Jan Slavíček a Antonín Slavíček: Porovnání stránek

Z Pražský pantheon
(Rozdíly mezi stránkami)
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
 
 
Řádek 1: Řádek 1:
 
{{introtext
 
{{introtext
|intro = Český malíř. Syn A. Slavíčka. Vývoj jeho malířského rukopisu prošel cestu od vlivu O. Nejedlého k fauvismu, syntetickému kubismu a k osobitému realismu. Poslední údobí charakterizují obrazy „Praha heroická“ a „Léto v Praze“. Obdržel Guggenheimovu národní cenu v USA a Královský řád sv. Sávy v Lublani.
+
|intro = Český malíř. Největší český krajinář počátku 20. století. Posunul české malířství od akademismu k impresionismu. Z jeho díla: „Praha od Ládví“, „Praha z Letné“, „Cesta v Kameničkách“, „Z Luhačovic“, „Chrám sv. Víta“.
 
}}
 
}}
  
{{quote|text=„Maluje tak přirozeně, jako někdo mluví.“|sign=V. V. Štech }}
+
{{quote|text=„Zdá se mi, jakoby v celém jeho zjevu bylo cosi jižního.“|sign=jeho žačka Heyrovská-Hofbauerová }}
  
 
{{infobox
 
{{infobox
|foto= [[Soubor:Jan_Slavíček_1933.jpg ‎|230px|střed]]   
+
|foto= [[Soubor:Antonin_Slavicek.jpg ‎|230px|střed]]   
|birth= 22. 1. 1900 (Praha)
+
|birth= 16. 5. 1870 (Praha)
|death= 5. 4. 1970 (Praha)
+
|death= 1. 2. 1910 (Praha)
 
|PD=  
 
|PD=  
* [https://goo.gl/maps/z7x5nPPpcUU85U2CA Hrzánský palác, Hradčany]; PD, B. Benda 1989
+
* [https://goo.gl/maps/rvBo3xCQYRRGRHUz7 Dobrovského 646/9]; PD s bystou, J. Mařatka 1947
 
* Pohřben na Olšanech
 
* Pohřben na Olšanech
 
|odkazy=  
 
|odkazy=  
* [https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Slavíček_(malíř) Článek na Wikipedii
+
* [https://cs.wikipedia.org/wiki/Antonín_Slavíček Článek na Wikipedii]   
* [https://www.pametni-desky-v-praze.cz/products/slavicek-jan-na-nadvori-hrzanskeho-palace-v-loretanske-ulici-v-praze-1-na-hradcanech-/ Pamětní desky v Praze]   
 
 
}}
 
}}
  
Do starého Hrzánského paláce na Hradčanech se Slavíček nastěhoval v roce 1938. Z okna mu ležela Praha v klíně. Slyšel její dech i vyprávění bohatých dějin, jež se zobrazily v její architektonické kráse. Prý v tom jeho ateliérovém prostoru bydlel nějakou dobu i Petr Parléř. Určitě tu ale měl ateliér a krajinářskou školu malíř K. Engelmüller, jehož žáci museli donekonečna malovat z terasy realistickou nádheru panoramatu Prahy. Slavíček shlížel do hlubokého klínu Prahy a viděl jiné panorama, to z Letné, kde bydlíval s rodiči a otec odsud maloval stověžatou Prahu jako monstranci, která se proměňovala pod nebeským dotekem.
+
V raném dětství, kdy bydleli v budově české techniky v Dominikánské (dnes Husově) ulici, znal tu kdejaký kout. Z baldachýnů prolámaných stínů dýchalo tajemství všech zákoutí i nedalekých trhů. Otec byl správcem budovy české techniky a to znamenalo, že známé tváře a osobnosti doby mu byli něco, jako velcí kamarádi. Ty úzké uličky, rynek, kostely, průchody byla malovaná tajemství a jiná tajemství byla zase o prázdninách u strýce ve Staré Boleslavi, ke to mžilo nad Labem a lesy dýchaly.
 
