Josef Mysliveček a František Ženíšek: Porovnání stránek

Z Pražský pantheon
(Rozdíly mezi stránkami)
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
 
 
Řádek 1: Řádek 1:
9. 3. 1737 Praha-Šárka
+
{{introtext2
 +
|intro = Jeden z malířů „Generace českého Národního divadla“. Pro Národní divadlo s Alšem vyzdobil foyer, sám namaloval první oponu (byla zničena požárem) a strop hlediště. Na Staroměstské radnici namaloval „Hájení pražského mostu proti Švédům 1648“, v panteonu Národním muzea „Povolání Přemysla Oráče k vládě“ a „Svatý Metoděj“, v Národní galerii v Praze „Oldřich a Božena“ aj.
  
4. 2. 1781 Řím
+
}}
  
Pohřben v Římě - chrám San Lorenzo
+
{{infobox
 +
|foto= [[Soubor:Jan Vilímek - František Ženíšek.jpg ‎|230px|střed]] 
 +
|birth= 25. 5. 1849 (Praha)
 +
|death= 15. 11. 1916 (Praha )
 +
|PD=
 +
* [https://goo.gl/maps/YuXDanTCTwThGu3v6 Žitná 610/23]; PD s portrétem, J. Šejnost 1929
 +
* Pohřben na Olšanech
 +
|odkazy=
 +
* [https://cs.wikipedia.org/wiki/František_Ženíšek Článek na Wikipedii]
 +
* [https://encyklopedie.praha2.cz/pametni-deska/659-frantisek-zenisek-zitna-cp-61023-stepanska  Encyklopedie Prahy 2]
 +
}}
  
PD, J. Kryštůfek 1989
+
Bůh ví, proč knihkupec Ženíšek na rohu Štěpánské a Žitné ulice vybral synkovi pro život lesnictví. Jenže naštěstí mu na německé reálce řekli, že by byla škoda jeho kreslířského talentu. Jen přes ulici bylo vidět do ateliéru malíře historických obrazů F. Javůrka, a tak s ním synovi sjednal alespoň základní kreslířský kurz. Zjistilo se, že kluk má opravdu nevšední talent. Ve čtrnácti už byl zralý pro pražskou akademii. Odtud si jej po čase profesor Engerth odvezl na akademii do Vídně.
  
Novotného lávka - na Muzeu B. Smetany
+
Ve dvaadvaceti namaloval Ženíšek s přítelem Tulkou řadu alegorií pro Thunův palác na Malé Straně. To byla jakási předpremiéra Ženíškovy pozdější účasti v soutěži na výzdobu Národního divadla. V tom čase měli společný ateliér s Brožíkem, potom s Chittussim a zanedlouho získal ateliér v akademii. To mluvilo samo za sebe. Ženíškův renesančně uhlazený rukopis doba přijala s obdivem.
  
Bysta, 1995
+
Ženíšek se poprvé představil veřejnosti na žofínské výstavě. Bylo to v roce 1869. Vystavil karton „Lazar před branou bohatého prostopášníka“ a uspěl. Přicházely zakázky, ba i prof. Swerts jej pověřil, aby s Roubalíkem zpracovali jeho návrh nástěnné malby pro radnici v Courtrai. Prof. Trenkwald dal v letech 1875-77 jemu, Pirnerovi a Tulkovi za úkol namalovat kartony pro sklomalby do votivního chrámu ve Vídni.
  
Melantrichova
+
Ženíšek oplácel svým dobrodincům jejich pozornost. Vídeňské akademii poděkoval za stipendium na pařížskou výstavu roku 1878 skvělou kopií „Kláry Eugenie“ podle Velasqueze. Nejvíce poct však získal za své akvarely „Pohádky o zvířátkách a Petrovských“, jež maloval v pozdně romantickém stylu. Jeho malířská hvězda vyletěla jako meteor.
  
