Bedřich Smetana a Václav Smetáček: Porovnání stránek

Z Pražský pantheon
(Rozdíly mezi stránkami)
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
 
 
Řádek 1: Řádek 1:
 
{{introtext
 
{{introtext
−
|intro = Český hudební skladatel. Tvůrce české národní hudby. Opery: „Braniboři v Čechách“, „Prodaná nevěsta“, „Dalibor“, „Libuše“, „Dvě vdovy“, „Hubička“, „Tajemství“, „Čertova stěna“ a „Violu“ nedokončil. Symfonický cyklus „Má vlast“ (Vyšehrad, Vltava, Šárka, Z českých luhů a hájů, Tábor, Blaník), „Richard III.“, „Valdštýnův tábor“, kvartet „Z mého života“.
+
|intro = Český dirigent. Založil Pražské dechové kvinteto. Zprvu hrál na housle, hoboj, violu a klavír, pak byl sbormistrem, a půl století dirigentem Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK (1942-82). Dirigoval světové orchestry, roku 1965 se vydal s taktovkou na 80 dní kolem světa. Nejčestnější místo v jeho repertoáru měla Smetanova „Má vlast“.
 
}}
 
}}
  
−
{{quote|text=„Komu by se měl umělec svěřit, ne-li opět umělci? Lidé bohatí, ti aristokrati, dívají se bez lítosti na ubožáka - a nechají ho umřít hlady!“|sign=B. Smetana F. Lisztovi (23. 3. 1848) }}
+
{{quote|text=„Těleso neukázněné nemůže podávat vyspělé umělecké výkony.“|sign=V. Smetáček }}
  
 
{{infobox
 
{{infobox
−
|foto= [[Soubor:Bedrich_Smetana.jpg ‎|230px|střed]]   
+
|foto= [[Soubor:Prague wind quintet 1931.jpg ‎|230px|střed]]   
−
|birth= 2. 3. 1824 (Litomyšl)
+
|birth= 30. 9. 1906 (Brno)
−
|death= 12. 5. 1884 (Praha)
+
|death= 18. 2. 1986 (Praha)
 
|PD=  
 
|PD=  
−
* [https://goo.gl/maps/jZULkwU4iw2wu84C9 Smetanovo nábř. 1012/2]; PD, F. Kysela 1924
+
* [https://goo.gl/maps/eUL92r2aQZQEQpSLA Obecní dům, foyer, 1995 přemístěno do sálu FOK, 2. patro]; PD s bystou, V. Růžičková-Vejrychová 1991
−
* [https://goo.gl/maps/Y9tRcfM4pAQNtQWm6 Staroměstské náměstí 548/20]; PD, 1927
 
−
* [https://goo.gl/maps/TNLDkqRQmhuGs5Zp6 Masarykovo nábřeží 248/16]; PD s portrétem, J. Fanta, L. Beneš, Č. Vosmík 1912 a 1927
 
−
* [https://goo.gl/maps/ypV1kyFm5TjipW518 Ke Karlovu 468/13 (1. patro, na chodbě lůžkového oddělení)]; PD, J. Mara 1924
 
−
* [https://goo.gl/maps/4DUyATfh7S23paEp6 Novotného lávka]; Socha na podstavci, J. Malejovský 1988
 
 
* Pohřben na Vyšehradě
 
* Pohřben na Vyšehradě
 
|odkazy=  
 
|odkazy=  
−
* [https://cs.wikipedia.org/wiki/Bedřich_Smetana Článek na Wikipedii]   
+
* [https://cs.wikipedia.org/wiki/Václav_Smetáček Článek na Wikipedii]   
 
}}
 
}}
  
−
Na chebském koncertu v roce 1847 se mu nedařilo. Ať se snažil sebevíc, jeho prsty nedokázaly vykouzlit ony strhující tóny, přímo básně na klávesnici, jež před rokem slyšel na Lisztovo koncertě v Platýzu. Zkusil by si otevřít hudební školu, jenže kde vzít peníze na klavír, když schází na živobytí? Věděl o Lisztovo měkkém srdci. Sedl a napsal mu vroucný dopis, zda by se přimluvil u vydavatele za vydání jeho skladby „Six morceaux caractéristiques“ opus 1. a zdrženlivě poprosil o půjčku 400 zl. na klavír. Ano otevře si hudební školu. Do týdně byla odpověď i peníze.
+
Dr. Smetáček napsal v letech 1938-39 studii „Slovo o kázni“. Ono se to zdálo trochu puritánské, jenže dokažte něco velkého bez kázně, jenom planým řečněním. Bylo to jeho úzkostlivé krédo, jež dodržoval u sebe a žádal po jiných. „Vždyť vy jste tak nesnesitelně přesný,“ žertovali kolegové, jenže Smetáček neslevil. Jednou při koncertu v Barceloně přišli členové orchestru do zkoušky pozdě a Smetáček dal výpověď. Ale budiž pochválena jeho přísnost a prozřetelnost, že skutečnou výpověď dal až 31. 3. 1972, k 30. výročí svého šéfování Symfonického orchestru hl. m. Prahy.
−
   
