Národopisného muzea
+
'''Armádní generál, legionář. Velel rotě v bitvě u Zborova (1917), vedl legionářský pluk po smrti pl. Švece sibiřskou magistrálou do Vladivostoku. V roce 1945 řídil vojenský útvar Pražského povstání. Byl zatčen v roce 1948, odsouzen na doživotí, amnestován 1961. Po roce 1989 jmenován armádním generálem „In memoriam“.'''
  
'''Česká herečka. V Národním divadle od roku 1888. Mistrně prožívala své role v jejich přirozené povaze. Hrála Ibsenovu Noru, Shakespearovu Ofélii, Čechovovu Mášu, ale také postavy autorů současných, z nichž některé Jirásek, Šimáček, F. X. Svoboda a Zeyer psali přímo pro ni. Hrávala s Vojanem, Mošnou, Slavinskou.'''
 
  
„Tu bílou dámu, z jejichž rtů/šly drsné verše z Beskydů,/jak vůni horských od lesů/si do života ponesu.“ - Petr Bezruč
+
Dne 5. května 1945 Pražané povstali proti Němcům, čili proti elitní milionové armádě gen. Schörnera, jež utíkala před Rudou armádou k Američanům na jihu Čech. Měli za to, že budou vůči nim milosrdnější, než Sověti. Těm zplundrovali a spálili zemi. Zanechali za sebou miliony mrtvých. Hitler se v berlínském bunkru nedokázal ani sám zastřelit. Česká národní rada v čele povstání měla k dispozici jenom malou ilegální jednotku „Bartoš“ generála Kutlvašra, člena České národní rady.
  
 +
Dne 7. května Pražané krváceli a museli chtě nechtě učinit záchranný krok: uzavřeli s Němci úmluvu, že uvolní průchod jejich vojsk Prahou za podmínky, že vojsko složí zbraně. Ale elitní černooděnci v noci na 8. května vzali Prahu útokem a prodrali se k jejímu středu. V ulicích bylo z harampádí na 1600 barikád, proti puškám stála německá děla a tanky. Praha hořela, rozhlas zoufale volal o pomoc.
  
Netušila, že básník, jehož jméno vylétlo na Parnas jak „hvězda první velikosti“ stál onoho večera 26. dubna 1899 na jejím recitačním večeru v Konviktu za prvním sloupem. Jenom tři básně mu Mrštík vytiskl v lednovém čísle „Času“ a za dva měsíce je Hana recitovala mezi koryfeji české literatury na literárním večeru „Klubu mladých“ v Konviktu. Když za strnulého ticha sálu dojemně vyprávěla příhody „Maryčky Magdonové“ nebo „Odrodilství“ Bernarda Žára, sál ji přinutil třikrát opakovat. A nazítří ráno ji v Národním portýr podal dopis, v němž neznámý básník vroucně vykřikl kromě jiného: „A já byl hrdý do krve, být recitován poprvé.“ Hana se s básníkem setkala po letech.
+
Sovětská vojska měla na 6.-11. května připravenou ofenzívu l., 2. a 4. ukrajinského frontu velitelů Koněva, Malinovského a Jeremenka, čili tzv. „Pražskou operaci“, jak předpokládala dohoda s Američany. Byla to sovětská skupina armády „Střed“ a podle dohody s Amerikou byly rozděleny osvobozenecké zóny. Na volání Prahy o pomoc vyrazily z Drážďan ku Praze tanky a zrána 9. května se vojska 3. a 4. tankové armády generálů Rybalka a Leljušenka objevila v Praze. Praha hořela, neustále volala o pomoc, a ta přišla krátce před tím od tzv. „vlasovců“, vojsk gen. Vlasova, bývalého Stalinova generála, který po prohře důležité bitvy za Stalina utvořil nacionální armádu a přidal se k Němcům. Válka skončila u Slivice na Příbramsku 11. května německou střelou, jež dodnes trčí ve věži kostela. Do ruského zajetí padlo na 800 tisíc německých vojáků.
  