      
 
      
Janovi bylo deset, bratrovi čtrnáct a sestře sedm, když se otec, nehybný po mrtvici, zastřelil. Jan pak maloval s otčímem Herbertem Masarykem, synem prezidenta Tomáše Masaryka, který se oženil s jeho matkou. Malovali v otcově ateliéru nebo zajeli do Rybné u Žamberka, kam rodina jezdila na letní byt, a od roku 1926 už do vlastní vily.
+
Už v patnácti Toníkovi ve „Zlaté Praze“ zveřejňovali obrázky a v šestnácti jej poslali na zkušenou do malířského Mnichova. Když se vrátil, přijal jej na akademii prof. Mařák a ten, jak známo, své žáky vodil do plenéru, nejčastěji na hrad Okoř. Malovali tu nálady přírody, jak je utvářela roční období.
 
      
 
      
V šestnácti letech jej vzali na Akademii výtvarných umění do třídy malířů Jana Preislera, pak Maxe Švabinského. Figurální malbě jej učil Nechleba a krajinářství O. Nejedlý. Byli to všichni skvělí mistři oboru. Ještě za studia Jan navštívil Vídeň, Paříž, Berlín, Itálii a po celý život nebylo roku, kromě německé okupace ČSR, aby do ciziny nezajel. S přáteli Piskačem,
+
V devatenácti Slavíčka zlákali do kláštera v Rajhradu na Moravě benediktini, ale zakrátko byl zpátky a když mu bylo třiadvacet, čili v roce 1893, přinesl Mařákovi obraz „Kasatců“. Z předešlých obrazů mu dýchala chittussovská zemitosti, ale z kosatců vykřikla hořící polyfonie barev. Obraz předznamenal jeho nové vývojové údobí. Najednou vytryskla barevná melancholie jitra, soumraku, mlh, jak to každý vycítí z obrazů „Červnový den“, „Červené střechy“ nebo „Opuštěný kout“. Tento styl posunul českou krajinomalbu do jiné, svébytné podoby.
Hubačem, Benešem, Fillou a s jinými často stáli v údivu před dílem Rembrandta, Caravaggia, Donatella, Tintoretta, El Greca, Velázqueze, Goy, francouzské moderny a hledali inspiraci pro vlastní výtvarnou mluvu.
 
 
      
 
      
Jan si odbyl malířské začátky kolem roku 1926, přesně rok potom, kdy s krajinářskou školou O. Nejedlého malovali na Riviéře, v kraji, který si zamiloval Renoir a prožil v ní zbytek života. V tom čase hledívali na panoramatické vrcholy Alp. Jenže i v Janově tvorbě přišel okamžik, kdy se vysmekl z vlivu O. Nejedlého a našel sám sebe. To místo svého malířského zlomu kolem Riviéry ještě navštívil s přáteli několikrát. S nadaným bloudem, malířem B. Žufanem, který toužil být lékařem a své malby jen tak pohazoval po podlaze, šlapal po nich a kamarádi je zachraňovali, aby po něm zbylo alespoň něco, byl na Riviéře několikrát.
+
V roce 1899 se rozhodovalo, kdo usedne v akademii na Mařákovo místo, jenže Slavíček to být nemohl. Příliš vybočoval z akademického konzervatismu, jež představoval pojem hodnoty. V tom čase jej pozval do kopců „České Sibiře“, okolo Hostišova, spisovatel Jan Herben. Slavíček jakoby přetavoval robustní hmotnost chladných vrchů. Vznikla tu např. jeho „Pohorská vesnice“. Nebyl to však kraj jeho srdce.
 
      
 
      
Se Špálou, kterého obdivoval, byli v Marseille. Ta Jana okouzlila barevným leskem přístavu. Namaloval obraz „Kotvící lodě“, v němž se malířsky definitivně našel. Špála, který jezdíval malovat ke Slavíčkům do Rybné, Jana nadchl fauvistickou červení a žlutou na modrém pozadí. Špálovým vlivem se tudíž uzavřelo Slavíčkovo druhé vývojové údobí. Třetí začalo kubizujícím zátiším „Malířův ateliér v Rybné“ a „Zátiší s hrdličkou“.
+
Po čase si svůj kraj našel. Četl Raisův román „Západ“, v němž se vypraví o vlasteneckém faráři v malebné dědince. Slavíčkovi utkvěla, jako symbol malířské touhy. Tehdy se spřátelil u pramenů Chrudimky, v dědince Kameničky, s místním farářem a představa se mu tu splynula se skutečností. Bydlel ve škole a našel tu svou představu kraje, jež mu uhranula štětec. Vznikala tu řada Slavíčkových známých obrazů: „Cesta v Kameničkách“, „Pohřeb v Kameničkách“ atd., v nichž zkusil, jak napsal příteli: „Shrnout všechno do několika linií a forem.
 
