Karel Škréta a František Ženíšek: Porovnání stránek

Z Pražský pantheon
(Rozdíly mezi stránkami)
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
 
 
Řádek 1: Řádek 1:
 
{{introtext2
 
{{introtext2
−
|intro = Zakladatel české barokní malby. Z jeho díla: „Svatováclavský cyklus“ (klášter v Praze na Zderaze), „Karel Boromejský navštěvuje nemocné“ (NG), „Pašijový cyklus“ (chrám sv. Mikuláše na Malé Straně), „Podobizna řezače drahokamů Dionysia Miseroniho a jeho rodiny“ (NG), „Nanebevzetí P. Marie“ (Týnský chrám). Jeho obrazů je po Čechách bezpočet.
+
|intro = Jeden z malířů „Generace českého Národního divadla“. Pro Národní divadlo s Alšem vyzdobil foyer, sám namaloval první oponu (byla zničena požárem) a strop hlediště. Na Staroměstské radnici namaloval „Hájení pražského mostu proti Švédům 1648“, v panteonu Národním muzea „Povolání Přemysla Oráče k vládě“ a „Svatý Metoděj“, v Národní galerii v Praze „Oldřich a Božena“ aj.
 +
 
 
}}
 
}}
  
 
{{infobox
 
{{infobox
−
|foto= [[Soubor:Tiberio_Tinelli,_Podobizna_Karla_Škréty_(1635).jpg ‎|230px|střed]]   
+
|foto= [[Soubor:Jan Vilímek - František Ženíšek.jpg ‎|230px|střed]]   
−
|birth= 1610  (Praha)
+
|birth= 25. 5. 1849 (Praha)
−
|death= 30. 7. 1674 (Praha)
+
|death= 15. 11. 1916 (Praha )
 
|PD=  
 
|PD=  
−
* [https://goo.gl/maps/XgEztdwLKE1oCpNm9 Týnská 628/2]; PD s potrétem, P. Maixner, F. Heidelberg 1872, na nový dům K. Dvořák 1899
+
* [https://goo.gl/maps/YuXDanTCTwThGu3v6 Žitná 610/23]; PD s portrétem, J. Šejnost 1929
−
* Pohřben v kostele sv. Havla v Praze
+
* Pohřben na Olšanech
 
|odkazy=  
 
|odkazy=  
−
* [https://cs.wikipedia.org/wiki/Karel_Škréta Článek na Wikipedii]   
+
* [https://cs.wikipedia.org/wiki/František_Ženíšek Článek na Wikipedii]
 +
* [https://encyklopedie.praha2.cz/pametni-deska/659-frantisek-zenisek-zitna-cp-61023-stepanska Encyklopedie Prahy 2]
 
}}
 
}}
  
−
Účetní královské komory Konrád Škréta byl kdysi povýšen císařem Maxmiliánem do šlechtického stavu s predikátem „Šotnovský ze Závořic“. Nedočkal se malířské slávy nejmladšího ze synů, ani vyhnáni své rodiny z rodné země, kdy po prohrané bitvě Čechů na Bílé hoře konfiskační komise hr. Lichtensteina řekla jeho manželce: buď se vzdáš kališnické víry nebo ti bude zkonfiskován majetek a odejdeš z Čech. Škrétova vdova byla hrdá na svou víru a v roce 1628 odešla s dětmi do exilu v saském Freibergu. Její dům „U Černého jelena“ za Týnem biřici vyrabovali a majetek si rozebrali bělohorští vítězové.
+
Bůh ví, proč knihkupec Ženíšek na rohu Štěpánské a Žitné ulice vybral synkovi pro život lesnictví. Jenže naštěstí mu na německé reálce řekli, že by byla škoda jeho kreslířského talentu. Jen přes ulici bylo vidět do ateliéru malíře historických obrazů F. Javůrka, a tak s ním synovi sjednal alespoň základní kreslířský kurz. Zjistilo se, že kluk má opravdu nevšední talent. Ve čtrnácti už byl zralý pro pražskou akademii. Odtud si jej po čase profesor Engerth odvezl na akademii do Vídně.
  
