Karel Kutlvašr a Rudolf Kremlička: Porovnání stránek

Z Pražský pantheon
(Rozdíly mezi stránkami)
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
(Založena nová stránka s textem „27. 1. 1895 Michalovice u Havlíčkova Brodu 2. 10. 1961 Praha Pohřben na Olšanech PD s bystou, Fr. Bartoš 2000 Táborská (boční zeď radnice) '…“)
 
(Založena nová stránka s textem „19. 6. 1886 Kolín 3. 6. 1932 Praha Pohřben na Olšanech PD, Z. Hošek 1988 Pařížská 16 '''Český malíř. Jeho osobitost vyrostla z impresionis…“)
 
Řádek 1: Řádek 1:
27. 1. 1895 Michalovice u Havlíčkova Brodu
+
19. 6. 1886 Kolín
  
2. 10. 1961 Praha
+
3. 6. 1932 Praha
  
 
Pohřben na Olšanech
 
Pohřben na Olšanech
  
PD s bystou, Fr. Bartoš 2000
+
PD, Z. Hošek 1988
  
Táborská (boční zeď radnice)
+
Pařížská 16
  
'''Armádní generál, legionář. Velel rotě v bitvě u Zborova (1917), vedl legionářský pluk po smrti pl. Švece sibiřskou magistrálou do Vladivostoku. V roce 1945 řídil vojenský útvar Pražského povstání. Byl zatčen v roce 1948, odsouzen na doživotí, amnestován 1961. Po roce 1989 jmenován armádním generálem „In memoriam“.'''
+
'''Český malíř. Jeho osobitost vyrostla z impresionismu a starých mistrů. Modernost výrazu je v mistrné kresbě, světle a valéru. Maloval obrazy figurativní i krajinářské. Z obrazů: „Pradleny“, „Myčky“, „Přístav Duino u Terstu“, „Ženy na břehu řeky“ (mozaika v pražském paláci Fénix).'''
  
 +
„Valér znamená pro mne vše - barva až v třetí řadě.“ - R. Kremlička
  
Dne 5. května 1945 Pražané povstali proti Němcům, čili proti elitní milionové armádě gen. Schörnera, jež utíkala před Rudou armádou k Američanům na jihu Čech. Měli za to, že budou vůči nim milosrdnější, než Sověti. Těm zplundrovali a spálili zemi. Zanechali za sebou miliony mrtvých. Hitler se v berlínském bunkru nedokázal ani sám zastřelit. Česká národní rada v čele povstání měla k dispozici jenom malou ilegální jednotku „Bartoš“ generála Kutlvašra, člena České národní rady.
 
  
Dne 7. května Pražané krváceli a museli chtě nechtě učinit záchranný krok: uzavřeli s Němci úmluvu, že uvolní průchod jejich vojsk Prahou za podmínky, že vojsko složí zbraně. Ale elitní černooděnci v noci na 8. května vzali Prahu útokem a prodrali se k jejímu středu. V ulicích bylo z harampádí na 1600 barikád, proti puškám stála německá děla a tanky. Praha hořela, rozhlas zoufale volal o pomoc.
+
Prof. Akademie Hanuš Schwaiger si prohlížel studentské práce, najednou vzal do ruky ten nejmenší, ještě nedodělaný obrázek, dlouze si jej prohlížel a pokyvoval hlavou. V roce 1910 obdržel Kremlička Hlávkovo stipendium do Holandska, a tam v úžasu hleděl na obrazový barevný koncert uměřenosti holandských mistrů, který mu učaroval a napověděl, aby si zajel ještě do pařížské Mekky, kde vládl kubismus. Kremličku vzal nejvíc za srdce Corot, Renoir, Manet a hlavně Matisse. Napověděli mu, kudy má jít ve svém zápasu o tvar.
  
Sovětská vojska měla na 6.-11. května připravenou ofenzívu l., 2. a 4. ukrajinského frontu velitelů Koněva, Malinovského a Jeremenka, čili tzv. „Pražskou operaci“, jak předpokládala dohoda s Američany. Byla to sovětská skupina armády „Střed“ a podle dohody s Amerikou byly rozděleny osvobozenecké zóny. Na volání Prahy o pomoc vyrazily z Drážďan ku Praze tanky a zrána 9. května se vojska 3. a 4. tankové armády generálů Rybalka a Leljušenka objevila v Praze. Praha hořela, neustále volala o pomoc, a ta přišla krátce před tím od tzv. „vlasovců“, vojsk gen. Vlasova, bývalého Stalinova generála, který po prohře důležité bitvy za Stalina utvořil nacionální armádu a přidal se k Němcům. Válka skončila u Slivice na Příbramsku až 11. května německou střelou, jež dodnes trčí ve věži kostela. Do ruského zajetí padlo na 800 tisíc německých vojáků.
+
Po návratu maloval se Schwaigerem žánrové obrázky na Vysočině. Když jednou nahlížel okénky do drobných nízkých chalup, najednou vyčouhla ze šera světničky zakulacená záda krejčího nad řemeslem, proměnující se ve světle. Poznal, že světlo umí tvarovat předměty.
  
