Alois Senefelder a František Ženíšek: Porovnání stránek

Z Pražský pantheon
(Rozdíly mezi stránkami)
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
 
 
Řádek 1: Řádek 1:
−
6. 11. 1771 Praha
+
{{introtext2
 +
|intro = Jeden z malířů „Generace českého Národního divadla“. Pro Národní divadlo s Alšem vyzdobil foyer, sám namaloval první oponu (byla zničena požárem) a strop hlediště. Na Staroměstské radnici namaloval „Hájení pražského mostu proti Švédům 1648“, v panteonu Národním muzea „Povolání Přemysla Oráče k vládě“ a „Svatý Metoděj“, v Národní galerii v Praze „Oldřich a Božena“ aj.
  
−
26. 2. 1834 Mnichov
+
}}
  
−
Pohřben v Mnichově
+
{{infobox
 +
|foto= [[Soubor:Jan Vilímek - František Ženíšek.jpg ‎|230px|střed]] 
 +
|birth= 25. 5. 1849 (Praha)
 +
|death= 15. 11. 1916 (Praha )
 +
|PD=
 +
* [https://goo.gl/maps/YuXDanTCTwThGu3v6 Žitná 610/23]; PD s portrétem, J. Šejnost 1929
 +
* Pohřben na Olšanech
 +
|odkazy=
 +
* [https://cs.wikipedia.org/wiki/František_Ženíšek Článek na Wikipedii]
 +
* [https://encyklopedie.praha2.cz/pametni-deska/659-frantisek-zenisek-zitna-cp-61023-stepanska  Encyklopedie Prahy 2]
 +
}}
  
−
PD s portrétem, 1871, na nový dům 1896 Rytířská 408
+
Bůh ví, proč knihkupec Ženíšek na rohu Štěpánské a Žitné ulice vybral synkovi pro život lesnictví. Jenže naštěstí mu na německé reálce řekli, že by byla škoda jeho kreslířského talentu. Jen přes ulici bylo vidět do ateliéru malíře historických obrazů F. Javůrka, a tak s ním synovi sjednal alespoň základní kreslířský kurz. Zjistilo se, že kluk má opravdu nevšední talent. Ve čtrnácti už byl zralý pro pražskou akademii. Odtud si jej po čase profesor Engerth odvezl na akademii do Vídně.
  
−
'''Německý vynálezce kamenotisku (litografie). Zprvu se pokoušel o herectví a psaní dramat. Obtíže s tiskem své knížky jej přivedly k převratnému vynálezu, který stále zdokonaloval.'''
+
Ve dvaadvaceti namaloval Ženíšek s přítelem Tulkou řadu alegorií pro Thunův palác na Malé Straně. To byla jakási předpremiéra Ženíškovy pozdější účasti v soutěži na výzdobu Národního divadla. V tom čase měli společný ateliér s Brožíkem, potom s Chittussim a zanedlouho získal ateliér v akademii. To mluvilo samo za sebe. Ženíškův renesančně uhlazený rukopis doba přijala s obdivem.
  
 +
Ženíšek se poprvé představil veřejnosti na žofínské výstavě. Bylo to v roce 1869. Vystavil karton „Lazar před branou bohatého prostopášníka“ a uspěl. Přicházely zakázky, ba i prof. Swerts jej pověřil, aby s Roubalíkem zpracovali jeho návrh nástěnné malby pro radnici v Courtrai. Prof. Trenkwald dal v letech 1875-77 jemu, Pirnerovi a Tulkovi za úkol namalovat kartony pro sklomalby do votivního chrámu ve Vídni.
  
−
Otec hostoval s divadelní společností zřejmě v tzv. „kotcích“, čili ve velké hale s krámky asi v místě dnešního Havelského trhu na Starém Městě. Na zimu se společnost vydala směrem k Mnichovu a Senefelderovi si se sebou vezli mimino, jež se jim narodilo v Praze. Mnichov se pak stal domovem Senefelderových, kde se hlava rodiny stala předním hercem v dvorním divadle. Lojzíčkovi přibylo několik sourozenců, ale prvorozenec byl z nich nejvšestranněji nadaný. Samozřejmě že dětské role patřily jemu a povšiml si ho mnichovský mecenáš, který jej podpořil na studiu střední školy.
+
Ženíšek oplácel svým dobrodincům jejich pozornost. Vídeňské akademii poděkoval za stipendium na pařížskou výstavu roku 1878 skvělou kopií „Kláry Eugenie“ podle Velasqueze. Nejvíce poct však získal za své akvarely „Pohádky o zvířátkách a Petrovských“, jež maloval v pozdně romantickém stylu. Jeho malířská hvězda vyletěla jako meteor.
−
   