−
Karlovi bylo osmnáct, když přijeli do Freibergu. Měl malířské nadání a z Prahy se vydal za malířstvím do Stuttgartu a roku 1630 připlul do Benátek, města malířské slávy Tiziana, Veronese a Tintoreta. Setkání s díly malířských géniů vnímavě promýšlel a nabýval po vzoru velkých jistotu. Formoval a piloval tvar i barvu, dokud to nebylo škrétovské. Našel si přátele a jeden z nich, Benátčan Tinelli, namaloval Škrétův portrét, dnes v pražské Národní galerii.
+
Ve dvaadvaceti namaloval Ženíšek s přítelem Tulkou řadu alegorií pro Thunův palác na Malé Straně. To byla jakási předpremiéra Ženíškovy pozdější účasti v soutěži na výzdobu Národního divadla. V tom čase měli společný ateliér s Brožíkem, potom s Chittussim a zanedlouho získal ateliér v akademii. To mluvilo samo za sebe. Ženíškův renesančně uhlazený rukopis doba přijala s obdivem.
  
−
V letech 1634-35 byl Škréta v Římě, kde v úžasu objevil mistrný temnosvit malíře Caravaggia. Po třech letech se rozhodl k návratu do Prahy a za každou cenu se pokusit o vracení alespoň drobtů rodinného majetku. To už nebyla Praha jeho dětství. V roce 1638 se v gotickém městě rýsovaly náznaky nového slohu, mohutného a zdobného, který umocnil bohatství a slávu nových pánů české země - Habsburků a katolické církve. Valdštejn zboural 26 malostranských gotických domů pro svůj nový palác a gotický vzhled Prahy se proměňoval v pompézní nádheru baroka. Přitom ještě deset roků po Škrétově návratu brázdila českou zemí švédská vojska a spolu s Habsburky drancovala českou zemi.
+
Ženíšek se poprvé představil veřejnosti na žofínské výstavě. Bylo to v roce 1869. Vystavil karton „Lazar před branou bohatého prostopášníka“ a uspěl. Přicházely zakázky, ba i prof. Swerts jej pověřil, aby s Roubalíkem zpracovali jeho návrh nástěnné malby pro radnici v Courtrai. Prof. Trenkwald dal v letech 1875-77 jemu, Pirnerovi a Tulkovi za úkol namalovat kartony pro sklomalby do votivního chrámu ve Vídni.
  
−
Škréta musel přestoupit na katolickou víru, a prozíraví vládci přijali jeho velký talent na milost. Vyzdobil novým pánům země paláce, kláštery a kostely. Jeho talent kulminoval, byť mu museli promíjet jeho divokou povahu, jež ho dostávala do neustálých malérů. Škrétův život inspiroval spisovatele Arbesa k romanetu, Navarovského k veselohře a Krásnohorskou k libretu pro Bendlovu operu. Škréta byl prostě geniální malíř, svéhlavý rváč, který i krátce před smrtí utloukl v souboji v Rytířské ulici nizozemského malíře Pierreho a musel se před trestem ukrýt ve zderazském klášteře.
+
Ženíšek oplácel svým dobrodincům jejich pozornost. Vídeňské akademii poděkoval za stipendium na pařížskou výstavu roku 1878 skvělou kopií „Kláry Eugenie“ podle Velasqueze. Nejvíce poct však získal za své akvarely „Pohádky o zvířátkách a Petrovských“, jež maloval v pozdně romantickém stylu. Jeho malířská hvězda vyletěla jako meteor.
  
