František Xaver Šalda a František Ženíšek: Porovnání stránek

Z Pražský pantheon
(Rozdíly mezi stránkami)
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
 
 
Řádek 1: Řádek 1:
22. 12. 1867 Liberec
+
{{introtext2
 +
|intro = Jeden z malířů „Generace českého Národního divadla“. Pro Národní divadlo s Alšem vyzdobil foyer, sám namaloval první oponu (byla zničena požárem) a strop hlediště. Na Staroměstské radnici namaloval „Hájení pražského mostu proti Švédům 1648“, v panteonu Národním muzea „Povolání Přemysla Oráče k vládě“ a „Svatý Metoděj“, v Národní galerii v Praze „Oldřich a Božena“ aj.
  
4. 4. 1937 Praha
+
}}
  
Pohřben v Hostivaři
+
{{infobox
 +
|foto= [[Soubor:Jan Vilímek - František Ženíšek.jpg ‎|230px|střed]] 
 +
|birth= 25. 5. 1849 (Praha)
 +
|death= 15. 11. 1916 (Praha )
 +
|PD=
 +
* [https://goo.gl/maps/YuXDanTCTwThGu3v6 Žitná 610/23]; PD s portrétem, J. Šejnost 1929
 +
* Pohřben na Olšanech
 +
|odkazy=
 +
* [https://cs.wikipedia.org/wiki/František_Ženíšek Článek na Wikipedii]
 +
* [https://encyklopedie.praha2.cz/pametni-deska/659-frantisek-zenisek-zitna-cp-61023-stepanska  Encyklopedie Prahy 2]
 +
}}
  
PD s bystou, K. Němec 1978 U Kanálky 4
+
Bůh ví, proč knihkupec Ženíšek na rohu Štěpánské a Žitné ulice vybral synkovi pro život lesnictví. Jenže naštěstí mu na německé reálce řekli, že by byla škoda jeho kreslířského talentu. Jen přes ulici bylo vidět do ateliéru malíře historických obrazů F. Javůrka, a tak s ním synovi sjednal alespoň základní kreslířský kurz. Zjistilo se, že kluk má opravdu nevšední talent. Ve čtrnácti už byl zralý pro pražskou akademii. Odtud si jej po čase profesor Engerth odvezl na akademii do Vídně.
  
'''Český kritik umění, který uměleckou kritiku povýšil na umění, spisovatel. Mluvčí moderny a vůdčí duch české literární kritiky. Z umělecké kritiky: „Boje o zítřek“, „Duše a dílo“, „Šaldův zápisník“ (časopis). Dramata: „Zástupové“, „Dítě“, „Tažení proti smrti“. Povídky: „Dřevoryty staré a nové“, „Život ironický a jiné povídky“.'''
+
Ve dvaadvaceti namaloval Ženíšek s přítelem Tulkou řadu alegorií pro Thunův palác na Malé Straně. To byla jakási předpremiéra Ženíškovy pozdější účasti v soutěži na výzdobu Národního divadla. V tom čase měli společný ateliér s Brožíkem, potom s Chittussim a zanedlouho získal ateliér v akademii. To mluvilo samo za sebe. Ženíškův renesančně uhlazený rukopis doba přijala s obdivem.
  
„Soudit není pomlouvat a klevetit, soudit je funkce rytířská a ne babí.- F. X. Šalda
+
Ženíšek se poprvé představil veřejnosti na žofínské výstavě. Bylo to v roce 1869. Vystavil karton „Lazar před branou bohatého prostopášníka“ a uspěl. Přicházely zakázky, ba i prof. Swerts jej pověřil, aby s Roubalíkem zpracovali jeho návrh nástěnné malby pro radnici v Courtrai. Prof. Trenkwald dal v letech 1875-77 jemu, Pirnerovi a Tulkovi za úkol namalovat kartony pro sklomalby do votivního chrámu ve Vídni.
  