'''Český hudební skladatel působící v Itálii. Triumfoval roku 1767 v Neapoli. Napsal dlouhou řadu oper, oratorií, symfonií, kantát, komorních děl, árií. Měl vliv na mladého Mozarta. Z oper: „Zmatek na Parnasu“, „Bellerofontés“, „Farnakés“, „Tamerlán“. V Itálii, kde zůstal natrvalo, byl zván „Il divino Boemo“ - „Božský Čech“.'''
+
Celá jeho generace hluboce ctila Josefa Mánesa, proto se většině malířů říkalo „mánesovci“. Setkávali se u mecenáše malířů Brandejse na jeho pronajatém statku v Suchdole u Prahy nejen pro statkářovo štědrost, ale neméně pro nádhernou krajinu, jež se svažovala k Vltavě, nad níž se mezi skalami v zeleni lesa vypíná staré přemyslovské sídlo Levý Hradec. Tehdy Brandejs pomohl v nejhorším Alšovi přístřeším a snad to byla Brandejsova myšlenka nad Alšovým cyklem kartonů „Vlast“, že by ho s Ženíškem měli přihlásit do soutěže o výzdobu Národního divadla. Učinili tak pod anonymním heslem „okřídlená paleta“ a vyhráli 1. cenu.
  
„Nebýt obličeje, byl by úplně jako dřív, plný ohně, svěžesti a života.“ - W. A. Mozart po návštěvě Myslivečka 11. 11. 1777 v mnichovské nemocnici
+
V realizační komisi k arch. Zítkovi ze srdce promluvil Ženíškův brilantní neorenesanční styl, který vyhrál nad Alšovou robustností. Oba přátelé pracovali na realizaci cyklu spolu, ale Ženíšek musel Alšovu zdrsnělost uhlazovat. Přátelé se poškorpili, ale dějiny je spravedlivě zařadily.
  
 +
Ženíšek kreslil na stropě v Národním divadle alegorie osmi múz (Epika, Mimika, Malba, Tanec, Hudba, Sochařství, Architektura) a oponu, jež 12. srpna 1881 při požáru divadla shořela. U Ženíška teoretici oceňují smyslnost a idealizaci linie, v mnohém podobné Josefu Mánesovi. Tyto rysy jeho malby jsou velmi zřetelné v jeho alegorii města Prahy a Vltavy.
  
Neapol se o narozeninách krále Ferdinanda IV. 20. ledna 1767 vyšňořila do slavnostního. V divadle San Carlo se konalo hudební matiné. Hlediště bouřlivě uvítalo duet Gabrielli-Raaf, kteří zpívali kantátu neznámého skladatele z Rakouska. Výbor oslav se zdráhal dát kantátu na program tak významných oslav. Bůhví, jak náročné publikum skladbu neznámého autora přijme. Fiasko v San Carlo, to bylo měřítko pro Itálii. Všechno dopadlo výtečně, zpěváci se děkovali bůhví pokolikáté, ale autora nepředstavil nikdo. Jen u východu z divadla zaburácel jásot těch, co poslouchali venku: „Bravo, il divino Boemo!“
+
V roce 1885 Ženíšek dovršil svůj malířský život profesurou figurální kresby na založené uměleckoprůmyslové škole v Praze. Jeho asistentem byl Jakub Schikaneder. V počátku kantorské dráhy namaloval řadu portrétů, které započal autoportrétem. Obdivuhodná je bohatá žeň brilantní malby pro různé interiéry. Vyzdobil okno kostela sv. Ludmily na Vinohradech, lunety Národního muzea obrazy „Povolání Přemysla Oráče k vládě“ a „Svatý Metoděj“. Na Staroměstské radnici maloval scény „Hájení pražského mostu proti Švédům v roce 1648“ a malby oken v karlínském kostele svatého Cyrila a Metoděje.
  
O vánocích uvedlo divadlo v Turíně třetí operu božského Čecha „Triumf Klélie“. A znovu úspěch. Ale Mysliveček valně neposlouchal, seděl zasmušile myšlenkami v Praze, kde mu zemřela matka. V lednu 1768 vyjel narychlo do Prahy. Doma mu kondolovali k zármutku i blahopřáli k velkému hudebnímu úspěchu v Itálii.
+
Po Národopisné výstavě v roce 1895 Ženíška spolu s Myslbekem povolali Akademii výtvarných umění v Praze. Vychoval českému umění řadu vynikajících malířů, jakými byli např. Jan Preisler, Jaroslav Špillar a další.
  
