Josef Mysliveček a Naděžda Konstantinovna Krupská: Porovnání stránek

Z Pražský pantheon
(Rozdíly mezi stránkami)
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
 
(Založena nová stránka s textem „26. 2. 1869 Petrohrad 27. 2. 1939 Moskva Pohřbena u Kremelské zdi PD, J. V. Schwarz 1960 Černomořská 384/9 (odstraněna 1991) '''Učitelka, praco…“)
 
Řádek 1: Řádek 1:
9. 3. 1737 Praha-Šárka
+
26. 2. 1869 Petrohrad
  
4. 2. 1781 Řím
+
27. 2. 1939 Moskva
  
Pohřben v Římě - chrám San Lorenzo
+
Pohřbena u Kremelské zdi
  
PD, J. Kryštůfek 1989
+
PD, J. V. Schwarz 1960
  
Novotného lávka - na Muzeu B. Smetany
+
Černomořská 384/9 (odstraněna 1991)
  
Bysta, 1995
+
'''Učitelka, pracovnice osvěty. Žena V. I. Lenina (Uljanova). Učila i ve večerních školách pro dělníky, pracovala v redakcích. Po vzniku SSSR vydávala vzdělávací knihy, časopisy, věnovala se osvětě, školství, vzdělávání dospělých nového státu.'''
  
Melantrichova
 
  
'''Český hudební skladatel působící v Itálii. Triumfoval roku 1767 v Neapoli. Napsal dlouhou řadu oper, oratorií, symfonií, kantát, komorních děl, árií. Měl vliv na mladého Mozarta. Z oper: „Zmatek na Parnasu“, „Bellerofontés“, „Farnakés“, „Tamerlán“. V Itálii, kde zůstal natrvalo, byl zván „Il divino Boemo“ - „Božský Čech“.'''
+
Třicetiletá Krupská přijela na jaře roku 1901 do Prahy a v Kolárově (dnes Černomořská) ulici zaklepala ve 4. patře na dveře. Otevřel jí muž asi stejného věku a představil se jako Modráček, redaktor Tiskového výboru české Sociální demokracie. (František Modráček 1871-1960). Sdělil jí, že její muž už odjel do Švýcarska a bydlí v Ženevě pod jménem Rothmayer.
  
„Nebýt obličeje, byl by úplně jako dřív, plný ohně, svěžesti a života.“ - W. A. Mozart po návštěvě Myslivečka 11. 11. 1777 v mnichovské nemocnici
+
Pocházela ze zchudlé šlechtické rodiny, která jí umožnila vzdělání na soukromém gymnáziu, v roce 1889 absolvovala vyšší kurzy matematiky a v jednadvaceti začala v Petrohradě učit. O rok mladšího Uljanova poznala v dělnické škole. Vystudoval práva absolvováním předepsaných zkoušek a seznámil se s Marxovým dílem, z něhož pochopil, že třídou, jež může změnit Rusko, je na majetku nezávislé dělnictvo. Proto pro ně začal psát a vzdělávat je. Rusko, to byl car, pravoslaví, latifundisté a 90 % chudých mužiků, většinou negramotných. Krupská měla k jeho mínění blízko.
  
 +
Carský policejní režim rozpoznal politické nebezpečí, zatkl je a poslal na tři roky do sibiřského vyhnanství, jež okusili tisíce kritiků režimu od mladých důstojníků „děkabristů“ v začátku 19. století, po tisíce odpůrců carismu, mezi nimiž byl i Dostojevskij, pak atentátníci na cara Alexandra II. (1881), v němž popravili i Vladimírova bratra a řada pokračovala až zavražděním carské rodiny. Tím carský režim v Rusku padl podle úsloví, čím kdo zachází, tím také schází.
  