Hned koncem května 1945 předal sovětský velvyslanec čsl. vládě nótu, jež obsahovala nesouhlas s podepsáním dohody České národní rady s německým vojskem. Odpovědnost nesl pl. Kutlvašr. Důsledkem bylo jeho tiché odstavení z hlavního vedení čs. vojsk a byl pověřen funkcí velitele vojenské jednotky v Plzni, odsud jej odveleli na místo zástupce velitele 3. vojenské oblasti v Brně. Kutlvašr byl však armádní autoritou nejen distinkcemi, ale i třiatřiceti roky v armádě.
+
V roce 1913 přijal Kremlička pozvání ruské šlechtičny k pobytu v Petrohradě. Zpátky se vrátil nedlouho před válkou s kopiemi starých mistrů, jež si pořídil v petrohradské Ermitáži: Tizian, Leonardo, Greco a další mistři, jakoby v něm probudili novou tvůrčí mízu. Najednou se mu ze žánrových obrázků ztrácely podrobnosti a na významu nabývaly jen objemy předmětů a figur. Kremlička vyšel ze své tvořivé samoty na konci roku 1915, kdy si porozuměl hlavně se Špálou a Čapkem. Tenkrát namaloval figuru venkovského děvčete tak, aby zvýraznil krásu jejího zdravého ženství. Nazval obraz „Děvče v bílém živůtku“. Namaloval linii jenom valérem a gradací světla. Byla to nápověda jeho malířské osobitosti, ale ještě to nebyl ten „pravý“ budoucí Kremlička, napsal malíř O. Mrkvička. Kremlička se zrodil až roku 1918 v obraze „Nana“. Tehdy mu nepřišla modelka a byl přinucen domalovat obraz zpaměti. Odborníci v Kremličkově fantazijním domýšlení obrazu objevili moderní dílo evropské úrovně.
  
V roce 1913 odjel jako sedmnáctiletý úředník firmy zemědělských strojů do Ruska, jenže po roce vypukla l. světová válka a musel zůstat v Rusku. Češi měli na Rusi dvě krajanské organizace, které ustavily vojenskou jednotku „Česká družina“. Kutlvašr, a s ním i jeho bratr, se do české jednotky přihlásili a v červnu 1916 Karel obdržel za statečnost v boji hodnost poddůstojníka. Bratři bojovali 2. července 1917 u Zborova na Ukrajině v Tarnopolské oblasti u říčky Strypy a vyznamenali se. Kutlvašr velel dělostřelecké jednotce a bitvu přežil, ale bratr padl.
+
Kremlička v tom čase ještě namaloval cyklus tanečnic, děvčat slovanského typu a ukázal jej na výstavě „Tvrdošíjných“ v roce 1918 na Příkopech. Doba doznělé války a vzplanuvších nadějí poznamenala i jeho tvorbu. Maloval už po svém zhmotněnou touhu prostého lidství. Jeho obrazy „Pradleny“, „Myčky“ atd. souzněly s dobovým životním pocitem.
  
V říjnu 1917 sovětské Rusko uzavřelo v Brestu mír s Němci. Byla to nezbytnost, protože vybuchovaly sociální bouře. Vznikla Rudá armáda a z českých vojáků po dohodě s novou vládou Sovětů, Čs. legie, jež měly být sibiřskou magistrálou převezeny do Vladivostoku a lodí do Francie. V obrovském vojenském zmatku občanské války v Rusku, se legie dostávaly do konfliktu s Rudou armádou. Na cestě českých legií magistrálou se vzněcovaly boje. Kutlvašr zprvu velel III. praporu čs. střeleckého pluku. V legiích došlo k reptání a skleslosti, jež vyústily v sebevraždu velitele pl. Švece, který chtěl svou smrtí probudit morálku vojsk. Za pl. Švece převzal velení pluku Kutlvašr a dovedl Čs. legie od bojů v Samaře, Penze, Kazaně, Simbirska až do Vladivostoku, kde se legionáři nalodili na loď „Yonan Maru“, která je zavezla do Francie. Okružní cesta světem skončila 31. ledna 1920 v Praze.
+
Někdy ve 20. letech se spřátelil s básníkem Vítězslavem Nezvalem, který za ním přišel do ateliéru v Pařížské ulici a už neodešel. Pobýval u Kremličky stále častěji. Tvůrce poetismu neodolal a rozhodl se napsat o Kremličkově umění monografii.
  