 
−
Talent chlapce nestál jen na mnichovském divadle, kde nacházel malé role a k divadlu přirostl. Začalo se uvažovat o studiu práv, kam nakoukl a odešel, protože od divadelní fantazie k logice strohosti života bylo daleko. Začal s otcem hrát a začas putoval s kočující divadelní společností.
 
−
   
 
−
Osmnáctiletý mladík napsal jednoaktovku, v níž vášnivě vykřikla vášeň a patrně neohrabaný šarm ve vztahu k ženám. Hru nazval „Znalec děvčat“. Měl s ní docela úspěch u vkusu obecenstva a byl to jeho první úspěch jako autora. Na to napsal další hru „Matilda z Altensteina“ a když ji přinesl vydavateli, ten nejdřív vážil na své decimálce zisku. Dal autorovi naději, že hru vydá za podmínky, že rukopis v čistopisu obdrží do daného termínu. Místo autorské slávy, přišel Senefelderův finanční pád a zbyly mu jen dluhy.
 
−
   
 
−
Zřejmě mu tři sudičky předurčily, že se musí spoléhat sám na sebe. Oč to měl těžší, o to byl mladík zarputilejší. Jedinou cestou mu byla ta vlastní, která mnoho nečeká, ale může hodně přinést. Když je idea, přijde nápad „jak“ a potom se jen vydat hrbolatou cestou kličkami nástrah a nedat se zakřiknout. A najednou tu přišel nápad, jako Fénix z popela. Někdo mu řekl, že v bavorské obci Solnhofenu existuje vápenec, který má schopnost vstřebávat mastnotu, čili může se psát na suché ploše psát. Senefelder sesbíral školské znalosti z chemie a hledal poučení odevšad. V roce 1796, to mu bylo 25 roků, se mu podařilo vytisknout „tiskem na plocho“ noty pro skladatele Gleissnera. Jeho „tiskařská technika“ byla pro noty jako stvořena.
 
−
   
 
−
Snad si v první chvíli neuvědomil, že v jeho životě nastal zlom. Senefelder se už k herectví nevrátil a nevrátil se ani k literárnímu péru. Propadl nadosmrti svému objevu a vynálezectví se mu stalo vášní. Všechny peníze, které získal nějakým vynálezem, vložil do vynálezu dalšího.
 
−
   
 
−
Už v příštím roce 1797 sestavil pro rytí do kamene první vlastní stroj. A dalšího roku 1798 se na jeho pracovním stole ze změti nákresů vykulil vynález rytiny a způsob jejího přetisku. Na světě byl tzv. hlubotisk. Hned poté následovala autografie (druh litografického tisku) a v roce 1808 barvotisk.
 
  
−
Přestože šlo o převratný vynález, který posunul reprografii dopředu, nezbohatl. Všechno, co vydělal, vložil znovu do svého výzkumu. Zemřel ve dvaašedesáti letech v Mnichově, zcela chudý.
+
Celá jeho generace hluboce ctila Josefa Mánesa, proto se většině malířů říkalo „mánesovci“. Setkávali se u mecenáše malířů Brandejse na jeho pronajatém statku v Suchdole u Prahy nejen pro statkářovo štědrost, ale neméně pro nádhernou krajinu, jež se svažovala k Vltavě, nad níž se mezi skalami v zeleni lesa vypíná staré přemyslovské sídlo Levý Hradec. Tehdy Brandejs pomohl v nejhorším Alšovi přístřeším a snad to byla Brandejsova myšlenka nad Alšovým cyklem kartonů „Vlast“, že by ho s Ženíškem měli přihlásit do soutěže o výzdobu Národního divadla. Učinili tak pod anonymním heslem „okřídlená paleta“ a vyhráli 1. cenu.
−
   