Neapol se o narozeninách krále Ferdinanda IV. 20. ledna 1767 vyšňořila do slavnostního. V divadle San Carlo se konalo hudební matiné. Hlediště bouřlivě uvítalo duet Gabrielli-Raaf, kteří zpívali kantátu neznámého skladatele z Rakouska. Výbor oslav se zdráhal dát kantátu na program tak významných oslav. Bůhví, jak náročné publikum skladbu neznámého autora přijme. Fiasko v San Carlo, to bylo měřítko pro Itálii. Všechno dopadlo výtečně, zpěváci se děkovali bůhví pokolikáté, ale autora nepředstavil nikdo. Jen u východu z divadla zaburácel jásot těch, co poslouchali venku: „Bravo, il divino Boemo!“
+
Po třech letech Sibiře si třicetiletý Uljanov vezl tajně napsanou knihu „Vývoj kapitalismu v Rusku“ a musel okamžitě emigrovat, protože jej policie chtěla jako „nejschopnějšího revolucionáře“ v Rusku popravit. V Ženevě už existovala Ruská sociálně demokratická dělnická strana s výtečným Plechanovem v čele. Vedla se polemika o strategii i taktice. Lenin s pomocí Krupské a mnoha dalších emigrantů začali vydávat noviny „Jiskra“ a různé tiskoviny, jež byly tajně přes Prahu kolportovány do Ruska. Krupská pracovala v novinách, pracovala, jak bylo zapotřebí a byla si vědoma, že svobodné Rusko bude potřebovat především vzdělání, jak školní, tak mimoškolní a sbírala v emigraci poznatky.
  
O vánocích uvedlo divadlo v Turíně třetí operu božského Čecha „Triumf Klélie“. A znovu úspěch. Ale Mysliveček valně neposlouchal, seděl zasmušile myšlenkami v Praze, kde mu zemřela matka. V lednu 1768 vyjel narychlo do Prahy. Doma mu kondolovali k zármutku i blahopřáli k velkému hudebnímu úspěchu v Itálii.
+
Byla v emigraci 17 roků, čili do doby po únorovém pádu carismu 1917 a převzetí moci eserskou vládou (socialistů) Kerenského. V říjnu převzala vládu země strana Lenina (bolševiků) na pražské konferenci ruské sociální demokracie roku 1912. Podle carské policie se „nejschopnější revolucionář“ ujal vedení většiny ruské sociální demokracie. Za těch 17 roků byl roku 1905 krvavý masakr před Zimním palácem, kdy stovky mrtvých demonstrantů před Zimním palácem v Petrohradě zrubala kozácká eskadrona. To vyžadovalo i polemiku o nové strategii a taktice sociální demokracie, kterou Lenin vedl i ve filosofickém spise „Materialismus a empiriokriticismus“, v níž obhajoval materialismus.
  
Jeho rodiště bylo na Dubovém mlýnu v Šárce, ale šikovný otec, který se dostal do čela pražského cechu, koupil i mlýny na Kampě i dům „U modrého šifu“. Zemřel však v roce 1749 na tyfus a zanechal hospodářství svým dvojčatům Jáchymovi a Josefovi. Oba byli vyučeni mlynářskému řemeslu. Josef však oslňoval navíc hudebním talentem už ve škole u dominikánů i jezuitů, v patnácti složil operu a pak si ještě na rodině vymohl výuku kontrapunktu u varhaníka Habermanna. Pak si jej k sobě vzal skvělý varhaník Seger a Josef zvládl k varhanám i housle.
+
Ministrem osvěty se stal vzdělaný Lunačarskij s Krupskou a připravovali systém školství, záchranu sirot, vzdělávací a školský systém v zemi. Byl to čas, jak zdůraznil Lenin v projevu k mládí, kdy bez vědomosti se hodně kazí, a proto řekl ono okřídlené: „Učit se, učit se a učit se.“ Rusko hladovělo, umíralo, ale bylo si vědomo, že nebojuje jenom o ideu, ale o Rusko. Vyhnalo 12 carských a zahraničních armád, vznikla lidová „Rudá armáda“, na úkor územních ztrát byl vyhlášen mír, moc převzaly tzv. sověty (čili lidovláda) a byla provedena parcelace půdy latifundistů.
  