 +
Ženíšek oplácel svým dobrodincům jejich pozornost. Vídeňské akademii poděkoval za stipendium na pařížskou výstavu roku 1878 skvělou kopií „Kláry Eugenie“ podle Velasqueze. Nejvíce poct však získal za své akvarely „Pohádky o zvířátkách a Petrovských“, jež maloval v pozdně romantickém stylu. Jeho malířská hvězda vyletěla jako meteor.
  
Malíř vlnitého Rakovnicka Václav Rabas vzpomínal na Šaldovu kritičnost: „Cítili jsme, že i když kosti láme, narovnává nějak člověka a osvobozuje.“ A básník Josef Hora, Šaldův důvěrný přítel, zaveršoval: „Tak jako učeň s dílem svým/jsem chodil plaše ke Tvým dveřím.“ Šalda byl autoritou pro své obrovské znalosti, odvahou říci „mýlil jsem se“, jak to učinil u hodnocení díla např. Vrchlického nebo Jiráska, jež nedocenil. V tom byl nesmlouvavě charakterní.
+
Celá jeho generace hluboce ctila Josefa Mánesa, proto se většině malířů říkalo „mánesovci“. Setkávali se u mecenáše malířů Brandejse na jeho pronajatém statku v Suchdole u Prahy nejen pro statkářovo štědrost, ale neméně pro nádhernou krajinu, jež se svažovala k Vltavě, nad níž se mezi skalami v zeleni lesa vypíná staré přemyslovské sídlo Levý Hradec. Tehdy Brandejs pomohl v nejhorším Alšovi přístřeším a snad to byla Brandejsova myšlenka nad Alšovým cyklem kartonů „Vlast“, že by ho s Ženíškem měli přihlásit do soutěže o výzdobu Národního divadla. Učinili tak pod anonymním heslem „okřídlená paleta“ a vyhráli 1. cenu.
  
Pocházel z rodiny poštmistra, do školy začal chodit v Čáslavi, gymnázium absolvoval v Praze a práva nedokončil. Příliš silně jej strhla vášeň k umění a byla tak silná, že si zcela živelně osvojil jazyky a přenesl se lehce přes jejich útesy do evropského rozhledu. V roce 1891 mu v brněnském časopise Vesna zveřejnili povídku „Analysa“. Neměla valného úspěchu ani v Herbenově „Času“. Šalda reagoval po svém - teoreteoretickou statí „Syntetism v novém umění“ (1892), v níž vyložil svůj umělecký program a rozebral vývoj současných uměleckých směrů. Jakoby se v něm probudila stará Dobrovského zásada, že rozhoduje důkaz, nikoli domněnky.
+
V realizační komisi k arch. Zítkovi ze srdce promluvil Ženíškův brilantní neorenesanční styl, který vyhrál nad Alšovou robustností. Oba přátelé pracovali na realizaci cyklu spolu, ale Ženíšek musel Alšovu zdrsnělost uhlazovat. Přátelé se poškorpili, ale dějiny je spravedlivě zařadily.
  
V letech 1894-98 měl Šalda už takové renomé, že mu zadali hesla pro Ottův naučný slovník o české, francouzské, anglické a německé literatuře, ale rovněž o symbolismu, o malířství a teorii umění vůbec. Byla to úctyhodná řeka zájmů sedmadvacetiletého literáta, který v roce 1895 zformuloval manifest „České moderny“ a rozčeřil tím hladinu dobových zásad a tabuizovaných představ autorit.
+
Ženíšek kreslil na stropě v Národním divadle alegorie osmi múz (Epika, Mimika, Malba, Tanec, Hudba, Sochařství, Architektura) a oponu, jež 12. srpna 1881 při požáru divadla shořela. U Ženíška teoretici oceňují smyslnost a idealizaci linie, v mnohém podobné Josefu Mánesovi. Tyto rysy jeho malby jsou velmi zřetelné v jeho alegorii města Prahy a Vltavy.
  
