Naděžda Konstantinovna Krupská a František Ženíšek: Porovnání stránek

Z Pražský pantheon
(Rozdíly mezi stránkami)
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
(Založena nová stránka s textem „26. 2. 1869 Petrohrad 27. 2. 1939 Moskva Pohřbena u Kremelské zdi PD, J. V. Schwarz 1960 Černomořská 384/9 (odstraněna 1991) '''Učitelka, praco…“)
 
 
Řádek 1: Řádek 1:
−
26. 2. 1869 Petrohrad
+
{{introtext2
 +
|intro = Jeden z malířů „Generace českého Národního divadla“. Pro Národní divadlo s Alšem vyzdobil foyer, sám namaloval první oponu (byla zničena požárem) a strop hlediště. Na Staroměstské radnici namaloval „Hájení pražského mostu proti Švédům 1648“, v panteonu Národním muzea „Povolání Přemysla Oráče k vládě“ a „Svatý Metoděj“, v Národní galerii v Praze „Oldřich a Božena“ aj.
  
−
27. 2. 1939 Moskva
+
}}
  
−
Pohřbena u Kremelské zdi
+
{{infobox
 +
|foto= [[Soubor:Jan Vilímek - František Ženíšek.jpg ‎|230px|střed]] 
 +
|birth= 25. 5. 1849 (Praha)
 +
|death= 15. 11. 1916 (Praha )
 +
|PD=
 +
* [https://goo.gl/maps/YuXDanTCTwThGu3v6 Žitná 610/23]; PD s portrétem, J. Šejnost 1929
 +
* Pohřben na Olšanech
 +
|odkazy=
 +
* [https://cs.wikipedia.org/wiki/František_Ženíšek Článek na Wikipedii]
 +
* [https://encyklopedie.praha2.cz/pametni-deska/659-frantisek-zenisek-zitna-cp-61023-stepanska  Encyklopedie Prahy 2]
 +
}}
  
−
PD, J. V. Schwarz 1960
+
Bůh ví, proč knihkupec Ženíšek na rohu Štěpánské a Žitné ulice vybral synkovi pro život lesnictví. Jenže naštěstí mu na německé reálce řekli, že by byla škoda jeho kreslířského talentu. Jen přes ulici bylo vidět do ateliéru malíře historických obrazů F. Javůrka, a tak s ním synovi sjednal alespoň základní kreslířský kurz. Zjistilo se, že kluk má opravdu nevšední talent. Ve čtrnácti už byl zralý pro pražskou akademii. Odtud si jej po čase profesor Engerth odvezl na akademii do Vídně.
  
−
Černomořská 384/9 (odstraněna 1991)
+
Ve dvaadvaceti namaloval Ženíšek s přítelem Tulkou řadu alegorií pro Thunův palác na Malé Straně. To byla jakási předpremiéra Ženíškovy pozdější účasti v soutěži na výzdobu Národního divadla. V tom čase měli společný ateliér s Brožíkem, potom s Chittussim a zanedlouho získal ateliér v akademii. To mluvilo samo za sebe. Ženíškův renesančně uhlazený rukopis doba přijala s obdivem.
  
−
'''Učitelka, pracovnice osvěty. Žena V. I. Lenina (Uljanova). Učila i ve večerních školách pro dělníky, pracovala v redakcích. Po vzniku SSSR vydávala vzdělávací knihy, časopisy, věnovala se osvětě, školství, vzdělávání dospělých nového státu.'''
+
Ženíšek se poprvé představil veřejnosti na žofínské výstavě. Bylo to v roce 1869. Vystavil karton „Lazar před branou bohatého prostopášníka“ a uspěl. Přicházely zakázky, ba i prof. Swerts jej pověřil, aby s Roubalíkem zpracovali jeho návrh nástěnné malby pro radnici v Courtrai. Prof. Trenkwald dal v letech 1875-77 jemu, Pirnerovi a Tulkovi za úkol namalovat kartony pro sklomalby do votivního chrámu ve Vídni.
  
 +
Ženíšek oplácel svým dobrodincům jejich pozornost. Vídeňské akademii poděkoval za stipendium na pařížskou výstavu roku 1878 skvělou kopií „Kláry Eugenie“ podle Velasqueze. Nejvíce poct však získal za své akvarely „Pohádky o zvířátkách a Petrovských“, jež maloval v pozdně romantickém stylu. Jeho malířská hvězda vyletěla jako meteor.
  