Po bitvách Habsburků o dědictví trůnu se 5. listopadu 1763 vydal se svými šesti symfoniemi do oslnivé opery v Benátkách. Ještě jej do tajů jižního hudebního temperamentu zasvěcoval skladatel Giovanni Battista a po dvou letech Myslivečkovi uvedli v Parmě první operu „Zmatek na Parnasu“. Uspěl s ní i v neapolském divadle San Carlo. V Parmě se zahleděl do zhýčkané primadony Agujariové a začal pro ni psát árie. Byl k nepřekonání v melodické invenci a jeho árie se rozletěly po celé Itálii. Později vášnivě vzplanul podruhé, tentokrát ke světově proslulé pěvkyni Gabrielli, které zaimponovala jeho hudební sláva, obzvlášť když s obrovským úspěchem zapěla jeho slastné árie. Stali se nejpopulárnější hudební dvojicí Itálie. Sláva Myslivečka dostoupila tak vysoko, že v Benátkách jej oslavovali i básníci.
+
Krupská s vynikajícím Lunačarským a štábem vzdělanců zpracovali koncepci ruského školství a osvěty. Krupská byla u zakládání domovů pro bezprizorné děti (ztratily rodiče), byla při ustavování vzdělávacího systému a jeho institucí, přednášela, psala, vydávala pedagogické časopisy, např. redigovala časopisy „Národní osvěta“, „O našich dětech“ atd. Nepředstavitelná, obrovská práce ve zničené zemi na vzdělanosti občanů byla dnešními hledisky nepochopitelná.
  
V době vrcholné slávy jej navštívil Leopold Mozart se svým synem Amadeem a spřátelili na celý život. Mysliveček chrlil operu za operou: „Montezuma“, „Ezio“, „Tamerlán“ atd., pozvali ho do Bologni, do Mnichova, do Vídně, prostě do hudební Evropy a on si začal uvědomovat, že se stal tulákem a nemá vlastní zázemí, svou jistotu domova. Poznal ten kouzelný proutek života jen doma, aniž si uvědomil, protože to bylo samozřejmé, jako šum Vltavy a hlas matky. Vybral si za svůj náhradní domov Řím. Zázrak stavebních dějin, umělecké nádhery a důstojného ticha v palácích. Řím se mu stal vyšperkovanou náhradou domova. Zakoupil si tam velký starý dům, ale neměl v něm klidu, protože za ním chodili přátelé a lidé všelijací, kteří zneužívali dobroty jeho srdce.
+
Lenin od roku 1921 v důsledku přepětí sil i zranění z atentátu postonával. Vytkl Stalinovi jeho aroganci nejen ke Krupské, ale když měl být Stalin navržen na místo vedoucího tajemníka strany, řekl, že Stalin je často příliš brutální, když toho není zapotřebí. Krupská byla u Leninovy smrti a pak pracovala na svém vzdělávacím úkolu. Napsala o svém muži knihu. Leninovo přání bylo, aby jej pohřbili do rodinné hrobky. Postavili, jako pro císaře a vládce dávnověku, „mauzoleum“, včetně udržování a uctívání jako svatých.
  
Zdálo se, že nic nemůže přehlušit jeho harmonii srdce a zpěv jeho duše. Jenže osud nechodívá jen cestičkami dobroty a štěstí, ale i zla. Lékař v Mnichově mu chtěl pomoci z nesnází věčně mokvajícího a oteklého nosu, který mu zrudl a rozškleboval mu kůži hlubokou ránou. Použil skalpelu a zřejmě tím způsobil nezahojitelnou ránu. Když Myslivečka 11. října 1777 v mnichovské nemocnici navštívil mladičký Mozart, jen bolestně uhýbal zrakem a hned napsal dopis otci: „Celý Mnichov mluví o jeho oratoriu Abramo ed Isacco. Nebýt obličeje, byl by úplně jako dřív, plný ohně, svěžesti a života. Když mu bylo nejhůře, psal operu pro Padovu. Všechno je marné, zde se už říká, že ho zdejší doktoři a chirurgové zničili. Zkrátka není pochyby, že je to kostižer.“ Když Mozartovi ukápla slza, Mysliveček mu řekl: „Jste příliš citlivý k mé nemoci, děkuji vám za vaše dobré srdce.“
+
Krupská muže přežila o 15 roků v práci ve školské a vzdělávací činnosti. Kromě mnoha knížek vydala knížky vzpomínek na muže i články o různých okamžicích v jeho životě. Nedožila se přepadení Sovětského svazu podle Hitlerova plánu „Barbarossa“. Na ni si Stalin netroufl, když likvidoval starou Leninovu garnituru v letech 1937-38.
 