Dva stejně staré básníky Šaldu a Bezruče postihla málem ve stejný čas smrtelná choroba - Šaldu míšní nemoc až k ochrnutí, slezského barda tuberkulóza. Ale jakoby je sevřela krutá vášeň vyslovit nedořečené, Bezruč vykřikl verše a Šalda chrlil glosy, úvahy, eseje, básně, povídky, spoluredigoval ,,Volné směry“, ,,Novinu“, ,,Kmen“ a různé knižnice i almanachy. Oba smrt zakřikli. Bezručovi v roce 1903 vydal Jan Herben anonymně Slezské číslo (později Slezské písně), Šalda v roce 1905 shrnul uměnovědné eseje do knihy ,,Boje o zítřek“, v níž jedním dechem říká: ,,Vidět stále znova a nové, vidět každý den tytéž předměty znova a jinak a nežít z včerejšího okoralého a plesnivého chleba minulosti a klamu, znamená být opravdu umělcem.“ Bylo to burcující vyznání, které provokovalo dosavadní stereotyp. Oba křikli včas a jinak.
+
V roce 1885 Ženíšek dovršil svůj malířský život profesurou figurální kresby na založené uměleckoprůmyslové škole v Praze. Jeho asistentem byl Jakub Schikaneder. V počátku kantorské dráhy namaloval řadu portrétů, které započal autoportrétem. Obdivuhodná je bohatá žeň brilantní malby pro různé interiéry. Vyzdobil okno kostela sv. Ludmily na Vinohradech, lunety Národního muzea obrazy „Povolání Přemysla Oráče k vládě“ a „Svatý Metoděj“. Na Staroměstské radnici maloval scény „Hájení pražského mostu proti Švédům v roce 1648“ a malby oken v karlínském kostele svatého Cyrila a Metoděje.
  
Šalda jakoby se vrátil k požadavku Škroupova libretisty, obrozeneckého kritika Chmelenského, který vyžadoval, aby se o umění psalo jazykem uměleckým. Šaldova „Kritika pathosem a inspirací“, jak nadepsal esej v knížce „Boje o zítřek“ (1905), to vrchovatě naplnila. V pozoruhodné přednášce „Moderní literatura česká“ vysledoval vývojovou logiku písemnictví a zdůrazňoval, že: „V soutěži světové obstojí jen ta literatura, která pochopí tyto nové kladné podmínky svého života a dovede jich naplnit.“ Zalomcoval starou samolibostí i ve výtvarném umění, o jehož moderních tendencích napsal studii do „Volných směrů“.
+
Po Národopisné výstavě v roce 1895 Ženíška spolu s Myslbekem povolali Akademii výtvarných umění v Praze. Vychoval českému umění řadu vynikajících malířů, jakými byli např. Jan Preisler, Jaroslav Špillar a další.
  
V roce 1913 vydal knihu životopisů významných českých a cizích spisovatelů a umělců „Duše a dílo“. byl autoritou par excellence, ale to neznamenalo, že žije v blahobytu, ba naopak. Potýkal se s existenčními starostmi neustále. Jeho žáci, např. Z. Nejedlý, vzpomínají, jak ztěžka se tento idol mladých odhodlával k habilitaci, protože měl neustále pocit odborného vakua. K získání titulu docenta se odhodlal až v roce 1916. Ve zkušební komisi seděli žáci tiše jako kuřata. Hleděl na ně stísněně a oni na něj bázlivě a pak jen podepsali, co bylo pro ně samozřejmé, jako slunce či déšť.
+
Často se poukazuje na souvislost Ženíškova malířského, idealizovaného rukopisu s jeho hlubokým vztahem k Tyršově ideálu tělesné a duševní souhry řecké „kalokagathie“, čili souhry duchovní a tělesné krásy národa. Ženíšek byl v Sokole od roku 1866, žil tímto ideálem a zajisté ho i umělecky utvářel.
  