 
−
Byl to čas neklidu v pražských ulicích. Rakouský „žalář národů“ už těžko odolával a vlny nepokojů se převalily z Vídně do Prahy. Lidé žádali národní svobodu. Smetana mezi prvními navlékl mundúr národní gardy a běžel do ulic na barikády. Večer jedním dechem napsal „Píseň svobody“ a na to „Pochod Národní gardy“ a „Pochod studentské legie“. V horečnatém crescendu psal i svou první symfonii „Slavnostní předehra D dur“, v níž to dunělo motivy, jež se tak často později připomněly v opeře „Libuše“ a v symfonii „Vyšehrad“.
 
 
      
 
      
−
Smetana si hudební školu otevřel v srpnu 1849 na rohu Staroměstského náměstí a ulice Železné. V té době už mnoho Čechů bylo za mřížemi, jiní utekli za hranice a vůdcové byli zatlačeni do soukromí. Osmnáctiletý císař Franz Josef totiž rozehnal vojskem Kroměřížský sněm, kde Češi požadovali učinit z Rakouska federaci. Byla nastolena otevřená diktatura.
+
Orchestr kdysi založil Rudolf Pekárek pod názvem Film-Opera-Koncert (FOK). A později o Smetáčkovi řekl Dr. Šeda, že „FOK udělal Smetáčka a Smetáček FOK“. Hudba a přísnost nejsou zrovna synonyma, jenže u něj byla nejen v hudbě, ale i v životě. Kdo jiný si dokázal pořizovat tak precizní záznamy jako on. Byly faktograficky přesné - kdy, kde, co a jak a když se v nich dnes zalistuje, jeho celý život s hudbou je jako na dlani.
 
      
 
      
−
Bedřichovo dětská láska ke Kateřině Kolářové se proměnila v manželství. Našli si byt na rohu ulic Vodičkova a V jámě, oba vyučovali děti a přitom pořádali domácí hudební večírky. Staly se tak populární, že na ně několikrát zavítal i epileptický excísař Ferdinand (Dobrotivý), který Smetanu zval na hrad, kde mu Smetana musel donekonečna hrát jeho oblíbené marše.
+
Obvykle slavní muzikanti mívají dlouhé rodové zázemí, jenže on měl jediného muzikantského předchůdce v otci. Ten hrával na housle ve studentské kapele gymnázia ve Slaném a v septimě napsal „Polku slánských abiturientů“. Jenže rodina hudebnímu talentu určila jistější budoucnost ve studiu práv, takže Václav se narodil na otcově právnické štaci v Brně. Muzika se v rodině uhnízdila. Šestiletý Václav už hrál na housle a s obdivem hleděl na otce, který v Brně dirigoval orchestr.
 
      
 
      
−
Smetana zbožňoval Chopina, Liszta, Wagnera, ale nejvíc Schumanna. Sám projevil talent už v šesti letech, kdy v ohromil rodnou Litomyšl svými prstíky. Na gymnáziu v Havlíčkově Brodě napsal řadu skladbiček. Jenom v tom učení to nějak nepříjemně vrzalo, takže otec, hrdý na jediného syna mezi jedenácti děvčaty, poslal Bedřicha do Plzně k bratrovi, který učil na gymnáziu filosofii. Ten milého synovce jakž takž ukrotil a dovedl k maturitě. Maturant už byl pověstným klavíristou, přidával na koncertech i vlastní skladby a neuhasitelně hořel láskou ke Kateřině Kolářové.
+
Po první světové válce, kterou otec prožil v zákopech, se rodina přestěhovala do Prahy. Váša už zvládl i violu a později i hoboj. Hrál v otcově brněnském orchestru a pak v orchestru bubenečského Sokola. Od roku 1922 současně studoval gymnázium a konzervatoř. V roce 1928 se nechal zapsat na hudební vědu filosofické fakulty Karlovy univerzity.
 