Jeho rodiště bylo na Dubovém mlýnu v Šárce, ale šikovný otec, který se dostal do čela pražského cechu, koupil i mlýny na Kampě i dům „U modrého šifu“. Zemřel však v roce 1749 na tyfus a zanechal hospodářství svým dvojčatům Jáchymovi a Josefovi. Oba byli vyučeni mlynářskému řemeslu. Josef však oslňoval navíc hudebním talentem už ve škole u dominikánů i jezuitů, v patnácti složil operu a pak si ještě na rodině vymohl výuku kontrapunktu u varhaníka Habermanna. Pak si jej k sobě vzal skvělý varhaník Seger a Josef zvládl k varhanám i housle.
+
Často se poukazuje na souvislost Ženíškova malířského, idealizovaného rukopisu s jeho hlubokým vztahem k Tyršově ideálu tělesné a duševní souhry řecké „kalokagathie“, čili souhry duchovní a tělesné krásy národa. Ženíšek byl v Sokole od roku 1866, žil tímto ideálem a zajisté ho i umělecky utvářel.
  
Po bitvách Habsburků o dědictví trůnu se 5. listopadu 1763 vydal se svými šesti symfoniemi do oslnivé opery v Benátkách. Ještě jej do tajů jižního hudebního temperamentu zasvěcoval skladatel Giovanni Battista a po dvou letech Myslivečkovi uvedli v Parmě první operu „Zmatek na Parnasu“. Uspěl s ní i v neapolském divadle San Carlo. V Parmě se zahleděl do zhýčkané primadony Agujariové a začal pro ni psát árie. Byl k nepřekonání v melodické invenci a jeho árie se rozletěly po celé Itálii. Později vášnivě vzplanul podruhé, tentokrát ke světově proslulé pěvkyni Gabrielli, které zaimponovala jeho hudební sláva, obzvlášť když s obrovským úspěchem zapěla jeho slastné árie. Stali se nejpopulárnější hudební dvojicí Itálie. Sláva Myslivečka dostoupila tak vysoko, že v Benátkách jej oslavovali i básníci.
+
[[Kategorie:Umělci]]
 
+
[[Kategorie:Malíři]]
V době vrcholné slávy jej navštívil Leopold Mozart se svým synem Amadeem a spřátelili na celý život. Mysliveček chrlil operu za operou: „Montezuma“, „Ezio“, „Tamerlán“ atd., pozvali ho do Bologni, do Mnichova, do Vídně, prostě do hudební Evropy a on si začal uvědomovat, že se stal tulákem a nemá vlastní zázemí, svou jistotu domova. Poznal ten kouzelný proutek života jen doma, aniž si uvědomil, protože to bylo samozřejmé, jako šum Vltavy a hlas matky. Vybral si za svůj náhradní domov Řím. Zázrak stavebních dějin, umělecké nádhery a důstojného ticha v palácích. Řím se mu stal vyšperkovanou náhradou domova. Zakoupil si tam velký starý dům, ale neměl v něm klidu, protože za ním chodili přátelé a lidé všelijací, kteří zneužívali dobroty jeho srdce.
 
 
 
Zdálo se, že nic nemůže přehlušit jeho harmonii srdce a zpěv jeho duše. Jenže osud nechodívá jen cestičkami dobroty a štěstí, ale i zla. Lékař v Mnichově mu chtěl pomoci z nesnází věčně mokvajícího a oteklého nosu, který mu zrudl a rozškleboval mu kůži hlubokou ránou. Použil skalpelu a zřejmě tím způsobil nezahojitelnou ránu. Když Myslivečka 11. října 1777 v mnichovské nemocnici navštívil mladičký Mozart, jen bolestně uhýbal zrakem a hned napsal dopis otci: „Celý Mnichov mluví o jeho oratoriu Abramo ed Isacco. Nebýt obličeje, byl by úplně jako dřív, plný ohně, svěžesti a života. Když mu bylo nejhůře, psal operu pro Padovu. Všechno je marné, zde se už říká, že ho zdejší doktoři a chirurgové zničili. Zkrátka není pochyby, že je to kostižer.“ Když Mozartovi ukápla slza, Mysliveček mu řekl: „Jste příliš citlivý k mé nemoci, děkuji vám za vaše dobré srdce.“
 