Vysokoškolští docenti mohli obdržet profesuru až po válce v roce 1919 a mezi prvními jmenovali profesorem Šaldu. Studovat u nebojácného a kritického Šaldy bylo předností a jeho hlasu se mnohdy strachoval i Masaryk, co nepříjemného řekne. V letech 1925-29 Šalda vydával časopis „Tvorba“ a od roku 1928 až do konce života svůj „Šaldův zápisník“, který psal sám a všímal si všeho, co vycházelo. Objevil Wolkera, ba i dělnický talent Půlpána, byl u zrodu jemné dikce Pujmanové, vypravěčství Benešové, probojoval cestu Sovovi, Macharovi, Březinovi, Horovi, Neumannovi, Halasovi a jeho tvrdá logiku měla krásu mluvy a myšlenky. Šalda nesmlouvavě komentoval i veřejný život, kritizoval příkoří na chudých v hospodářské krizi.
+
[[Kategorie:Umělci]]
 
+
[[Kategorie:Malíři]]
Do jeho bytu v Kanálce na Vinohradech se chodilo po špičkách úcty. Ke konci života se přestěhoval do domu Emanuela Lešehrada na smíchovské Santošce a přátelé za ním jezdívali i do vily v Dobřichovicích.
 
 
 
Ve sbírce „Strom bolesti“, v románu „Loutky i dělníci boží“, v knihách povídek „Dřevoryty staré a nové“, „Život ironický a jiné povídky“ či v dramatech „Zástupové“, „Dítě“ či „Tažení proti smrti“ nesmlouvavě kriticky soudil čas, který plodil nešťastné osudy lidí. Hledal odpověď na otázku - jednotlivec a kolektiv a v knížce „Tažení“ oslavil lidskou tvořivost.
 
 
 
Literární teoretik Bedřich Václavek o Šaldovi napsal, že: „Bojuje bezohledně za lidství a lidskou tvorbu.“ Šalda byl jako Goethe: „Zapředený všemi svými nejjemnějšími vlákny do vášnivého života společenského, sociálního a politického.“
 
 
 
Po celý život měl přání mít na zdi originál M. Alše. Snad se toho dočkal do své smrti těsně před válkou ve Státním sanatoriu. Pohřbili jej za zvuku teskné melodie „Skřivánčí písně“ k rodičům na hřbitov v Hostivaři.
 

Verze z 9. 4. 2020, 19:43

Jeden z malířů „Generace českého Národního divadla“. Pro Národní divadlo s Alšem vyzdobil foyer, sám namaloval první oponu (byla zničena požárem) a strop hlediště. Na Staroměstské radnici namaloval „Hájení pražského mostu proti Švédům 1648“, v panteonu Národním muzea „Povolání Přemysla Oráče k vládě“ a „Svatý Metoděj“, v Národní galerii v Praze „Oldřich a Božena“ aj.
Jan Vilímek - František Ženíšek.jpg
Narození a úmrtí
  • 25. 5. 1849 (Praha)
  • 15. 11. 1916 (Praha )
Památníky
  • Žitná 610/23; PD s portrétem, J. Šejnost 1929
  • Pohřben na Olšanech
Odkazy

Bůh ví, proč knihkupec Ženíšek na rohu Štěpánské a Žitné ulice vybral synkovi pro život lesnictví. Jenže naštěstí mu na německé reálce řekli, že by byla škoda jeho kreslířského talentu. Jen přes ulici bylo vidět do ateliéru malíře historických obrazů F. Javůrka, a tak s ním synovi sjednal alespoň základní kreslířský kurz. Zjistilo se, že kluk má opravdu nevšední talent. Ve čtrnácti už byl zralý pro pražskou akademii. Odtud si jej po čase profesor Engerth odvezl na akademii do Vídně.

Ve dvaadvaceti namaloval Ženíšek s přítelem Tulkou řadu alegorií pro Thunův palác na Malé Straně. To byla jakási předpremiéra Ženíškovy pozdější účasti v soutěži na výzdobu Národního divadla. V tom čase měli společný ateliér s Brožíkem, potom s Chittussim a zanedlouho získal ateliér v akademii. To mluvilo samo za sebe. Ženíškův renesančně uhlazený rukopis doba přijala s obdivem.