 
V roce 1778 ještě v milánském „Teatro alla Scala“ dirigoval svou operu „Armida“. Gabrielli se nepodařil pěvecký part a Mysliveček netušil, že mistryně intrik umí ovlivnit veřejnost. Gabrielli vyšla z propadu opery jako hvězda, jež nemohla zasvítit na zachmuřeném nebi „špatné“ opery. Koneckonců účel světí prostředky. Mysliveček musel uhnout ambicím zhýčkané pěvkyně, která jej opustila a našla si jiného skladatele. Mysliveček se rozloučil s jevištěm, ale Řím na něj nezapomněl. Myslivečkově operním áriím vévodila árie z opery „Olympiáda“, kterou zpívala celá Itálie.
 
 
 
Myslivečkův dům v Římě utichal, návštěvy řídly, Myslivečkovi ubývaly příjmy. Bydlel na Piazza del Popolo, chudl a nakonec přišly i dluhy. Tvůrce téměř třiceti oper, mnoha symfonií, ouvertur, koncertů, skladeb pro klavír, oratorií, kantát, chrámové hudby atd. přestal vycházet z domu. Jeden z významných zjevů předklasického období hudby se ocitl v úplné nouzi. V Myslivečkově hudbě dýchala i česká zpěvnost, ale Čechy jeho muziku slyšely málo. Zůstala i pro budoucí generace roztroušená po italských archivech. V nejhorší chvíli života našel nuzně umírajícího Myslivečka jeho žák, Angličan Barry, který jej dal důstojně pohřbít. V kostele San Lorenzo nechal na své útraty postavit Myslivečkovi mramorový pomník.
 
 
 
V Čechách si na osudy Myslivečka rozpomnělo po dvou stoletích několik lidí. Jedna vzpomínka má obzvlášť osudovou dramatičnost a podtext životních záhad, neboť ji napsal Jakub Arbes pod názvem „Il divino Boemo“.
 

Verze z 28. 3. 2020, 21:11

26. 2. 1869 Petrohrad

27. 2. 1939 Moskva

Pohřbena u Kremelské zdi

PD, J. V. Schwarz 1960

Černomořská 384/9 (odstraněna 1991)

Učitelka, pracovnice osvěty. Žena V. I. Lenina (Uljanova). Učila i ve večerních školách pro dělníky, pracovala v redakcích. Po vzniku SSSR vydávala vzdělávací knihy, časopisy, věnovala se osvětě, školství, vzdělávání dospělých nového státu.


Třicetiletá Krupská přijela na jaře roku 1901 do Prahy a v Kolárově (dnes Černomořská) ulici zaklepala ve 4. patře na dveře. Otevřel jí muž asi stejného věku a představil se jako Modráček, redaktor Tiskového výboru české Sociální demokracie. (František Modráček 1871-1960). Sdělil jí, že její muž už odjel do Švýcarska a bydlí v Ženevě pod jménem Rothmayer.

Pocházela ze zchudlé šlechtické rodiny, která jí umožnila vzdělání na soukromém gymnáziu, v roce 1889 absolvovala vyšší kurzy matematiky a v jednadvaceti začala v Petrohradě učit. O rok mladšího Uljanova poznala v dělnické škole. Vystudoval práva absolvováním předepsaných zkoušek a seznámil se s Marxovým dílem, z něhož pochopil, že třídou, jež může změnit Rusko, je na majetku nezávislé dělnictvo. Proto pro ně začal psát a vzdělávat je. Rusko, to byl car, pravoslaví, latifundisté a 90 % chudých mužiků, většinou negramotných. Krupská měla k jeho mínění blízko.

Carský policejní režim rozpoznal politické nebezpečí, zatkl je a poslal na tři roky do sibiřského vyhnanství, jež okusili tisíce kritiků režimu od mladých důstojníků „děkabristů“ v začátku 19. století, po tisíce odpůrců carismu, mezi nimiž byl i Dostojevskij, pak atentátníci na cara Alexandra II. (1881), v němž popravili i Vladimírova bratra a řada pokračovala až zavražděním carské rodiny. Tím carský režim v Rusku padl podle úsloví, čím kdo zachází, tím také schází.