      
 
      
−
Vydal se hned za sny do Prahy na hudební ústav slepého Proksche. Finančně na tom byl jako na houpačce, jenže při návštěvě doma na statku v Růžkové Lhotici otci povídal jen ty dobré zprávy. V roce 1854 manželům Smetanovým zemřely dvě dcerky. Na rodinu padl žal, stejně jako později na rodinu Dvořáka, kde zemřely tři děti. Z velkého žalu Smetanových vytrysklo jedno z nejvroucnějších děl „Klavírní trio g moll“.
+
Potom přišel okamžik životního rozhodnutí. Václav volil hudbu. Založil Pražské dechové kvinteto a vydržel v jeho čele 27 roků. Samozřejmě, že se tím nemohl život, ba ani uspokojit muzikantskou vášeň. Proto hostoval jako první hobojista v Národním divadle a posléze tři roky hrál v České filharmonii. V roce 1933 mu konzervatoř udělila Schubertovu cenu a Karlova univerzita mu předala diplom doktora hudebních věd. Kdo se mohl vykázat širší průpravou?
 
      
 
      
−
Když k žalu dolehla na rodinu i bída, poradil mu skvělý žák pražské hudební školy A. Dreyschock, aby přijal místo ve švédském Göteborgu, kde hledají dobrého hudebníka pro oživení kultury ve městě. Před odjezdem v říjnu 1856 se otevřely u Smetanů dveře a vešel zcela neohlášen Ferenc Liszt. Cesta do Švédska se Smetanovým rozzářila vidinami o lepším životě.
+
Přišel den, kdy zvolil taktovku na celý život. Dirigoval pěvecké sdružení Typografia, převzal řízení hudebního oddělení v rozhlase a dokonce načas dirigoval Hlahol, slavný sbor z dob obrození. Ti, kteří znali jeho důkladnou a všestrannou průpravu k muzicirování se v roce 1942 nerozpakovali, když se hledal dirigent pro Pražské filharmoniky, čili pro FOK, postavili jej do jeho čela. Byla to sice velká pocta, ale oproti slavné České filharmonii byl FOK nesouměřitelný. Smetáček řídil soubor umělecky a administrativně, ale po válce převzalo FOK do správy město Praha a název hudebního tělesa se ustálil na „Symfonický orchestr hl. m. Prahy“. Slova Smetáček a FOK se stala synonymem.
 
      
 
      
−
V Göteborgu na Smetanu čekali žáci, a také místo sbormistra vokálního sboru. Bylo mu tehdy dvaatřicet, byl tedy plný síly a fantazie, našel velké porozumění a obdiv. V uspokojení i nezbytném společenském bontonu se vášnivě rodily drobné „švédské“ skladbičky. V cizině je cit k rodné zemi nejvroucnější. Smetana ten hlas zaslechl už v roce 1858. Tak vznikaly první náčrty, akordy symfonie „Richard III.“ a vzápětí i „Valdštýnův tábor“.
+
Záhy nastalo putování s orchestrem po celém světě a Smetáček nikdy nezapomněl na Smetanovu „Mou vlast“, jež v repertoáru nescházela. V roce 1980 ji s Českou filharmonií nahrál pro Suprafon a Japonci mu za ni udělili cenu firmy Nippon Columbia - „Golden CD price“. Tak další český dirigent vstoupil do rodiny významných světových dirigentů.
 
      
 
      
−
Po něze z přijetí a přátelské pozornosti se do tónů symfonií ozvala zlá zpráva - Kateřina onemocněla a musel s ní odjet do Prahy. Jenže se ještě zastavil v Drážďanech, aby odskočil do Výmaru za Lisztem, a když se do Drážďan vrátil, Kateřina byla mrtvá. Potřetí zasáhla do Smetanova života smrt. Uchýlil se s malou Žofií k otci do Obříství na Mělnicku a zůstal tam rok. Poznal tam mladičkou dceru ředitele panství Betty. Začal mu nový život a v naději v budoucnost odjeli do Göteborgu.
+
Smetáček dirigoval Leningradský orchestr, orchestry v Los Angeles, Buenos Aires, Hamburku, Berlíně atd. Spolupracoval s vynikajícími klavíristy Rauchem, Panenkou, Benedettim, Richterem, s pěvci Blachutem, Hakenem a dalšími mistry hudby.
 