+
 
−
V Čechách použil techniky litografie v roce 1820, čili rok po Senefelderově vydání knihy „Vollständiges Lehrbuch der Steindruckerey“ (Učebnice litografie a hlubotisku), český malíř Antonín Machek pro své výtečné portréty ve své dílně na Uhelném trhu v domě č. 429 pro tisk souborů obrázků „Dějiny české v obrazích“. Nový způsob reprodukce použila pražská tiskárna bratří Haasů v Anenském klášteře a měla úspěch.
+
V realizační komisi k arch. Zítkovi ze srdce promluvil Ženíškův brilantní neorenesanční styl, který vyhrál nad Alšovou robustností. Oba přátelé pracovali na realizaci cyklu spolu, ale Ženíšek musel Alšovu zdrsnělost uhlazovat. Přátelé se poškorpili, ale dějiny je spravedlivě zařadily.
 +
 
 +
Ženíšek kreslil na stropě v Národním divadle alegorie osmi múz (Epika, Mimika, Malba, Tanec, Hudba, Sochařství, Architektura) a oponu, jež 12. srpna 1881 při požáru divadla shořela. U Ženíška teoretici oceňují smyslnost a idealizaci linie, v mnohém podobné Josefu Mánesovi. Tyto rysy jeho malby jsou velmi zřetelné v jeho alegorii města Prahy a Vltavy.
 +
 
 +
V roce 1885 Ženíšek dovršil svůj malířský život profesurou figurální kresby na založené uměleckoprůmyslové škole v Praze. Jeho asistentem byl Jakub Schikaneder. V počátku kantorské dráhy namaloval řadu portrétů, které započal autoportrétem. Obdivuhodná je bohatá žeň brilantní malby pro různé interiéry. Vyzdobil okno kostela sv. Ludmily na Vinohradech, lunety Národního muzea obrazy „Povolání Přemysla Oráče k vládě“ a „Svatý Metoděj“. Na Staroměstské radnici maloval scény „Hájení pražského mostu proti Švédům v roce 1648“ a malby oken v karlínském kostele svatého Cyrila a Metoděje.
 +
 
 +
Po Národopisné výstavě v roce 1895 Ženíška spolu s Myslbekem povolali Akademii výtvarných umění v Praze. Vychoval českému umění řadu vynikajících malířů, jakými byli např. Jan Preisler, Jaroslav Špillar a další.
 +
 
 +
Často se poukazuje na souvislost Ženíškova malířského, idealizovaného rukopisu s jeho hlubokým vztahem k Tyršově ideálu tělesné a duševní souhry řecké „kalokagathie“, čili souhry duchovní a tělesné krásy národa. Ženíšek byl v Sokole od roku 1866, žil tímto ideálem a zajisté ho i umělecky utvářel.
 +
 
 +
[[Kategorie:Umělci]]
 +
[[Kategorie:Malíři]]

Verze z 9. 4. 2020, 20:43

Jeden z malířů „Generace českého Národního divadla“. Pro Národní divadlo s Alšem vyzdobil foyer, sám namaloval první oponu (byla zničena požárem) a strop hlediště. Na Staroměstské radnici namaloval „Hájení pražského mostu proti Švédům 1648“, v panteonu Národním muzea „Povolání Přemysla Oráče k vládě“ a „Svatý Metoděj“, v Národní galerii v Praze „Oldřich a Božena“ aj.
Jan Vilímek - František Ženíšek.jpg
Narození a úmrtí
  • 25. 5. 1849 (Praha)
  • 15. 11. 1916 (Praha )
Památníky
  • Žitná 610/23; PD s portrétem, J. Šejnost 1929
  • Pohřben na Olšanech
Odkazy

Bůh ví, proč knihkupec Ženíšek na rohu Štěpánské a Žitné ulice vybral synkovi pro život lesnictví. Jenže naštěstí mu na německé reálce řekli, že by byla škoda jeho kreslířského talentu. Jen přes ulici bylo vidět do ateliéru malíře historických obrazů F. Javůrka, a tak s ním synovi sjednal alespoň základní kreslířský kurz. Zjistilo se, že kluk má opravdu nevšední talent. Ve čtrnácti už byl zralý pro pražskou akademii. Odtud si jej po čase profesor Engerth odvezl na akademii do Vídně.