 
 
V roce 1778 ještě v milánském „Teatro alla Scala“ dirigoval svou operu „Armida“. Gabrielli se nepodařil pěvecký part a Mysliveček netušil, že mistryně intrik umí ovlivnit veřejnost. Gabrielli vyšla z propadu opery jako hvězda, jež nemohla zasvítit na zachmuřeném nebi „špatné“ opery. Koneckonců účel světí prostředky. Mysliveček musel uhnout ambicím zhýčkané pěvkyně, která jej opustila a našla si jiného skladatele. Mysliveček se rozloučil s jevištěm, ale Řím na něj nezapomněl. Myslivečkově operním áriím vévodila árie z opery „Olympiáda“, kterou zpívala celá Itálie.
 
 
 
Myslivečkův dům v Římě utichal, návštěvy řídly, Myslivečkovi ubývaly příjmy. Bydlel na Piazza del Popolo, chudl a nakonec přišly i dluhy. Tvůrce téměř třiceti oper, mnoha symfonií, ouvertur, koncertů, skladeb pro klavír, oratorií, kantát, chrámové hudby atd. přestal vycházet z domu. Jeden z významných zjevů předklasického období hudby se ocitl v úplné nouzi. V Myslivečkově hudbě dýchala i česká zpěvnost, ale Čechy jeho muziku slyšely málo. Zůstala i pro budoucí generace roztroušená po italských archivech. V nejhorší chvíli života našel nuzně umírajícího Myslivečka jeho žák, Angličan Barry, který jej dal důstojně pohřbít. V kostele San Lorenzo nechal na své útraty postavit Myslivečkovi mramorový pomník.
 
 
 
V Čechách si na osudy Myslivečka rozpomnělo po dvou stoletích několik lidí. Jedna vzpomínka má obzvlášť osudovou dramatičnost a podtext životních záhad, neboť ji napsal Jakub Arbes pod názvem „Il divino Boemo“.
 

Verze z 9. 4. 2020, 19:43

Jeden z malířů „Generace českého Národního divadla“. Pro Národní divadlo s Alšem vyzdobil foyer, sám namaloval první oponu (byla zničena požárem) a strop hlediště. Na Staroměstské radnici namaloval „Hájení pražského mostu proti Švédům 1648“, v panteonu Národním muzea „Povolání Přemysla Oráče k vládě“ a „Svatý Metoděj“, v Národní galerii v Praze „Oldřich a Božena“ aj.
Jan Vilímek - František Ženíšek.jpg
Narození a úmrtí
  • 25. 5. 1849 (Praha)
  • 15. 11. 1916 (Praha )
Památníky
  • Žitná 610/23; PD s portrétem, J. Šejnost 1929
  • Pohřben na Olšanech
Odkazy

Bůh ví, proč knihkupec Ženíšek na rohu Štěpánské a Žitné ulice vybral synkovi pro život lesnictví. Jenže naštěstí mu na německé reálce řekli, že by byla škoda jeho kreslířského talentu. Jen přes ulici bylo vidět do ateliéru malíře historických obrazů F. Javůrka, a tak s ním synovi sjednal alespoň základní kreslířský kurz. Zjistilo se, že kluk má opravdu nevšední talent. Ve čtrnácti už byl zralý pro pražskou akademii. Odtud si jej po čase profesor Engerth odvezl na akademii do Vídně.

Ve dvaadvaceti namaloval Ženíšek s přítelem Tulkou řadu alegorií pro Thunův palác na Malé Straně. To byla jakási předpremiéra Ženíškovy pozdější účasti v soutěži na výzdobu Národního divadla. V tom čase měli společný ateliér s Brožíkem, potom s Chittussim a zanedlouho získal ateliér v akademii. To mluvilo samo za sebe. Ženíškův renesančně uhlazený rukopis doba přijala s obdivem.