      
 
      
−
Dne 19. května 1861 byl Smetana s rodinou zpátky v Praze a přivezl si novou symfonii „Hakon Jarl“ a etudu „Na břehu mořském“. Na vánoce uvedl obě symfonie na koncertě, kam přišla hrstka jen lidí. Smetana jakoby v Praze znovu začínal. Ještě odjel naposledy na několik měsíců za výdělkem do Göteborgu. Když se vrátil, Praha jásala nadějí, že císař Franz Josef I. přislíbil ústavnost.
+
V cizině uváděl i české opery. Památným se stalo uvedení Janáčkovy opery „Z mrtvého domu“ ve slavné italské La Scale roku 1966. Obava, že Janáček bude pro italské posluchače nezvyklý, se proměnila v neuvěřitelný triumf. Bylo to rok po Smetáčkovo putování s taktovkou během 80 dní kolem světa (1965): objel deset velkoměst. Od Amsterdamu po Buenos Aires, naslouchali jeho interpretaci hudebních děl. Cesta to byla odvážná a náročná. Připomínala putování slavného „Českého kvarteta“ světem.
 
      
 
      
−
Smetana se stal dirigentem velkého sboru Hlahol, jehož první koncert byl věnován tvorbě Berlioze a Liszta. Už v roce 1862 mu nabídli místo dirigenta v dokončeném Prozatímním divadle, v němž 5. ledna 1866 uvedl svou první operu „Braniboři v Čechách“. Obdržel za ni Harrachovu cenu. Dne 30. května dirigoval s obrovským ohlasem „Prodanou nevěstu“ a byl jmenován šéfem opery Prozatímního divadla. Po odhalení základního kamene Národního divadla, zazněla poprvé 6. května 1868 Smetanova opera „Dalibor“. Sám ji řídil ji, a strýc jeho první ženy, herec a režisér J. J. Kolár, celý večer uváděl.
+
Do paměti se mu natrvalo zapsala chvíle, kdy dirigoval ve Florencii Mahlerovu 10. a Brucknerovu 9. symfonii. Najednou mu při dirigování zmrtvěla ruka. Po roce byl stižen infarktem na dirigentském stupínku v Košicích. V Roce české hudby (1984) ještě uvedl 5 obrazů Cyrana z Bergeracu, milovaného Foerstera, Dvořákovu „Serenádu E dur“ a dvakrát „Sv. Ludmilu“ v chrámu sv. Víta. To bylo jeho vyznání dílu, jež dirigoval zpaměti a zapsal jeho uvedení do své pečlivě vedené kartotéky, ke dni 5. prosince 1985, pod číslem 2000. Posledním koncertem byl B. Martinů: „Symfonie č. 4“ a V. Novák „O věčné touze“.
−
   
 
−
Kolem národního programu české hudby, který Smetana vyhlásil, se rozhořela polemika. Byl obviňován, že jeho hudba je plná „wagneriánství“. Laici se vyslovovali, jak by měla vypadat národní opera. Zanedlouho v české kultuře vykrystalizovaly dvě pojetí české hudby: směr kapelníka Pivody se držel starých zásad a smetanovský proud razil moderní pojetí české národní hudby. Rozpoutal se opravdu lítý boj o Smetanu. Neruda vycítil, že tu nejde jenom o hudbu, ale o pojetí českého života vůbec. Proto v jednom fejetonu vykřikl na své odpůrce, že: „Z každé Smetanovy árie se na ně šklebí demokracie.“ Šlo o pokrokový vývoj české kultury.
 
−
   
 
−
V letech 1871-2 Smetana zkomponoval „Libuši“, za rok „Dvě vdovy“, ale už v srpnu 1874, kdy pracoval na symfonickém cyklu „Má vlast“ mu začal vypovídat službu sluch. Operu „Hubička“ komponoval v roce 1876 u dcery v Jabkenicích v úplné hluchotě. Jenže za sluch promluvilo srdce, naplněno češstvím i návraty do vlastního života. V divokém a něžném tlukotu „zaslechl“ první úryvky kvarteta „Z mého života“.
 