      
 
      
Když Jan Slavíček vystavil výběr svých obrazů v Krásné jizbě Družstevní práce, teoretik V. V. Štech prohlásil, že „...mluví bezprostředně a ukazuje skutečné základy svého nadání.“ Slavíčka to v následném roce pobídlo k souhrnné výstavě v Lublani, kde měl takový úspěch, že mu král Alexander předal „Řád sv. Sávy“.
+
Slavíček rovněž začátkem století prožíval obrozující lázeň francouzské výstavy v Praze. Neméně jej nadchla výstava E. Muncha v roce 1905. Nedalo mu, a zamířil do Paříže. Musel se podívat do ateliérů impresionistů a barbizonských, čili malířů lesních tišin v Barbizonu. Bylo to nové, obrozující, ale nezvrátilo to jeho osobitost. Zůstal svůj a malířsky vypravoval o své rodné Praze. Hleděl na ni z Letné, kde bydlel. Vnímal její proměny nálad, maloval ji v panoramatu i detailech.
 
      
 
      
V druhé polovině 30. let zamířil Slavíček do Benátek a zdejší architektura, přičesávající si barvy v zrcadle moře, jej uchvátila. V obraze „Santa Maria della Salute“ objevil svůj smysl pro tektoniku staveb. Napřesrok, čili v roce 1937 zajel do Řecka, potom do Anglie a Paříže. Jemu a básníkovi Wiesnerovi se dostalo cti, vytvořit pro čsl. pavilon na Světové výstavě v Paříži panorama Hradčan, a Slavíček se tudíž tematicky vrátil domů.
+
Důvěrně známé mu bylo barevné hemžení Uhelného a Ovocného trhu, kde prožil kus života. V Kameničkách promlouvala realistická melancholie, ale na tržištích Prahy hořel impresionistický ruch, který Slavíček ještě podtrhl širokou škálou barev.
 
      
 
      
Rodná země už se chvěla obavami ze ztráty své existence, kterou zpochybňoval svým nacionalistickým křikem Hitler. Slavíček se tenkrát zabydlel v Hrzánském paláci v Loretánské ulici č. 9. Jakoby se chtěl rozloučit se světem, zajel v roce 1939 ještě do Benátek. Přivezl si mnoho obrazů, mezi nimiž ten nejtypičtější byl „Na laguně“. Je v nich úcta Rembrandtovi, holandským mostům 17. století, kráse hmoty holandského zátiší a světlu holandské krajiny.
+
Praha mu byla věčným leitmotivem tvorby. Namaloval ji rozplizlou v „Deštivém večeru na Letné“ nebo „V dešti pod Letnou“. Později vyzpíval svou lásku k ní v nádherné hymně světel, barev a slunce v panoramatu „Praha od Ládví“ nebo „Prahy z Letné“. Z obou obrazů dýchá hluboký cit, tón tvořený živější barvou a kratšími skvrnami, než to činili Francouzi. Oslava Prahy jej přivedla i k blízkém chrámu sv. Víta. Škoda, že už z ní nestihl namalovat víc, než bílou kostru gotické věže se zelenou bání na modrém pozadí. K nebi vyplula ztěžklá hmota věže běžící k nebi. Jeho přítel z Kameniček se přestěhoval na faru v německé Rybné u Žamberka a Slavíček u něho prožíval prázdniny s celou rodinou. Namaloval tu mnoho obrazů kraje i mohutný prostor kopců.
 