−
Třicetiletá Krupská přijela na jaře roku 1901 do Prahy a v Kolárově (dnes Černomořská) ulici zaklepala ve 4. patře na dveře. Otevřel jí muž asi stejného věku a představil se jako Modráček, redaktor Tiskového výboru české Sociální demokracie. (František Modráček 1871-1960). Sdělil jí, že její muž už odjel do Švýcarska a bydlí v Ženevě pod jménem Rothmayer.
+
Celá jeho generace hluboce ctila Josefa Mánesa, proto se většině malířů říkalo „mánesovci“. Setkávali se u mecenáše malířů Brandejse na jeho pronajatém statku v Suchdole u Prahy nejen pro statkářovo štědrost, ale neméně pro nádhernou krajinu, jež se svažovala k Vltavě, nad níž se mezi skalami v zeleni lesa vypíná staré přemyslovské sídlo Levý Hradec. Tehdy Brandejs pomohl v nejhorším Alšovi přístřeším a snad to byla Brandejsova myšlenka nad Alšovým cyklem kartonů „Vlast“, že by ho s Ženíškem měli přihlásit do soutěže o výzdobu Národního divadla. Učinili tak pod anonymním heslem „okřídlená paleta“ a vyhráli 1. cenu.
  
−
Pocházela ze zchudlé šlechtické rodiny, která jí umožnila vzdělání na soukromém gymnáziu, v roce 1889 absolvovala vyšší kurzy matematiky a v jednadvaceti začala v Petrohradě učit. O rok mladšího Uljanova poznala v dělnické škole. Vystudoval práva absolvováním předepsaných zkoušek a seznámil se s Marxovým dílem, z něhož pochopil, že třídou, jež může změnit Rusko, je na majetku nezávislé dělnictvo. Proto pro ně začal psát a vzdělávat je. Rusko, to byl car, pravoslaví, latifundisté a 90 % chudých mužiků, většinou negramotných. Krupská měla k jeho mínění blízko.
+
V realizační komisi k arch. Zítkovi ze srdce promluvil Ženíškův brilantní neorenesanční styl, který vyhrál nad Alšovou robustností. Oba přátelé pracovali na realizaci cyklu spolu, ale Ženíšek musel Alšovu zdrsnělost uhlazovat. Přátelé se poškorpili, ale dějiny je spravedlivě zařadily.
  
−
Carský policejní režim rozpoznal politické nebezpečí, zatkl je a poslal na tři roky do sibiřského vyhnanství, jež okusili tisíce kritiků režimu od mladých důstojníků „děkabristů“ v začátku 19. století, po tisíce odpůrců carismu, mezi nimiž byl i Dostojevskij, pak atentátníci na cara Alexandra II. (1881), v němž popravili i Vladimírova bratra a řada pokračovala až zavražděním carské rodiny. Tím carský režim v Rusku padl podle úsloví, čím kdo zachází, tím také schází.
+
Ženíšek kreslil na stropě v Národním divadle alegorie osmi múz (Epika, Mimika, Malba, Tanec, Hudba, Sochařství, Architektura) a oponu, jež 12. srpna 1881 při požáru divadla shořela. U Ženíška teoretici oceňují smyslnost a idealizaci linie, v mnohém podobné Josefu Mánesovi. Tyto rysy jeho malby jsou velmi zřetelné v jeho alegorii města Prahy a Vltavy.
  
−
Po třech letech Sibiře si třicetiletý Uljanov vezl tajně napsanou knihu „Vývoj kapitalismu v Rusku“ a musel okamžitě emigrovat, protože jej policie chtěla jako „nejschopnějšího revolucionáře“ v Rusku popravit. V Ženevě už existovala Ruská sociálně demokratická dělnická strana s výtečným Plechanovem v čele. Vedla se polemika o strategii i taktice. Lenin s pomocí Krupské a mnoha dalších emigrantů začali vydávat noviny „Jiskra“ a různé tiskoviny, jež byly tajně přes Prahu kolportovány do Ruska. Krupská pracovala v novinách, pracovala, jak bylo zapotřebí a byla si vědoma, že svobodné Rusko bude potřebovat především vzdělání, jak školní, tak mimoškolní a sbírala v emigraci poznatky.
+
V roce 1885 Ženíšek dovršil svůj malířský život profesurou figurální kresby na založené uměleckoprůmyslové škole v Praze. Jeho asistentem byl Jakub Schikaneder. V počátku kantorské dráhy namaloval řadu portrétů, které započal autoportrétem. Obdivuhodná je bohatá žeň brilantní malby pro různé interiéry. Vyzdobil okno kostela sv. Ludmily na Vinohradech, lunety Národního muzea obrazy „Povolání Přemysla Oráče k vládě“ a „Svatý Metoděj“. Na Staroměstské radnici maloval scény „Hájení pražského mostu proti Švédům v roce 1648“ a malby oken v karlínském kostele svatého Cyrila a Metoděje.
  