Kutlvašrovi bylo 25 roků a čtyři dny. Stal se jako legionář hrdinou národa a jako podplukovník zůstal v armádě. V letech 1920-1923 velel pěšímu pluku v Praze, a pak v Českých Budějovicích. S šarží plukovníka odešel do Chomutova k 2. pěší brigádě a v květnu 1928 obdržel výložky brigádního generála pěchotního učiliště v Milovicích. Od roku 1934 zůstal u 4. dislokované divize v Hradci Králové. Stavěla se hraniční opevnění v Orlických horách, přišla mobilizace a diktát „Mnichovské dohody“ (29. 9. 1938).
+
A najednou malíře našla mladá generace, patrně právě pro jeho poetické vidění světa v čase rozvoje techniky. Kremličkovo umění představovalo sebeobranu poesie člověka před rachotivým rytmem doby. Kremlička se stal idolem mládí. Oslňoval nádherou dráždivých aktů a touhou, jež vyzařovala z krajin, kreseb, ale i početných litografií. Byl to moderní neoklasicismus, který souzněl s poválečným neoklasicismem Picassa.
  
Po anexi ČSR (15. 3. 1939) Německem se Kutlvašr začlenil do vojenského odboje „Obrana národa“.
+
Hned po válce dostal od Národního památníku za úkol namalovat krajiny Slovenska. Uplatnil v nich tytéž zásady, jako ve figurativní tvorbě. Nepopisoval, vykouzlil podstatu krásy. Jeho obrazy mají jemné barevné přechody krajinného reliéfu, čímž rozmnožil jejich významy. Ze slovenských motivů z roku 1919 nejvíc veřejnost zaujala „Slovenská krajina“ s oblinami hor nebo „Na pastvě“ z roku 1923.
  
V červnu 1948 abdikoval prezident Dr. E. Beneš a nastoupila vláda komunisty K. Gottwalda. Gen. Kutlvašr byl dán do výslužby, a pak jej obvinili ze spolupráce s protistátní skupinou „Pravda vítězí“. Dne 16. května 1949 byl odsouzen na doživotí. Prožil ve vězení 12 roků a rok po návratu z vězení zemřel na třetí infarkt.
+
Kremlička vydal 17 litografií, a mnoho jiných kreseb v Neumannově časopise „Červen“, ve „Veraikonu“ a v dalších časopisech. V roce 1925 připravil svou první samostatnou výstavu v Mánesu a velkým uznáním pro něj byla monografická stať Francouze E. Faure v Musaionu.
  
Byl jednou z obětí brutálních procesů 50. let, jež dva sovětští poradci s českými nohsledy dovedli k justičním vraždám a nuceným pracovním táborům. Kutlvašr byl rehabilitován, ale jeho osud zůstal mementem pro budoucnost, aby jen demokracie a humanismus vládly v české zemi.
+
Kremlička se rozjel do Itálie, Francie a přivezl obrazy „Přístav Duino v Terstu“ (1927), nebo „Nábřeží Arna“ ve Francii.
 +
 
 +
Když Nezval dokončoval počátkem 30. let Kremličkovu monografii, malíř připravoval na rok 1932 velkou výstavu. Všechen ruch v jeho ateliéru však náhle k velkému překvapení jeho ctitelů utichl. Kremlička 3. června 1932 náhle zemřel. Jeho přítel spisovatel J. Bartoš nad rakví řekl: „Byl z bytostí, o nichž lze říci, že se narodily raněny vášní k dokonalosti.

Verze z 28. 3. 2020, 11:15

19. 6. 1886 Kolín

3. 6. 1932 Praha

Pohřben na Olšanech

PD, Z. Hošek 1988

Pařížská 16

Český malíř. Jeho osobitost vyrostla z impresionismu a starých mistrů. Modernost výrazu je v mistrné kresbě, světle a valéru. Maloval obrazy figurativní i krajinářské. Z obrazů: „Pradleny“, „Myčky“, „Přístav Duino u Terstu“, „Ženy na břehu řeky“ (mozaika v pražském paláci Fénix).