Ženíšek se poprvé představil veřejnosti na žofínské výstavě. Bylo to v roce 1869. Vystavil karton „Lazar před branou bohatého prostopášníka“ a uspěl. Přicházely zakázky, ba i prof. Swerts jej pověřil, aby s Roubalíkem zpracovali jeho návrh nástěnné malby pro radnici v Courtrai. Prof. Trenkwald dal v letech 1875-77 jemu, Pirnerovi a Tulkovi za úkol namalovat kartony pro sklomalby do votivního chrámu ve Vídni.

Ženíšek oplácel svým dobrodincům jejich pozornost. Vídeňské akademii poděkoval za stipendium na pařížskou výstavu roku 1878 skvělou kopií „Kláry Eugenie“ podle Velasqueze. Nejvíce poct však získal za své akvarely „Pohádky o zvířátkách a Petrovských“, jež maloval v pozdně romantickém stylu. Jeho malířská hvězda vyletěla jako meteor.

Celá jeho generace hluboce ctila Josefa Mánesa, proto se většině malířů říkalo „mánesovci“. Setkávali se u mecenáše malířů Brandejse na jeho pronajatém statku v Suchdole u Prahy nejen pro statkářovo štědrost, ale neméně pro nádhernou krajinu, jež se svažovala k Vltavě, nad níž se mezi skalami v zeleni lesa vypíná staré přemyslovské sídlo Levý Hradec. Tehdy Brandejs pomohl v nejhorším Alšovi přístřeším a snad to byla Brandejsova myšlenka nad Alšovým cyklem kartonů „Vlast“, že by ho s Ženíškem měli přihlásit do soutěže o výzdobu Národního divadla. Učinili tak pod anonymním heslem „okřídlená paleta“ a vyhráli 1. cenu.

V realizační komisi k arch. Zítkovi ze srdce promluvil Ženíškův brilantní neorenesanční styl, který vyhrál nad Alšovou robustností. Oba přátelé pracovali na realizaci cyklu spolu, ale Ženíšek musel Alšovu zdrsnělost uhlazovat. Přátelé se poškorpili, ale dějiny je spravedlivě zařadily.

Ženíšek kreslil na stropě v Národním divadle alegorie osmi múz (Epika, Mimika, Malba, Tanec, Hudba, Sochařství, Architektura) a oponu, jež 12. srpna 1881 při požáru divadla shořela. U Ženíška teoretici oceňují smyslnost a idealizaci linie, v mnohém podobné Josefu Mánesovi. Tyto rysy jeho malby jsou velmi zřetelné v jeho alegorii města Prahy a Vltavy.

V roce 1885 Ženíšek dovršil svůj malířský život profesurou figurální kresby na založené uměleckoprůmyslové škole v Praze. Jeho asistentem byl Jakub Schikaneder. V počátku kantorské dráhy namaloval řadu portrétů, které započal autoportrétem. Obdivuhodná je bohatá žeň brilantní malby pro různé interiéry. Vyzdobil okno kostela sv. Ludmily na Vinohradech, lunety Národního muzea obrazy „Povolání Přemysla Oráče k vládě“ a „Svatý Metoděj“. Na Staroměstské radnici maloval scény „Hájení pražského mostu proti Švédům v roce 1648“ a malby oken v karlínském kostele svatého Cyrila a Metoděje.

Po Národopisné výstavě v roce 1895 Ženíška spolu s Myslbekem povolali Akademii výtvarných umění v Praze. Vychoval českému umění řadu vynikajících malířů, jakými byli např. Jan Preisler, Jaroslav Špillar a další.

Často se poukazuje na souvislost Ženíškova malířského, idealizovaného rukopisu s jeho hlubokým vztahem k Tyršově ideálu tělesné a duševní souhry řecké „kalokagathie“, čili souhry duchovní a tělesné krásy národa. Ženíšek byl v Sokole od roku 1866, žil tímto ideálem a zajisté ho i umělecky utvářel.