−
Byla v emigraci 17 roků, čili do doby po únorovém pádu carismu 1917 a převzetí moci eserskou vládou (socialistů) Kerenského. V říjnu převzala vládu země strana Lenina (bolševiků) na pražské konferenci ruské sociální demokracie roku 1912. Podle carské policie se „nejschopnější revolucionář“ ujal vedení většiny ruské sociální demokracie. Za těch 17 roků byl roku 1905 krvavý masakr před Zimním palácem, kdy stovky mrtvých demonstrantů před Zimním palácem v Petrohradě zrubala kozácká eskadrona. To vyžadovalo i polemiku o nové strategii a taktice sociální demokracie, kterou Lenin vedl i ve filosofickém spise „Materialismus a empiriokriticismus“, v níž obhajoval materialismus.
+
Po Národopisné výstavě v roce 1895 Ženíška spolu s Myslbekem povolali Akademii výtvarných umění v Praze. Vychoval českému umění řadu vynikajících malířů, jakými byli např. Jan Preisler, Jaroslav Špillar a další.
  
−
Ministrem osvěty se stal vzdělaný Lunačarskij s Krupskou a připravovali systém školství, záchranu sirot, vzdělávací a školský systém v zemi. Byl to čas, jak zdůraznil Lenin v projevu k mládí, kdy bez vědomosti se hodně kazí, a proto řekl ono okřídlené: „Učit se, učit se a učit se.“ Rusko hladovělo, umíralo, ale bylo si vědomo, že nebojuje jenom o ideu, ale o Rusko. Vyhnalo 12 carských a zahraničních armád, vznikla lidová „Rudá armáda“, na úkor územních ztrát byl vyhlášen mír, moc převzaly tzv. sověty (čili lidovláda) a byla provedena parcelace půdy latifundistů.
+
Často se poukazuje na souvislost Ženíškova malířského, idealizovaného rukopisu s jeho hlubokým vztahem k Tyršově ideálu tělesné a duševní souhry řecké „kalokagathie“, čili souhry duchovní a tělesné krásy národa. Ženíšek byl v Sokole od roku 1866, žil tímto ideálem a zajisté ho i umělecky utvářel.
  
−
Krupská s vynikajícím Lunačarským a štábem vzdělanců zpracovali koncepci ruského školství a osvěty. Krupská byla u zakládání domovů pro bezprizorné děti (ztratily rodiče), byla při ustavování vzdělávacího systému a jeho institucí, přednášela, psala, vydávala pedagogické časopisy, např. redigovala časopisy „Národní osvěta“, „O našich dětech“ atd. Nepředstavitelná, obrovská práce ve zničené zemi na vzdělanosti občanů byla dnešními hledisky nepochopitelná.
+
[[Kategorie:Umělci]]
−
 
+
[[Kategorie:Malíři]]
−
Lenin od roku 1921 v důsledku přepětí sil i zranění z atentátu postonával. Vytkl Stalinovi jeho aroganci nejen ke Krupské, ale když měl být Stalin navržen na místo vedoucího tajemníka strany, řekl, že Stalin je často příliš brutální, když toho není zapotřebí. Krupská byla u Leninovy smrti a pak pracovala na svém vzdělávacím úkolu. Napsala o svém muži knihu. Leninovo přání bylo, aby jej pohřbili do rodinné hrobky. Postavili, jako pro císaře a vládce dávnověku, „mauzoleum“, včetně udržování a uctívání jako svatých.
 
−
 
 
−
Krupská muže přežila o 15 roků v práci ve školské a vzdělávací činnosti. Kromě mnoha knížek vydala knížky vzpomínek na muže i články o různých okamžicích v jeho životě. Nedožila se přepadení Sovětského svazu podle Hitlerova plánu „Barbarossa“. Na ni si Stalin netroufl, když likvidoval starou Leninovu garnituru v letech 1937-38.
 

Verze z 9. 4. 2020, 20:43

Jeden z malířů „Generace českého Národního divadla“. Pro Národní divadlo s Alšem vyzdobil foyer, sám namaloval první oponu (byla zničena požárem) a strop hlediště. Na Staroměstské radnici namaloval „Hájení pražského mostu proti Švédům 1648“, v panteonu Národním muzea „Povolání Přemysla Oráče k vládě“ a „Svatý Metoděj“, v Národní galerii v Praze „Oldřich a Božena“ aj.
Jan Vilímek - František Ženíšek.jpg
Narození a úmrtí
  • 25. 5. 1849 (Praha)
  • 15. 11. 1916 (Praha )
Památníky
  • Žitná 610/23; PD s portrétem, J. Šejnost 1929
  • Pohřben na Olšanech
Odkazy

Bůh ví, proč knihkupec Ženíšek na rohu Štěpánské a Žitné ulice vybral synkovi pro život lesnictví. Jenže naštěstí mu na německé reálce řekli, že by byla škoda jeho kreslířského talentu. Jen přes ulici bylo vidět do ateliéru malíře historických obrazů F. Javůrka, a tak s ním synovi sjednal alespoň základní kreslířský kurz. Zjistilo se, že kluk má opravdu nevšední talent. Ve čtrnácti už byl zralý pro pražskou akademii. Odtud si jej po čase profesor Engerth odvezl na akademii do Vídně.