Ve dvaadvaceti namaloval Ženíšek s přítelem Tulkou řadu alegorií pro Thunův palác na Malé Straně. To byla jakási předpremiéra Ženíškovy pozdější účasti v soutěži na výzdobu Národního divadla. V tom čase měli společný ateliér s Brožíkem, potom s Chittussim a zanedlouho získal ateliér v akademii. To mluvilo samo za sebe. Ženíškův renesančně uhlazený rukopis doba přijala s obdivem.

Ženíšek se poprvé představil veřejnosti na žofínské výstavě. Bylo to v roce 1869. Vystavil karton „Lazar před branou bohatého prostopášníka“ a uspěl. Přicházely zakázky, ba i prof. Swerts jej pověřil, aby s Roubalíkem zpracovali jeho návrh nástěnné malby pro radnici v Courtrai. Prof. Trenkwald dal v letech 1875-77 jemu, Pirnerovi a Tulkovi za úkol namalovat kartony pro sklomalby do votivního chrámu ve Vídni.

Ženíšek oplácel svým dobrodincům jejich pozornost. Vídeňské akademii poděkoval za stipendium na pařížskou výstavu roku 1878 skvělou kopií „Kláry Eugenie“ podle Velasqueze. Nejvíce poct však získal za své akvarely „Pohádky o zvířátkách a Petrovských“, jež maloval v pozdně romantickém stylu. Jeho malířská hvězda vyletěla jako meteor.

Celá jeho generace hluboce ctila Josefa Mánesa, proto se většině malířů říkalo „mánesovci“. Setkávali se u mecenáše malířů Brandejse na jeho pronajatém statku v Suchdole u Prahy nejen pro statkářovo štědrost, ale neméně pro nádhernou krajinu, jež se svažovala k Vltavě, nad níž se mezi skalami v zeleni lesa vypíná staré přemyslovské sídlo Levý Hradec. Tehdy Brandejs pomohl v nejhorším Alšovi přístřeším a snad to byla Brandejsova myšlenka nad Alšovým cyklem kartonů „Vlast“, že by ho s Ženíškem měli přihlásit do soutěže o výzdobu Národního divadla. Učinili tak pod anonymním heslem „okřídlená paleta“ a vyhráli 1. cenu.

V realizační komisi k arch. Zítkovi ze srdce promluvil Ženíškův brilantní neorenesanční styl, který vyhrál nad Alšovou robustností. Oba přátelé pracovali na realizaci cyklu spolu, ale Ženíšek musel Alšovu zdrsnělost uhlazovat. Přátelé se poškorpili, ale dějiny je spravedlivě zařadily.

Ženíšek kreslil na stropě v Národním divadle alegorie osmi múz (Epika, Mimika, Malba, Tanec, Hudba, Sochařství, Architektura) a oponu, jež 12. srpna 1881 při požáru divadla shořela. U Ženíška teoretici oceňují smyslnost a idealizaci linie, v mnohém podobné Josefu Mánesovi. Tyto rysy jeho malby jsou velmi zřetelné v jeho alegorii města Prahy a Vltavy.

V roce 1885 Ženíšek dovršil svůj malířský život profesurou figurální kresby na založené uměleckoprůmyslové škole v Praze. Jeho asistentem byl Jakub Schikaneder. V počátku kantorské dráhy namaloval řadu portrétů, které započal autoportrétem. Obdivuhodná je bohatá žeň brilantní malby pro různé interiéry. Vyzdobil okno kostela sv. Ludmily na Vinohradech, lunety Národního muzea obrazy „Povolání Přemysla Oráče k vládě“ a „Svatý Metoděj“. Na Staroměstské radnici maloval scény „Hájení pražského mostu proti Švédům v roce 1648“ a malby oken v karlínském kostele svatého Cyrila a Metoděje.

Po Národopisné výstavě v roce 1895 Ženíška spolu s Myslbekem povolali Akademii výtvarných umění v Praze. Vychoval českému umění řadu vynikajících malířů, jakými byli např. Jan Preisler, Jaroslav Špillar a další.

Často se poukazuje na souvislost Ženíškova malířského, idealizovaného rukopisu s jeho hlubokým vztahem k Tyršově ideálu tělesné a duševní souhry řecké „kalokagathie“, čili souhry duchovní a tělesné krásy národa. Ženíšek byl v Sokole od roku 1866, žil tímto ideálem a zajisté ho i umělecky utvářel.

Citováno z „http://prazskypantheon.cz/index.php?title=Alois_Senefelder&oldid=1690“