      
 
      
Německá okupace jej zahnala do ateliéru, aby po celou válku maloval výhradně Prahu. Ještě jednou namaloval v Rybné symbolický obraz „Bouřlivá krajina“, který se stal prvním v řadě jeho obrazů české krajiny. Promlouvaly o nesvobodě české země, o její kráse. Namaloval tu „Českou krajinu“ (1941), „Přede žněmi“, „Orlická Rybná“, „Mraky na horách“, „Samoty v polích“, a začlenil tím své dílo do českého krajinářství. V roce 1942 si načrtl studii Prahy „Pohled z malířova okna“, a na to se pustil do obrazu „Zimní Praha“.
+
V roce 1909 zajel s paletou i do Dalmácie, kde zkoušel kreslit přes prejzové střechy moře s horkým oparem barev i s jeho mluvou nekonečné hmoty. Vznikly obrazy „Moře u Dubrovníku“, „Z Dalmácie“ atd. Vrátil se v horkém červenci téhož roku do své Rybné a obnažoval barevnou hmotu cesty k Žamberku, říčky a kopce. Koupal se v čeřivé Zdobnici, ale nádhera krajiny jej 10. srpna doslova zahltila. V krásném parném dni brouzdal v říčce a nebe se mu zajiskřilo a potemnělo. Ranila jej mrtvice.
 
      
 
      
Po válce mu štětec promluvil rodnou Prahou v její nové slávě. Namaloval obraz „Praha heroická“ a „Léto v Praze“. Maloval své město „Caput Regni“ jinak než otec. Chtěl o ní lidem vypovědět všechno, co prožila. Chtěl vyjádřit pocit její svobody, kdy byla znovu česká. V roce 1957 obdržel za obraz „Praha“ „Guggenheimovu národní cenu“ v USA. Praze a české krajině se pak věnoval až do konce života.
+
Bez hnutí ležel doma v bytě na Letné, úplně ochrnutý a hořce prožíval zápas své vášnivé fantazie s nehybným tělem. Dne 1. února 1910 se pod tlakem své bezmoci zastřelil. Rodině napsal na rozloučenou: „Je to příliš trapný život, přejte mi ten klid.

Verze z 3. 4. 2020, 16:53

Český malíř. Největší český krajinář počátku 20. století. Posunul české malířství od akademismu k impresionismu. Z jeho díla: „Praha od Ládví“, „Praha z Letné“, „Cesta v Kameničkách“, „Z Luhačovic“, „Chrám sv. Víta“.
„Zdá se mi, jakoby v celém jeho zjevu bylo cosi jižního.“
— jeho žačka Heyrovská-Hofbauerová
Antonin Slavicek.jpg
Narození a úmrtí
  • 16. 5. 1870 (Praha)
  • 1. 2. 1910 (Praha)
Památníky
Odkazy

V raném dětství, kdy bydleli v budově české techniky v Dominikánské (dnes Husově) ulici, znal tu kdejaký kout. Z baldachýnů prolámaných stínů dýchalo tajemství všech zákoutí i nedalekých trhů. Otec byl správcem budovy české techniky a to znamenalo, že známé tváře a osobnosti doby mu byli něco, jako velcí kamarádi. Ty úzké uličky, rynek, kostely, průchody byla malovaná tajemství a jiná tajemství byla zase o prázdninách u strýce ve Staré Boleslavi, ke to mžilo nad Labem a lesy dýchaly.

Už v patnácti Toníkovi ve „Zlaté Praze“ zveřejňovali obrázky a v šestnácti jej poslali na zkušenou do malířského Mnichova. Když se vrátil, přijal jej na akademii prof. Mařák a ten, jak známo, své žáky vodil do plenéru, nejčastěji na hrad Okoř. Malovali tu nálady přírody, jak je utvářela roční období.

V devatenácti Slavíčka zlákali do kláštera v Rajhradu na Moravě benediktini, ale zakrátko byl zpátky a když mu bylo třiadvacet, čili v roce 1893, přinesl Mařákovi obraz „Kasatců“. Z předešlých obrazů mu dýchala chittussovská zemitosti, ale z kosatců vykřikla hořící polyfonie barev. Obraz předznamenal jeho nové vývojové údobí. Najednou vytryskla barevná melancholie jitra, soumraku, mlh, jak to každý vycítí z obrazů „Červnový den“, „Červené střechy“ nebo „Opuštěný kout“. Tento styl posunul českou krajinomalbu do jiné, svébytné podoby.