„Valér znamená pro mne vše - barva až v třetí řadě.“ - R. Kremlička


Prof. Akademie Hanuš Schwaiger si prohlížel studentské práce, najednou vzal do ruky ten nejmenší, ještě nedodělaný obrázek, dlouze si jej prohlížel a pokyvoval hlavou. V roce 1910 obdržel Kremlička Hlávkovo stipendium do Holandska, a tam v úžasu hleděl na obrazový barevný koncert uměřenosti holandských mistrů, který mu učaroval a napověděl, aby si zajel ještě do pařížské Mekky, kde vládl kubismus. Kremličku vzal nejvíc za srdce Corot, Renoir, Manet a hlavně Matisse. Napověděli mu, kudy má jít ve svém zápasu o tvar.

Po návratu maloval se Schwaigerem žánrové obrázky na Vysočině. Když jednou nahlížel okénky do drobných nízkých chalup, najednou vyčouhla ze šera světničky zakulacená záda krejčího nad řemeslem, proměnující se ve světle. Poznal, že světlo umí tvarovat předměty.

V roce 1913 přijal Kremlička pozvání ruské šlechtičny k pobytu v Petrohradě. Zpátky se vrátil nedlouho před válkou s kopiemi starých mistrů, jež si pořídil v petrohradské Ermitáži: Tizian, Leonardo, Greco a další mistři, jakoby v něm probudili novou tvůrčí mízu. Najednou se mu ze žánrových obrázků ztrácely podrobnosti a na významu nabývaly jen objemy předmětů a figur. Kremlička vyšel ze své tvořivé samoty na konci roku 1915, kdy si porozuměl hlavně se Špálou a Čapkem. Tenkrát namaloval figuru venkovského děvčete tak, aby zvýraznil krásu jejího zdravého ženství. Nazval obraz „Děvče v bílém živůtku“. Namaloval linii jenom valérem a gradací světla. Byla to nápověda jeho malířské osobitosti, ale ještě to nebyl ten „pravý“ budoucí Kremlička, napsal malíř O. Mrkvička. Kremlička se zrodil až roku 1918 v obraze „Nana“. Tehdy mu nepřišla modelka a byl přinucen domalovat obraz zpaměti. Odborníci v Kremličkově fantazijním domýšlení obrazu objevili moderní dílo evropské úrovně.

Kremlička v tom čase ještě namaloval cyklus tanečnic, děvčat slovanského typu a ukázal jej na výstavě „Tvrdošíjných“ v roce 1918 na Příkopech. Doba doznělé války a vzplanuvších nadějí poznamenala i jeho tvorbu. Maloval už po svém zhmotněnou touhu prostého lidství. Jeho obrazy „Pradleny“, „Myčky“ atd. souzněly s dobovým životním pocitem.

Někdy ve 20. letech se spřátelil s básníkem Vítězslavem Nezvalem, který za ním přišel do ateliéru v Pařížské ulici a už neodešel. Pobýval u Kremličky stále častěji. Tvůrce poetismu neodolal a rozhodl se napsat o Kremličkově umění monografii.

A najednou malíře našla mladá generace, patrně právě pro jeho poetické vidění světa v čase rozvoje techniky. Kremličkovo umění představovalo sebeobranu poesie člověka před rachotivým rytmem doby. Kremlička se stal idolem mládí. Oslňoval nádherou dráždivých aktů a touhou, jež vyzařovala z krajin, kreseb, ale i početných litografií. Byl to moderní neoklasicismus, který souzněl s poválečným neoklasicismem Picassa.

Hned po válce dostal od Národního památníku za úkol namalovat krajiny Slovenska. Uplatnil v nich tytéž zásady, jako ve figurativní tvorbě. Nepopisoval, vykouzlil podstatu krásy. Jeho obrazy mají jemné barevné přechody krajinného reliéfu, čímž rozmnožil jejich významy. Ze slovenských motivů z roku 1919 nejvíc veřejnost zaujala „Slovenská krajina“ s oblinami hor nebo „Na pastvě“ z roku 1923.

Kremlička vydal 17 litografií, a mnoho jiných kreseb v Neumannově časopise „Červen“, ve „Veraikonu“ a v dalších časopisech. V roce 1925 připravil svou první samostatnou výstavu v Mánesu a velkým uznáním pro něj byla monografická stať Francouze E. Faure v Musaionu.

Kremlička se rozjel do Itálie, Francie a přivezl obrazy „Přístav Duino v Terstu“ (1927), nebo „Nábřeží Arna“ ve Francii.

Když Nezval dokončoval počátkem 30. let Kremličkovu monografii, malíř připravoval na rok 1932 velkou výstavu. Všechen ruch v jeho ateliéru však náhle k velkému překvapení jeho ctitelů utichl. Kremlička 3. června 1932 náhle zemřel. Jeho přítel spisovatel J. Bartoš nad rakví řekl: „Byl z bytostí, o nichž lze říci, že se narodily raněny vášní k dokonalosti.“