Jen ona uměla znásobit vroucnost, neznala patos, promlouvala, jak život šel, jaký byl. V tom bylo umění Kvapilové velkým a nenapodobitelným. Hrála divadlo odmala a podle vzpomínek současníků pozoruhodně. Snad to byl dar po otci, který se živil restaurováním obrazů, soch, ale uměl rovněž hrát na klavír, zpíval a hrál amatérsky divadlo.
+
Hned koncem května 1945 předal sovětský velvyslanec čsl. vládě nótu, jež obsahovala nesouhlas s podepsáním dohody České národní rady s německým vojskem. Odpovědnost nesl pl. Kutlvašr. Důsledkem bylo jeho tiché odstavení z hlavního vedení čs. vojsk a byl pověřen funkcí velitele vojenské jednotky v Plzni, odsud jej odveleli na místo zástupce velitele 3. vojenské oblasti v Brně. Kutlvašr byl však armádní autoritou nejen distinkcemi, ale i třiatřiceti roky v armádě.
  
Bydleli ve Spálené ulici v domě, kde na schodech potkávala malířskou trojici Mánesů. Otcův obchod však zkrachoval a museli mezi chudinu na Oujezd do ulice Na mlejnku č. 12. Malá Strana měla ochotnickou scénu v Besedě pod sv. Mikulášem a vedl ji Rudolf Innemann. Zkoušeli u papírníka Švába v dílně a Hana jako dítě leccos odkoukala.
+
V roce 1913 odjel jako sedmnáctiletý úředník firmy zemědělských strojů do Ruska, jenže po roce vypukla l. světová válka a musel zůstat v Rusku. Češi měli na Rusi dvě krajanské organizace, které ustavily vojenskou jednotku „Česká družina“. Kutlvašr, a s ním i jeho bratr, se do české jednotky přihlásili a v červnu 1916 Karel obdržel za statečnost v boji hodnost poddůstojníka. Bratři bojovali 2. července 1917 u Zborova na Ukrajině v Tarnopolské oblasti u říčky Strypy a vyznamenali se. Kutlvašr velel dělostřelecké jednotce a bitvu přežil, ale bratr padl.
  
Pak hrávala v Besedě až do čtyřiadvaceti roků, kdy jí svěřili 16. listopadu 1884 roli Katynky v Šamberkově hře „Blázinec v prvním poschodí“. Když odcházela z jeviště, jež bylo opravdu v prvním patře, vypukl blázinec doopravdy, protože Hana dojala, rozesmála, prostě roztleskala publikum, jak to ještě Beseda neslyšela. Šváb ji nadšeně blahopřál a doporučil jí Pavlu Švandovi, aby to s ní zkusil ve své smíchovské aréně.
+
V říjnu 1917 sovětské Rusko uzavřelo v Brestu mír s Němci. Byla to nezbytnost, protože vybuchovaly sociální bouře. Vznikla Rudá armáda a z českých vojáků po dohodě s novou vládou Sovětů, Čs. legie, jež měly být sibiřskou magistrálou převezeny do Vladivostoku a lodí do Francie. V obrovském vojenském zmatku občanské války v Rusku, se legie dostávaly do konfliktu s Rudou armádou. Na cestě českých legií magistrálou se vzněcovaly boje. Kutlvašr zprvu velel III. praporu čs. střeleckého pluku. V legiích došlo k reptání a skleslosti, jež vyústily v sebevraždu velitele pl. Švece, který chtěl svou smrtí probudit morálku vojsk. Za pl. Švece převzal velení pluku Kutlvašr a dovedl Čs. legie od bojů v Samaře, Penze, Kazaně, Simbirska až do Vladivostoku, kde se legionáři nalodili na loď „Yonan Maru“, která je zavezla do Francie. Okružní cesta světem skončila 31. ledna 1920 v Praze.
  