−
Škrétův přítel, malíř z Nizozemí J. Sandrart, ve Škrétově živopise napsal, že: „Škréta smyl špínu z tváře malířství, které ustrnulo hluboko v bahně největšího nepochopení.“ Škréta si vysoudil rodný dům „U Červeného srdce“ č. 575 na Senovážném náměstí a v něm i dožil. „Špínu z tváře malířství“ smýval osobitou malířskou syntézou všeho, co viděl nejen v Itálii. Jeho pevný, svérazný rukopis barokně vnímavé senzitivnosti tvořil základy samostatnému vývoji českého malířského baroka. Škréta dokázal vyvážit světlo, barvu a linii do osobitého výrazu předmětů a postavy. Tváře hluboce obnažovaly, co se skrývá v jejich duchovním životě.
+
Celá jeho generace hluboce ctila Josefa Mánesa, proto se většině malířů říkalo „mánesovci“. Setkávali se u mecenáše malířů Brandejse na jeho pronajatém statku v Suchdole u Prahy nejen pro statkářovo štědrost, ale neméně pro nádhernou krajinu, jež se svažovala k Vltavě, nad níž se mezi skalami v zeleni lesa vypíná staré přemyslovské sídlo Levý Hradec. Tehdy Brandejs pomohl v nejhorším Alšovi přístřeším a snad to byla Brandejsova myšlenka nad Alšovým cyklem kartonů „Vlast“, že by ho s Ženíškem měli přihlásit do soutěže o výzdobu Národního divadla. Učinili tak pod anonymním heslem „okřídlená paleta“ a vyhráli 1. cenu.
  
−
Jeho první velká práce vypravuje o životě sv. Václava a zadali mu ji bosí augustiáni na Zderazi. Z obrazu dýchá obdobný patriotismus jako z dějin jeho mladšího přítele B. Balbína nebo z tónů hudby Adama Václava Michny z Otradovic.
+
V realizační komisi k arch. Zítkovi ze srdce promluvil Ženíškův brilantní neorenesanční styl, který vyhrál nad Alšovou robustností. Oba přátelé pracovali na realizaci cyklu spolu, ale Ženíšek musel Alšovu zdrsnělost uhlazovat. Přátelé se poškorpili, ale dějiny je spravedlivě zařadily.
  
−
Ještě zuřila třicetiletá válka, když pro Kongregaci sv. K. Boromejského ve Vlašské ulici na Malé Straně namaloval monument caravaggiovských světelných efektů. Je to Škrétovo veledílo „Sv. Karel Boromejský navštěvuje nemocné morem“ (dnes v Národní galerii). Za svatým, který navštěvoval nemocné morem, vyhlíží na obraze tvář, obrácená k divákovi. Je to Škrétův autoportrét.
+
Ženíšek kreslil na stropě v Národním divadle alegorie osmi múz (Epika, Mimika, Malba, Tanec, Hudba, Sochařství, Architektura) a oponu, jež 12. srpna 1881 při požáru divadla shořela. U Ženíška teoretici oceňují smyslnost a idealizaci linie, v mnohém podobné Josefu Mánesovi. Tyto rysy jeho malby jsou velmi zřetelné v jeho alegorii města Prahy a Vltavy.
  
−
Škréta získal postavení mistra malířského cechu, pověst nejlepšího malíře a zbohatl. Když se strhla v roce 1648 na Karlově mostě bitva se Švédy, stál s Balbínem na barikádách. Tehdy se oženil s dcerou malostranského měšťana. Získal si tak obrovský malířský respekt, že mu svěřili obnovu Dürerovy „Růžencové slavnosti“, zvali jej k odborným konzultacím a zakázky velkých obrazů do kostelů mu jen pršely.
+
V roce 1885 Ženíšek dovršil svůj malířský život profesurou figurální kresby na založené uměleckoprůmyslové škole v Praze. Jeho asistentem byl Jakub Schikaneder. V počátku kantorské dráhy namaloval řadu portrétů, které započal autoportrétem. Obdivuhodná je bohatá žeň brilantní malby pro různé interiéry. Vyzdobil okno kostela sv. Ludmily na Vinohradech, lunety Národního muzea obrazy „Povolání Přemysla Oráče k vládě“ a „Svatý Metoděj“. Na Staroměstské radnici maloval scény „Hájení pražského mostu proti Švédům v roce 1648“ a malby oken v karlínském kostele svatého Cyrila a Metoděje.
  