V roce 1899 se rozhodovalo, kdo usedne v akademii na Mařákovo místo, jenže Slavíček to být nemohl. Příliš vybočoval z akademického konzervatismu, jež představoval pojem hodnoty. V tom čase jej pozval do kopců „České Sibiře“, okolo Hostišova, spisovatel Jan Herben. Slavíček jakoby přetavoval robustní hmotnost chladných vrchů. Vznikla tu např. jeho „Pohorská vesnice“. Nebyl to však kraj jeho srdce.

Po čase si svůj kraj našel. Četl Raisův román „Západ“, v němž se vypraví o vlasteneckém faráři v malebné dědince. Slavíčkovi utkvěla, jako symbol malířské touhy. Tehdy se spřátelil u pramenů Chrudimky, v dědince Kameničky, s místním farářem a představa se mu tu splynula se skutečností. Bydlel ve škole a našel tu svou představu kraje, jež mu uhranula štětec. Vznikala tu řada Slavíčkových známých obrazů: „Cesta v Kameničkách“, „Pohřeb v Kameničkách“ atd., v nichž zkusil, jak napsal příteli: „Shrnout všechno do několika linií a forem.“

Slavíček rovněž začátkem století prožíval obrozující lázeň francouzské výstavy v Praze. Neméně jej nadchla výstava E. Muncha v roce 1905. Nedalo mu, a zamířil do Paříže. Musel se podívat do ateliérů impresionistů a barbizonských, čili malířů lesních tišin v Barbizonu. Bylo to nové, obrozující, ale nezvrátilo to jeho osobitost. Zůstal svůj a malířsky vypravoval o své rodné Praze. Hleděl na ni z Letné, kde bydlel. Vnímal její proměny nálad, maloval ji v panoramatu i detailech.

Důvěrně známé mu bylo barevné hemžení Uhelného a Ovocného trhu, kde prožil kus života. V Kameničkách promlouvala realistická melancholie, ale na tržištích Prahy hořel impresionistický ruch, který Slavíček ještě podtrhl širokou škálou barev.

Praha mu byla věčným leitmotivem tvorby. Namaloval ji rozplizlou v „Deštivém večeru na Letné“ nebo „V dešti pod Letnou“. Později vyzpíval svou lásku k ní v nádherné hymně světel, barev a slunce v panoramatu „Praha od Ládví“ nebo „Prahy z Letné“. Z obou obrazů dýchá hluboký cit, tón tvořený živější barvou a kratšími skvrnami, než to činili Francouzi. Oslava Prahy jej přivedla i k blízkém chrámu sv. Víta. Škoda, že už z ní nestihl namalovat víc, než bílou kostru gotické věže se zelenou bání na modrém pozadí. K nebi vyplula ztěžklá hmota věže běžící k nebi. Jeho přítel z Kameniček se přestěhoval na faru v německé Rybné u Žamberka a Slavíček u něho prožíval prázdniny s celou rodinou. Namaloval tu mnoho obrazů kraje i mohutný prostor kopců.

V roce 1909 zajel s paletou i do Dalmácie, kde zkoušel kreslit přes prejzové střechy moře s horkým oparem barev i s jeho mluvou nekonečné hmoty. Vznikly obrazy „Moře u Dubrovníku“, „Z Dalmácie“ atd. Vrátil se v horkém červenci téhož roku do své Rybné a obnažoval barevnou hmotu cesty k Žamberku, říčky a kopce. Koupal se v čeřivé Zdobnici, ale nádhera krajiny jej 10. srpna doslova zahltila. V krásném parném dni brouzdal v říčce a nebe se mu zajiskřilo a potemnělo. Ranila jej mrtvice.

Bez hnutí ležel doma v bytě na Letné, úplně ochrnutý a hořce prožíval zápas své vášnivé fantazie s nehybným tělem. Dne 1. února 1910 se pod tlakem své bezmoci zastřelil. Rodině napsal na rozloučenou: „Je to příliš trapný život, přejte mi ten klid.“