Po třech letech Sibiře si třicetiletý Uljanov vezl tajně napsanou knihu „Vývoj kapitalismu v Rusku“ a musel okamžitě emigrovat, protože jej policie chtěla jako „nejschopnějšího revolucionáře“ v Rusku popravit. V Ženevě už existovala Ruská sociálně demokratická dělnická strana s výtečným Plechanovem v čele. Vedla se polemika o strategii i taktice. Lenin s pomocí Krupské a mnoha dalších emigrantů začali vydávat noviny „Jiskra“ a různé tiskoviny, jež byly tajně přes Prahu kolportovány do Ruska. Krupská pracovala v novinách, pracovala, jak bylo zapotřebí a byla si vědoma, že svobodné Rusko bude potřebovat především vzdělání, jak školní, tak mimoškolní a sbírala v emigraci poznatky.

Byla v emigraci 17 roků, čili do doby po únorovém pádu carismu 1917 a převzetí moci eserskou vládou (socialistů) Kerenského. V říjnu převzala vládu země strana Lenina (bolševiků) na pražské konferenci ruské sociální demokracie roku 1912. Podle carské policie se „nejschopnější revolucionář“ ujal vedení většiny ruské sociální demokracie. Za těch 17 roků byl roku 1905 krvavý masakr před Zimním palácem, kdy stovky mrtvých demonstrantů před Zimním palácem v Petrohradě zrubala kozácká eskadrona. To vyžadovalo i polemiku o nové strategii a taktice sociální demokracie, kterou Lenin vedl i ve filosofickém spise „Materialismus a empiriokriticismus“, v níž obhajoval materialismus.

Ministrem osvěty se stal vzdělaný Lunačarskij s Krupskou a připravovali systém školství, záchranu sirot, vzdělávací a školský systém v zemi. Byl to čas, jak zdůraznil Lenin v projevu k mládí, kdy bez vědomosti se hodně kazí, a proto řekl ono okřídlené: „Učit se, učit se a učit se.“ Rusko hladovělo, umíralo, ale bylo si vědomo, že nebojuje jenom o ideu, ale o Rusko. Vyhnalo 12 carských a zahraničních armád, vznikla lidová „Rudá armáda“, na úkor územních ztrát byl vyhlášen mír, moc převzaly tzv. sověty (čili lidovláda) a byla provedena parcelace půdy latifundistů.

Krupská s vynikajícím Lunačarským a štábem vzdělanců zpracovali koncepci ruského školství a osvěty. Krupská byla u zakládání domovů pro bezprizorné děti (ztratily rodiče), byla při ustavování vzdělávacího systému a jeho institucí, přednášela, psala, vydávala pedagogické časopisy, např. redigovala časopisy „Národní osvěta“, „O našich dětech“ atd. Nepředstavitelná, obrovská práce ve zničené zemi na vzdělanosti občanů byla dnešními hledisky nepochopitelná.

Lenin od roku 1921 v důsledku přepětí sil i zranění z atentátu postonával. Vytkl Stalinovi jeho aroganci nejen ke Krupské, ale když měl být Stalin navržen na místo vedoucího tajemníka strany, řekl, že Stalin je často příliš brutální, když toho není zapotřebí. Krupská byla u Leninovy smrti a pak pracovala na svém vzdělávacím úkolu. Napsala o svém muži knihu. Leninovo přání bylo, aby jej pohřbili do rodinné hrobky. Postavili, jako pro císaře a vládce dávnověku, „mauzoleum“, včetně udržování a uctívání jako svatých.

Krupská muže přežila o 15 roků v práci ve školské a vzdělávací činnosti. Kromě mnoha knížek vydala knížky vzpomínek na muže i články o různých okamžicích v jeho životě. Nedožila se přepadení Sovětského svazu podle Hitlerova plánu „Barbarossa“. Na ni si Stalin netroufl, když likvidoval starou Leninovu garnituru v letech 1937-38.