−
Často jsou jeho chrámové obrazy namalovány v sousedství s obrazy výtečného barokního sochaře Jana Jiřího Bendla (1620-80), autora např. Mariánského sloupu, který stál na Staroměstském náměstí a byl symbolem katolické a Habsburské intolerance. Ve dnech vzniku ČSR v roce 1918 jej rozvášněná mládež, jež se vracela z demonstrace na Bílé hoře, strhla.
+
Po Národopisné výstavě v roce 1895 Ženíška spolu s Myslbekem povolali Akademii výtvarných umění v Praze. Vychoval českému umění řadu vynikajících malířů, jakými byli např. Jan Preisler, Jaroslav Špillar a další.
  
−
Kdo jiný uměl tak mistrně namalovat draperii, lidské tělo a hlavně ruku? Pro chrám sv. Mikuláše namaloval v letech 1673-4 „Pašijový cyklus“. V obraze je i autorovo utrpení, jenž prožil ve svém pohnutém životě. Jeho mistrovská ruka zaznamenala každý závan vrásek a neuvěřitelný výraz očí. Do portrétů kumštýřů dával cosi navíc, než do obličejů hodnostářů. Náměty vyvěraly z rozdílných pocitů životních hodnot.
+
Často se poukazuje na souvislost Ženíškova malířského, idealizovaného rukopisu s jeho hlubokým vztahem k Tyršově ideálu tělesné a duševní souhry řecké „kalokagathie“, čili souhry duchovní a tělesné krásy národa. Ženíšek byl v Sokole od roku 1866, žil tímto ideálem a zajisté ho i umělecky utvářel.
  
−
Na zámku v Rychnově nad Kněžnou je obraz mladičkého Ignáce Jetřicha Vitanovského z Vlčkovic. Obraz je zajímavý mluvou zobrazovaných věcí. V Týně na Staroměstském náměstí je velký obraz „Nanebevzetí Panny Marie“. V Národní galerii zůstaly uchovány kromě obrazů „Sv. Václav“, „Dido a Aeneas“, „Portrét řezače drahokamů“ i jeho skici, jež musí být chráněny před světlem.
+
[[Kategorie:Umělci]]
−
Do Škrétova díla doba nanesla mnoho „neškrétovského“, čili děl podepsaných jeho jménem, ale vytvořených epigony. Škréta nestačil naplňovat zakázky sám, proto jen naskicoval základ a dodělávali je jiní. To však to nic nemění na skutečnosti, že s mladšími malíři P. Brandlem a V. V. Reinerem tvoří trojici největších malířů českého baroka.
+
[[Kategorie:Malíři]]

Verze z 9. 4. 2020, 20:43

Jeden z malířů „Generace českého Národního divadla“. Pro Národní divadlo s Alšem vyzdobil foyer, sám namaloval první oponu (byla zničena požárem) a strop hlediště. Na Staroměstské radnici namaloval „Hájení pražského mostu proti Švédům 1648“, v panteonu Národním muzea „Povolání Přemysla Oráče k vládě“ a „Svatý Metoděj“, v Národní galerii v Praze „Oldřich a Božena“ aj.
Jan Vilímek - František Ženíšek.jpg
Narození a úmrtí
  • 25. 5. 1849 (Praha)
  • 15. 11. 1916 (Praha )
Památníky
  • Žitná 610/23; PD s portrétem, J. Šejnost 1929
  • Pohřben na Olšanech
Odkazy

Bůh ví, proč knihkupec Ženíšek na rohu Štěpánské a Žitné ulice vybral synkovi pro život lesnictví. Jenže naštěstí mu na německé reálce řekli, že by byla škoda jeho kreslířského talentu. Jen přes ulici bylo vidět do ateliéru malíře historických obrazů F. Javůrka, a tak s ním synovi sjednal alespoň základní kreslířský kurz. Zjistilo se, že kluk má opravdu nevšední talent. Ve čtrnácti už byl zralý pro pražskou akademii. Odtud si jej po čase profesor Engerth odvezl na akademii do Vídně.

Ve dvaadvaceti namaloval Ženíšek s přítelem Tulkou řadu alegorií pro Thunův palác na Malé Straně. To byla jakási předpremiéra Ženíškovy pozdější účasti v soutěži na výzdobu Národního divadla. V tom čase měli společný ateliér s Brožíkem, potom s Chittussim a zanedlouho získal ateliér v akademii. To mluvilo samo za sebe. Ženíškův renesančně uhlazený rukopis doba přijala s obdivem.