Po půldruhém roce 7. února 1886 se Hana s malostranskými ochotníky rozloučila v Schillerově hře „Úklady a láska“. A ještě téhož roku 6. srpna měla svou benefici u Švandy v roli Denisy stejnojmenné komedie A. Dumase. Učarovala publiku i Švandovo choti, herečce Národního divadla, Elišce Peškové. Seznámila se u Švandy s hercem Vojanem, s nímž několikrát hrála, a tím započala jejich společná herecká dráha. Udivovala nejenom na Smíchově, ale i v Brně a na zájezdech padesátičlenného souboru po Čechách a Moravě. Hvězda dvojice Kubešová-Vojan prudce stoupla k hereckému nebi, takže už po dvou letech nabídlo oběma angažmá Národní divadlo.
+
Kutlvašrovi bylo 25 roků a čtyři dny. Stal se jako legionář hrdinou národa a jako podplukovník zůstal v armádě. V letech 1920-1923 velel pěšímu pluku v Praze, a pak v Českých Budějovicích. S šarží plukovníka odešel do Chomutova k 2. pěší brigádě a v květnu 1928 obdržel výložky brigádního generála pěchotního učiliště v Milovicích. Od roku 1934 zůstal u 4. dislokované divize v Hradci Králové. Stavěla se hraniční opevnění v Orlických horách, přišla mobilizace a diktát „Mnichovské dohody“ (29. 9. 1938).
  
Hana měla pochvalné reference od kritika ze čtyřměsíčního pobytu v Brně, kde o ní napsal, že: „Slečna Kubešová je výkonnou divadelní umělkyní teprve od několika měsíců, ale sotva byste tomu věřili, kdybyste pozorovali lahodu a spanilou urovnanost jejích výkonů.“ A V. Mrštík o ní napsal mnohem později ještě výmluvněji, že: „Publikum vždy uchránila něčeho, čeho se každý nadějemi přesycený člověk bojí - zklamání.
+
Po anexi ČSR (15. 3. 1939) Německem se Kutlvašr začlenil do vojenského odboje „Obrana národa“.
  
Švandova „laboratoř“ hereckých talentů byla líhní talentů pro Národní i Vinohradské divadlo. Hana učinila rekordní divadelní skok, protože po dvou letech u Švandy ji vzali rovnou do Národního divadla. Hostovala v něm už 20. dubna 1888 v rolí Elišky ve Vrchlického „Noci na Karlštejně“ a přijali ji 1. června 1888. Vyhoupla se mezi herecké legendy O. Sklenářovou-Malou, Marušku Bittnerovou, Benoniovou, Slavínskou, Mošnu a další mistry divadla. Jenže v nových místech bývají role „vyseděny“ časem a slávou a Hanu čekaly jen epizodní role.
+
V červnu 1948 abdikoval prezident Dr. E. Beneš a nastoupila vláda komunisty K. Gottwalda. Gen. Kutlvašr byl dán do výslužby, a pak jej obvinili ze spolupráce s protistátní skupinou „Pravda vítězí“. Dne 16. května 1949 byl odsouzen na doživotí. Prožil ve vězení 12 roků a rok po návratu z vězení zemřel na třetí infarkt.
  
Uměla i v těch drobných rolích rozehrát i nejdrobnější záchvěv lidského srdce, takže okouzlila nejen publikum, ale i mnohé autory, kteří psali role pro ni. F. X. Svoboda roli Boženy ve hře „Směry života“, Zeyer postavu Levany ve hře „Sulamit“ a Jirásek Annu v „Otci“. Hana skvěle obstála v náročné roli Ofélie Shakespearova „Hamleta“ a její herectví kulminovalo v letech 1896-8 v moderní dramatický výraz, v němž se patos tklivě rozprostřel do citlivé tkáně lidské psychiky. Hanu začali obsazovat i do hlavních rolí původní dramatické tvorby. Kritik Jindřich Vodák napsal, že: „Příval životní náruživosti jí zmítal, jak prudce hledala, kterak dost vyjádřit rozblouznění do životní krásy a volnosti.“
+
Byl jednou z obětí brutálních procesů 50. let, jež dva sovětští poradci s českými nohsledy dovedli k justičním vraždám a nuceným pracovním táborům. Kutlvašr byl rehabilitován, ale jeho osud zůstal mementem pro budoucnost, aby jen demokracie a humanismus vládly v české zemi.
 