Ve dvaadvaceti namaloval Ženíšek s přítelem Tulkou řadu alegorií pro Thunův palác na Malé Straně. To byla jakási předpremiéra Ženíškovy pozdější účasti v soutěži na výzdobu Národního divadla. V tom čase měli společný ateliér s Brožíkem, potom s Chittussim a zanedlouho získal ateliér v akademii. To mluvilo samo za sebe. Ženíškův renesančně uhlazený rukopis doba přijala s obdivem.

Ženíšek se poprvé představil veřejnosti na žofínské výstavě. Bylo to v roce 1869. Vystavil karton „Lazar před branou bohatého prostopášníka“ a uspěl. Přicházely zakázky, ba i prof. Swerts jej pověřil, aby s Roubalíkem zpracovali jeho návrh nástěnné malby pro radnici v Courtrai. Prof. Trenkwald dal v letech 1875-77 jemu, Pirnerovi a Tulkovi za úkol namalovat kartony pro sklomalby do votivního chrámu ve Vídni.

Ženíšek oplácel svým dobrodincům jejich pozornost. Vídeňské akademii poděkoval za stipendium na pařížskou výstavu roku 1878 skvělou kopií „Kláry Eugenie“ podle Velasqueze. Nejvíce poct však získal za své akvarely „Pohádky o zvířátkách a Petrovských“, jež maloval v pozdně romantickém stylu. Jeho malířská hvězda vyletěla jako meteor.

Celá jeho generace hluboce ctila Josefa Mánesa, proto se většině malířů říkalo „mánesovci“. Setkávali se u mecenáše malířů Brandejse na jeho pronajatém statku v Suchdole u Prahy nejen pro statkářovo štědrost, ale neméně pro nádhernou krajinu, jež se svažovala k Vltavě, nad níž se mezi skalami v zeleni lesa vypíná staré přemyslovské sídlo Levý Hradec. Tehdy Brandejs pomohl v nejhorším Alšovi přístřeším a snad to byla Brandejsova myšlenka nad Alšovým cyklem kartonů „Vlast“, že by ho s Ženíškem měli přihlásit do soutěže o výzdobu Národního divadla. Učinili tak pod anonymním heslem „okřídlená paleta“ a vyhráli 1. cenu.

V realizační komisi k arch. Zítkovi ze srdce promluvil Ženíškův brilantní neorenesanční styl, který vyhrál nad Alšovou robustností. Oba přátelé pracovali na realizaci cyklu spolu, ale Ženíšek musel Alšovu zdrsnělost uhlazovat. Přátelé se poškorpili, ale dějiny je spravedlivě zařadily.

Ženíšek kreslil na stropě v Národním divadle alegorie osmi múz (Epika, Mimika, Malba, Tanec, Hudba, Sochařství, Architektura) a oponu, jež 12. srpna 1881 při požáru divadla shořela. U Ženíška teoretici oceňují smyslnost a idealizaci linie, v mnohém podobné Josefu Mánesovi. Tyto rysy jeho malby jsou velmi zřetelné v jeho alegorii města Prahy a Vltavy.

V roce 1885 Ženíšek dovršil svůj malířský život profesurou figurální kresby na založené uměleckoprůmyslové škole v Praze. Jeho asistentem byl Jakub Schikaneder. V počátku kantorské dráhy namaloval řadu portrétů, které započal autoportrétem. Obdivuhodná je bohatá žeň brilantní malby pro různé interiéry. Vyzdobil okno kostela sv. Ludmily na Vinohradech, lunety Národního muzea obrazy „Povolání Přemysla Oráče k vládě“ a „Svatý Metoděj“. Na Staroměstské radnici maloval scény „Hájení pražského mostu proti Švédům v roce 1648“ a malby oken v karlínském kostele svatého Cyrila a Metoděje.

Po Národopisné výstavě v roce 1895 Ženíška spolu s Myslbekem povolali Akademii výtvarných umění v Praze. Vychoval českému umění řadu vynikajících malířů, jakými byli např. Jan Preisler, Jaroslav Špillar a další.

Často se poukazuje na souvislost Ženíškova malířského, idealizovaného rukopisu s jeho hlubokým vztahem k Tyršově ideálu tělesné a duševní souhry řecké „kalokagathie“, čili souhry duchovní a tělesné krásy národa. Ženíšek byl v Sokole od roku 1866, žil tímto ideálem a zajisté ho i umělecky utvářel.

Citováno z „http://prazskypantheon.cz/index.php?title=Naděžda_Konstantinovna_Krupská&oldid=1690“