−
   
 
−
Po roce se ještě vrátil k opeře komickou operou „Tajemství“, ale to už v něm šuměly vlny domova a Vltavy od vrcholků Šumavy, od pramínku po široké ústí u soutoku s Labem pod mělnickým zámkem. Vznikla velká symfonie české země, symfonická báseň „Má vlast“. Rozčlenil ji na šest symbolických dílů: Vltava, Z českých luhů a hájů, Tábor, Blaník, Vyšehrad a Šárka. Od ševelivých pramínků k rytmu a písním na březích řeky, pod pevnými hrady s dunivým mementem husitského Tábora i nadějí Blaníku „Kdož sú boží bojovníci“. A znovu leitmotiv Vyšehradu i troubení Šárky až se vody klidně vydaly širokým korytem k Mělníku, kde symfonii uťalo fortissimo soutoku Vltavy s Labem.
 
−
   
 
−
Velkého ocenění se Smetanovi dostalo za operu „Libuše“ při prvním otevření Národního divadla 11. června 1881, jež se kvůli příjezdu prince Rudolfa muselo uspíšit. Jenže dvorní neměl ucho ani oči pro českou hudbu. Zvedl se a představení opustil. Dvořák, Bendl, Fibich a další umělci tehdy Smetanovi připravili hostinu a dali mu najevo svou úctu.
 
−
   
 
−
V poloprázdném hledišti byla uvedena Smetanova opera „Dvě vdovy“. A potom přišla druhá premiéra „Libuše“. Vyhořelé divadlo bylo zrekonstruováno, a 18. listopadu 1883 bylo znovu Národní divadlo otevřeno Smetanovou Libuší. Foerster, který tehdy zpíval ve sboru, napsal ve vzpomínkách, že Smetana seděl na stoličce za dirigentem a díval se mu do partitury. Drobně se klaněl bouřlivě roztleskanému hledišti, aniž by potlesk slyšel.
 
−
   
 
−
K šedesátce 2. března 1884 se mu podařilo dopsat „Smyčcový kvartet č. 2 d moll“, ale operu „Viola“ a orchestrální "Pražský karneval" už dopsat nemohl. Odvezli ho 20. dubna 1884 do ústavu choromyslných v Kateřinské ulici, kde 10. května dožil. Ve stejném pokoji tu rok před ním zemřel skladatel Vilém Blodek.
 

Verze z 3. 4. 2020, 17:47

Český dirigent. Založil Pražské dechové kvinteto. Zprvu hrál na housle, hoboj, violu a klavír, pak byl sbormistrem, a půl století dirigentem Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK (1942-82). Dirigoval světové orchestry, roku 1965 se vydal s taktovkou na 80 dní kolem světa. Nejčestnější místo v jeho repertoáru měla Smetanova „Má vlast“.
„Těleso neukázněné nemůže podávat vyspělé umělecké výkony.“
— V. Smetáček
Prague wind quintet 1931.jpg
Narození a úmrtí
  • 30. 9. 1906 (Brno)
  • 18. 2. 1986 (Praha)
Památníky
Odkazy

Dr. Smetáček napsal v letech 1938-39 studii „Slovo o kázni“. Ono se to zdálo trochu puritánské, jenže dokažte něco velkého bez kázně, jenom planým řečněním. Bylo to jeho úzkostlivé krédo, jež dodržoval u sebe a žádal po jiných. „Vždyť vy jste tak nesnesitelně přesný,“ žertovali kolegové, jenže Smetáček neslevil. Jednou při koncertu v Barceloně přišli členové orchestru do zkoušky pozdě a Smetáček dal výpověď. Ale budiž pochválena jeho přísnost a prozřetelnost, že skutečnou výpověď dal až 31. 3. 1972, k 30. výročí svého šéfování Symfonického orchestru hl. m. Prahy.

Orchestr kdysi založil Rudolf Pekárek pod názvem Film-Opera-Koncert (FOK). A později o Smetáčkovi řekl Dr. Šeda, že „FOK udělal Smetáčka a Smetáček FOK“. Hudba a přísnost nejsou zrovna synonyma, jenže u něj byla nejen v hudbě, ale i v životě. Kdo jiný si dokázal pořizovat tak precizní záznamy jako on. Byly faktograficky přesné - kdy, kde, co a jak a když se v nich dnes zalistuje, jeho celý život s hudbou je jako na dlani.