 
Ze zákulisí mezilidských vztahů v Národním divadle však tajně vyšlehla závist a na Haninu hlavu hodili polopravdy i lži, jež měly vyhradit jejímu talentu místo o stupínek níže, aby nepřečuhovala. Její manžel Jaroslav Kvapil, básník, dramatik a později režisér ji musel domluvit, aby neustupovala jen proto, že jiný chce do Národního divadla.
 
 
 
Zlom století vnesl do vývoje herectví, scénografie i režie prvky nové, realisticky nepatetické. Ve „Zlaté kapličce“ se muselo změnit vedení, jež by respektovalo příchod realismu. Kvapil se ujal dramaturgie a pak i režie. Hana v Národním divadle zůstala a spoluutvářela realistickou etapu. Z Ruska promluvily k herectví knihy Stanislavského a praxe moskevského divadla „MCHAT“.
 
 
 
V roce 1907 Hana vytvořila snad své největší role: Mášu v Čechovových „Třech sestrách“ a Blaženu v Shakespearově veselohře „Mnoho povyku pro nic“. Dne 5. dubna 1907 svou roli v Šimáčkově hře „Poslední scéna“ nedohrála. Scéna byla pro ni opravdu poslední. Podlehla cukrovkovému komatu. Spisovatelka Růžena Svobodová objížděla Prahu a oznamovala její náhlý odchod ze života. Haně bylo sedmačtyřicet roků.
 

Verze z 28. 3. 2020, 10:26

27. 1. 1895 Michalovice u Havlíčkova Brodu

2. 10. 1961 Praha

Pohřben na Olšanech

PD s bystou, Fr. Bartoš 2000

Táborská (boční zeď radnice)

Armádní generál, legionář. Velel rotě v bitvě u Zborova (1917), vedl legionářský pluk po smrti pl. Švece sibiřskou magistrálou do Vladivostoku. V roce 1945 řídil vojenský útvar Pražského povstání. Byl zatčen v roce 1948, odsouzen na doživotí, amnestován 1961. Po roce 1989 jmenován armádním generálem „In memoriam“.


Dne 5. května 1945 Pražané povstali proti Němcům, čili proti elitní milionové armádě gen. Schörnera, jež utíkala před Rudou armádou k Američanům na jihu Čech. Měli za to, že budou vůči nim milosrdnější, než Sověti. Těm zplundrovali a spálili zemi. Zanechali za sebou miliony mrtvých. Hitler se v berlínském bunkru nedokázal ani sám zastřelit. Česká národní rada v čele povstání měla k dispozici jenom malou ilegální jednotku „Bartoš“ generála Kutlvašra, člena České národní rady.

Dne 7. května Pražané krváceli a museli chtě nechtě učinit záchranný krok: uzavřeli s Němci úmluvu, že uvolní průchod jejich vojsk Prahou za podmínky, že vojsko složí zbraně. Ale elitní černooděnci v noci na 8. května vzali Prahu útokem a prodrali se k jejímu středu. V ulicích bylo z harampádí na 1600 barikád, proti puškám stála německá děla a tanky. Praha hořela, rozhlas zoufale volal o pomoc.

Sovětská vojska měla na 6.-11. května připravenou ofenzívu l., 2. a 4. ukrajinského frontu velitelů Koněva, Malinovského a Jeremenka, čili tzv. „Pražskou operaci“, jak předpokládala dohoda s Američany. Byla to sovětská skupina armády „Střed“ a podle dohody s Amerikou byly rozděleny osvobozenecké zóny. Na volání Prahy o pomoc vyrazily z Drážďan ku Praze tanky a zrána 9. května se vojska 3. a 4. tankové armády generálů Rybalka a Leljušenka objevila v Praze. Praha hořela, neustále volala o pomoc, a ta přišla krátce před tím od tzv. „vlasovců“, vojsk gen. Vlasova, bývalého Stalinova generála, který po prohře důležité bitvy za Stalina utvořil nacionální armádu a přidal se k Němcům. Válka skončila u Slivice na Příbramsku až 11. května německou střelou, jež dodnes trčí ve věži kostela. Do ruského zajetí padlo na 800 tisíc německých vojáků.