Ženíšek se poprvé představil veřejnosti na žofínské výstavě. Bylo to v roce 1869. Vystavil karton „Lazar před branou bohatého prostopášníka“ a uspěl. Přicházely zakázky, ba i prof. Swerts jej pověřil, aby s Roubalíkem zpracovali jeho návrh nástěnné malby pro radnici v Courtrai. Prof. Trenkwald dal v letech 1875-77 jemu, Pirnerovi a Tulkovi za úkol namalovat kartony pro sklomalby do votivního chrámu ve Vídni.

Ženíšek oplácel svým dobrodincům jejich pozornost. Vídeňské akademii poděkoval za stipendium na pařížskou výstavu roku 1878 skvělou kopií „Kláry Eugenie“ podle Velasqueze. Nejvíce poct však získal za své akvarely „Pohádky o zvířátkách a Petrovských“, jež maloval v pozdně romantickém stylu. Jeho malířská hvězda vyletěla jako meteor.

Celá jeho generace hluboce ctila Josefa Mánesa, proto se většině malířů říkalo „mánesovci“. Setkávali se u mecenáše malířů Brandejse na jeho pronajatém statku v Suchdole u Prahy nejen pro statkářovo štědrost, ale neméně pro nádhernou krajinu, jež se svažovala k Vltavě, nad níž se mezi skalami v zeleni lesa vypíná staré přemyslovské sídlo Levý Hradec. Tehdy Brandejs pomohl v nejhorším Alšovi přístřeším a snad to byla Brandejsova myšlenka nad Alšovým cyklem kartonů „Vlast“, že by ho s Ženíškem měli přihlásit do soutěže o výzdobu Národního divadla. Učinili tak pod anonymním heslem „okřídlená paleta“ a vyhráli 1. cenu.

V realizační komisi k arch. Zítkovi ze srdce promluvil Ženíškův brilantní neorenesanční styl, který vyhrál nad Alšovou robustností. Oba přátelé pracovali na realizaci cyklu spolu, ale Ženíšek musel Alšovu zdrsnělost uhlazovat. Přátelé se poškorpili, ale dějiny je spravedlivě zařadily.

Ženíšek kreslil na stropě v Národním divadle alegorie osmi múz (Epika, Mimika, Malba, Tanec, Hudba, Sochařství, Architektura) a oponu, jež 12. srpna 1881 při požáru divadla shořela. U Ženíška teoretici oceňují smyslnost a idealizaci linie, v mnohém podobné Josefu Mánesovi. Tyto rysy jeho malby jsou velmi zřetelné v jeho alegorii města Prahy a Vltavy.

V roce 1885 Ženíšek dovršil svůj malířský život profesurou figurální kresby na založené uměleckoprůmyslové škole v Praze. Jeho asistentem byl Jakub Schikaneder. V počátku kantorské dráhy namaloval řadu portrétů, které započal autoportrétem. Obdivuhodná je bohatá žeň brilantní malby pro různé interiéry. Vyzdobil okno kostela sv. Ludmily na Vinohradech, lunety Národního muzea obrazy „Povolání Přemysla Oráče k vládě“ a „Svatý Metoděj“. Na Staroměstské radnici maloval scény „Hájení pražského mostu proti Švédům v roce 1648“ a malby oken v karlínském kostele svatého Cyrila a Metoděje.

Po Národopisné výstavě v roce 1895 Ženíška spolu s Myslbekem povolali Akademii výtvarných umění v Praze. Vychoval českému umění řadu vynikajících malířů, jakými byli např. Jan Preisler, Jaroslav Špillar a další.

Často se poukazuje na souvislost Ženíškova malířského, idealizovaného rukopisu s jeho hlubokým vztahem k Tyršově ideálu tělesné a duševní souhry řecké „kalokagathie“, čili souhry duchovní a tělesné krásy národa. Ženíšek byl v Sokole od roku 1866, žil tímto ideálem a zajisté ho i umělecky utvářel.

Citováno z „http://prazskypantheon.cz/index.php?title=Karel_Škréta&oldid=1690“