Ženíšek se poprvé představil veřejnosti na žofínské výstavě. Bylo to v roce 1869. Vystavil karton „Lazar před branou bohatého prostopášníka“ a uspěl. Přicházely zakázky, ba i prof. Swerts jej pověřil, aby s Roubalíkem zpracovali jeho návrh nástěnné malby pro radnici v Courtrai. Prof. Trenkwald dal v letech 1875-77 jemu, Pirnerovi a Tulkovi za úkol namalovat kartony pro sklomalby do votivního chrámu ve Vídni.

Ženíšek oplácel svým dobrodincům jejich pozornost. Vídeňské akademii poděkoval za stipendium na pařížskou výstavu roku 1878 skvělou kopií „Kláry Eugenie“ podle Velasqueze. Nejvíce poct však získal za své akvarely „Pohádky o zvířátkách a Petrovských“, jež maloval v pozdně romantickém stylu. Jeho malířská hvězda vyletěla jako meteor.

Celá jeho generace hluboce ctila Josefa Mánesa, proto se většině malířů říkalo „mánesovci“. Setkávali se u mecenáše malířů Brandejse na jeho pronajatém statku v Suchdole u Prahy nejen pro statkářovo štědrost, ale neméně pro nádhernou krajinu, jež se svažovala k Vltavě, nad níž se mezi skalami v zeleni lesa vypíná staré přemyslovské sídlo Levý Hradec. Tehdy Brandejs pomohl v nejhorším Alšovi přístřeším a snad to byla Brandejsova myšlenka nad Alšovým cyklem kartonů „Vlast“, že by ho s Ženíškem měli přihlásit do soutěže o výzdobu Národního divadla. Učinili tak pod anonymním heslem „okřídlená paleta“ a vyhráli 1. cenu.

V realizační komisi k arch. Zítkovi ze srdce promluvil Ženíškův brilantní neorenesanční styl, který vyhrál nad Alšovou robustností. Oba přátelé pracovali na realizaci cyklu spolu, ale Ženíšek musel Alšovu zdrsnělost uhlazovat. Přátelé se poškorpili, ale dějiny je spravedlivě zařadily.

Ženíšek kreslil na stropě v Národním divadle alegorie osmi múz (Epika, Mimika, Malba, Tanec, Hudba, Sochařství, Architektura) a oponu, jež 12. srpna 1881 při požáru divadla shořela. U Ženíška teoretici oceňují smyslnost a idealizaci linie, v mnohém podobné Josefu Mánesovi. Tyto rysy jeho malby jsou velmi zřetelné v jeho alegorii města Prahy a Vltavy.

V roce 1885 Ženíšek dovršil svůj malířský život profesurou figurální kresby na založené uměleckoprůmyslové škole v Praze. Jeho asistentem byl Jakub Schikaneder. V počátku kantorské dráhy namaloval řadu portrétů, které započal autoportrétem. Obdivuhodná je bohatá žeň brilantní malby pro různé interiéry. Vyzdobil okno kostela sv. Ludmily na Vinohradech, lunety Národního muzea obrazy „Povolání Přemysla Oráče k vládě“ a „Svatý Metoděj“. Na Staroměstské radnici maloval scény „Hájení pražského mostu proti Švédům v roce 1648“ a malby oken v karlínském kostele svatého Cyrila a Metoděje.

Po Národopisné výstavě v roce 1895 Ženíška spolu s Myslbekem povolali Akademii výtvarných umění v Praze. Vychoval českému umění řadu vynikajících malířů, jakými byli např. Jan Preisler, Jaroslav Špillar a další.

Často se poukazuje na souvislost Ženíškova malířského, idealizovaného rukopisu s jeho hlubokým vztahem k Tyršově ideálu tělesné a duševní souhry řecké „kalokagathie“, čili souhry duchovní a tělesné krásy národa. Ženíšek byl v Sokole od roku 1866, žil tímto ideálem a zajisté ho i umělecky utvářel.