Hned koncem května 1945 předal sovětský velvyslanec čsl. vládě nótu, jež obsahovala nesouhlas s podepsáním dohody České národní rady s německým vojskem. Odpovědnost nesl pl. Kutlvašr. Důsledkem bylo jeho tiché odstavení z hlavního vedení čs. vojsk a byl pověřen funkcí velitele vojenské jednotky v Plzni, odsud jej odveleli na místo zástupce velitele 3. vojenské oblasti v Brně. Kutlvašr byl však armádní autoritou nejen distinkcemi, ale i třiatřiceti roky v armádě.

V roce 1913 odjel jako sedmnáctiletý úředník firmy zemědělských strojů do Ruska, jenže po roce vypukla l. světová válka a musel zůstat v Rusku. Češi měli na Rusi dvě krajanské organizace, které ustavily vojenskou jednotku „Česká družina“. Kutlvašr, a s ním i jeho bratr, se do české jednotky přihlásili a v červnu 1916 Karel obdržel za statečnost v boji hodnost poddůstojníka. Bratři bojovali 2. července 1917 u Zborova na Ukrajině v Tarnopolské oblasti u říčky Strypy a vyznamenali se. Kutlvašr velel dělostřelecké jednotce a bitvu přežil, ale bratr padl.

V říjnu 1917 sovětské Rusko uzavřelo v Brestu mír s Němci. Byla to nezbytnost, protože vybuchovaly sociální bouře. Vznikla Rudá armáda a z českých vojáků po dohodě s novou vládou Sovětů, Čs. legie, jež měly být sibiřskou magistrálou převezeny do Vladivostoku a lodí do Francie. V obrovském vojenském zmatku občanské války v Rusku, se legie dostávaly do konfliktu s Rudou armádou. Na cestě českých legií magistrálou se vzněcovaly boje. Kutlvašr zprvu velel III. praporu čs. střeleckého pluku. V legiích došlo k reptání a skleslosti, jež vyústily v sebevraždu velitele pl. Švece, který chtěl svou smrtí probudit morálku vojsk. Za pl. Švece převzal velení pluku Kutlvašr a dovedl Čs. legie od bojů v Samaře, Penze, Kazaně, Simbirska až do Vladivostoku, kde se legionáři nalodili na loď „Yonan Maru“, která je zavezla do Francie. Okružní cesta světem skončila 31. ledna 1920 v Praze.

Kutlvašrovi bylo 25 roků a čtyři dny. Stal se jako legionář hrdinou národa a jako podplukovník zůstal v armádě. V letech 1920-1923 velel pěšímu pluku v Praze, a pak v Českých Budějovicích. S šarží plukovníka odešel do Chomutova k 2. pěší brigádě a v květnu 1928 obdržel výložky brigádního generála pěchotního učiliště v Milovicích. Od roku 1934 zůstal u 4. dislokované divize v Hradci Králové. Stavěla se hraniční opevnění v Orlických horách, přišla mobilizace a diktát „Mnichovské dohody“ (29. 9. 1938).

Po anexi ČSR (15. 3. 1939) Německem se Kutlvašr začlenil do vojenského odboje „Obrana národa“.

V červnu 1948 abdikoval prezident Dr. E. Beneš a nastoupila vláda komunisty K. Gottwalda. Gen. Kutlvašr byl dán do výslužby, a pak jej obvinili ze spolupráce s protistátní skupinou „Pravda vítězí“. Dne 16. května 1949 byl odsouzen na doživotí. Prožil ve vězení 12 roků a rok po návratu z vězení zemřel na třetí infarkt.

Byl jednou z obětí brutálních procesů 50. let, jež dva sovětští poradci s českými nohsledy dovedli k justičním vraždám a nuceným pracovním táborům. Kutlvašr byl rehabilitován, ale jeho osud zůstal mementem pro budoucnost, aby jen demokracie a humanismus vládly v české zemi.