Obvykle slavní muzikanti mívají dlouhé rodové zázemí, jenže on měl jediného muzikantského předchůdce v otci. Ten hrával na housle ve studentské kapele gymnázia ve Slaném a v septimě napsal „Polku slánských abiturientů“. Jenže rodina hudebnímu talentu určila jistější budoucnost ve studiu práv, takže Václav se narodil na otcově právnické štaci v Brně. Muzika se v rodině uhnízdila. Šestiletý Václav už hrál na housle a s obdivem hleděl na otce, který v Brně dirigoval orchestr.

Po první světové válce, kterou otec prožil v zákopech, se rodina přestěhovala do Prahy. Váša už zvládl i violu a později i hoboj. Hrál v otcově brněnském orchestru a pak v orchestru bubenečského Sokola. Od roku 1922 současně studoval gymnázium a konzervatoř. V roce 1928 se nechal zapsat na hudební vědu filosofické fakulty Karlovy univerzity.

Potom přišel okamžik životního rozhodnutí. Václav volil hudbu. Založil Pražské dechové kvinteto a vydržel v jeho čele 27 roků. Samozřejmě, že se tím nemohl život, ba ani uspokojit muzikantskou vášeň. Proto hostoval jako první hobojista v Národním divadle a posléze tři roky hrál v České filharmonii. V roce 1933 mu konzervatoř udělila Schubertovu cenu a Karlova univerzita mu předala diplom doktora hudebních věd. Kdo se mohl vykázat širší průpravou?

Přišel den, kdy zvolil taktovku na celý život. Dirigoval pěvecké sdružení Typografia, převzal řízení hudebního oddělení v rozhlase a dokonce načas dirigoval Hlahol, slavný sbor z dob obrození. Ti, kteří znali jeho důkladnou a všestrannou průpravu k muzicirování se v roce 1942 nerozpakovali, když se hledal dirigent pro Pražské filharmoniky, čili pro FOK, postavili jej do jeho čela. Byla to sice velká pocta, ale oproti slavné České filharmonii byl FOK nesouměřitelný. Smetáček řídil soubor umělecky a administrativně, ale po válce převzalo FOK do správy město Praha a název hudebního tělesa se ustálil na „Symfonický orchestr hl. m. Prahy“. Slova Smetáček a FOK se stala synonymem.

Záhy nastalo putování s orchestrem po celém světě a Smetáček nikdy nezapomněl na Smetanovu „Mou vlast“, jež v repertoáru nescházela. V roce 1980 ji s Českou filharmonií nahrál pro Suprafon a Japonci mu za ni udělili cenu firmy Nippon Columbia - „Golden CD price“. Tak další český dirigent vstoupil do rodiny významných světových dirigentů.

Smetáček dirigoval Leningradský orchestr, orchestry v Los Angeles, Buenos Aires, Hamburku, Berlíně atd. Spolupracoval s vynikajícími klavíristy Rauchem, Panenkou, Benedettim, Richterem, s pěvci Blachutem, Hakenem a dalšími mistry hudby.

V cizině uváděl i české opery. Památným se stalo uvedení Janáčkovy opery „Z mrtvého domu“ ve slavné italské La Scale roku 1966. Obava, že Janáček bude pro italské posluchače nezvyklý, se proměnila v neuvěřitelný triumf. Bylo to rok po Smetáčkovo putování s taktovkou během 80 dní kolem světa (1965): objel deset velkoměst. Od Amsterdamu po Buenos Aires, naslouchali jeho interpretaci hudebních děl. Cesta to byla odvážná a náročná. Připomínala putování slavného „Českého kvarteta“ světem.

Do paměti se mu natrvalo zapsala chvíle, kdy dirigoval ve Florencii Mahlerovu 10. a Brucknerovu 9. symfonii. Najednou mu při dirigování zmrtvěla ruka. Po roce byl stižen infarktem na dirigentském stupínku v Košicích. V Roce české hudby (1984) ještě uvedl 5 obrazů Cyrana z Bergeracu, milovaného Foerstera, Dvořákovu „Serenádu E dur“ a dvakrát „Sv. Ludmilu“ v chrámu sv. Víta. To bylo jeho vyznání dílu, jež dirigoval zpaměti a zapsal jeho uvedení do své pečlivě vedené kartotéky, ke dni 5. prosince 1985, pod číslem 2000. Posledním koncertem byl B. Martinů: „Symfonie č. 4“ a V. Novák „O věčné touze“.

Citováno z „http://prazskypantheon.cz/index.php?title=Bedřich_Smetana&oldid=1360“